11. prosince 2011 - 3. neděle adventní

Petr Pivoňka

čtení: Lukáš 1, 68–79 / kázání: Jan 1, 5–9, 19–28 / poslání: Koloským 1, 9–14

To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa… Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ Ti vyslaní byli z řad farizeů. Otázali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil. J 1, 5–9, 19–28

To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Dobrá, radostná, nadějná, posilující zvěst. Když víme a věříme, kdo je za ní. Kdo za ní stojí a kdo je tím světlem!

Je už třetí adventní neděle a my se připravujeme, abychom přivítali ze srdce Toho, který přišel na svět jako to světlo. Abychom oslavili Krista, který je tím světlem.

Ale proto taky potřebujeme v tuto adventní neděli slyšet, kdo tím světlem nebyl a není!

Jan zvaný Křtitel nebyl tím světlem.

Kdo je vůbec Jan křtitel pro nás? Co znamená pro naši víru v Krista? Ano, víme, že se v evangeliu vyskytuje, hned na začátku. Podivný muž v kožichu, živící se medem divokých včel. Poslední z proroků. Křtil v Jordánu. Pokřtil i Pána Ježíše. A pak, když byl uvězněn, začal Ježíš sám působit.

Ale přiznám se, že by se mi skoro chtělo Jana přeskočit a rychle být u Ježíše. On je přece ten Kristus! Jsme v pokušení myslet si, že Jan Křtitel – ano, zajímavé, ale už je pasé, on přece nebyl tím světlem, nebyl Kristem. Kristus je někdo jiný, ten nás zajímá, ten je pro nás určující.

Ale evangelisté, a právě Jan, ani církev nám to nedovolí. Protože Ježíš a Jan v Božích plánech úzce souvisí. A ne jen tak, aby nám bylo jasné: kdo nebyl tím světlem. Ale tak, abychom právě na Janovi poznali a od něj uslyšeli, kdo tím světlem byl – a je – a ještě naprosto zjevně bude.

Protože Jan – jak říká evangelista téhož jména hned v tom úžasném prologu evangelia – Jan byl od Boha poslaný člověk. Aby vydal svědectví o tom světle. O tom světle, které tu bylo už před tím než přišel na svět Ježíš Kristus. Bylo tu od počátku všeho. Světlo Božího života, lásky spravedlnosti, světlo pravdy a naděje, osvěcovalo každého člověka. Přicházelo do světa, ale nepoznáno, jen některými zdálky zahlédnuto. Mělo přijít v čas Bohem určený na svět v člověku. Ale Jan jím nebyl. Jan byl od Boha poslaný člověk, který měl o tom světle vydat své svědectví.

A teď – slyšme dobře: aby všichni uvěřili skrze něho. Aby všichni právě skrze jeho svědectví uvěřili, kdo je tím pravým světlem pro všechny. A taky, že nikdo jiný jím není. Všichni – tedy i my! I pro nás, jakkoli se nám to nemusí o tom podivném a v našich představách přísném muži u Jordánu zdát, i pro nás je jeho svědectví nezbytné. Proto Jana na cestě k tomu světlu, na cestě ke Kristu a za Kristem, nemůžeme ani dnes přeskočit nebo obejít.

Janovo svědectví zní zvláštně: Já to nejsem! Já nejsem Mesiáš… A pak ještě třikrát „Ne“.

Ano, to je to nezbytné svědectví, když k němu přišli představitelé jeruzalémského chrámu s otázkou: kdo jsi? Jan měl totiž nezvyklý ohlas. Budil pozornost. Zvlášť tím, že křtil. Mnozí k němu přicházeli, aby se dali pokřtít. Jako se později v církvi 4. a dalších století mnozí dávali křtít právě o Vánocích a v adventu se ke křtu připravovali.

Evangelista říká, že Jan nic nepopřel a otevřeně vyznal: Já nejsem Mesiáš. Jak to tedy s tebou je? Jsi Eliáš, který má předcházet Mesiáše? „Nejsem“. Tak jsi ten zaslíbený Prorok? „Ne“.

Nebylo v těch otázkách pro Jana pokušení? Aspoň trochu zdůraznit, vyzvednout sebe? Jako Kristova prostředníka nebo aspoň předchůdce? Copak se sám ježíš u něj neučil? Copak Jana sám neocenil, nevyzvedl? Amen, pravím vám, mezi lidmi nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel… a chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který měl přijít. Jenže, to je právě podstatný rozdíl, jestli to o něm řekl Kristus, a ne on sám! Jan odolal pokušení, jakkoli ukázat na sebe, před tím, který přichází po něm, ale jako světlo světa. Třikrát řekl „ne“, já ne. Na mě se neptejte, na mě se neobracejte. A právě tak vydal svědectví Kristu. Právě tak ukazoval k němu. Všichni a všechno se musí menšit, snížit, ustoupit, upozadit, před tím, který přichází jako světlo světa. Ano, už stojí uprostřed vás, nepoznán, a přece už uprostřed vás stojí. Každý a všechno se musí menšit a upozadit, ustoupit, abyste mohli právě tohle poznat a z toho se zaradovat, že on už je uprostřed vás! To je Janovo svědectví.

Sestry a bratři, jestli Jan křtitel, natož pak já, my! Jestli Jan naplno dosvědčil: já ne, já to nejsem, já nejsem nijak důležitý, o mě nejde – jedině On, k němu se obracejte – natož pak já, my! Co jsem já, co jsme my, před ním? Když ne Jan, ani církev není prostředníkem spásy! Všechna naše rádoby křesťanská samozřejmost, důležitost i suverenita, se musí sklonit. Aby Kristus mohl přijít, jak chce, mezi nás jako náš zachránce Jako světlo nás všech. My jsme jen žebráci před ním, řekl kdysi M. Luther. Je to tak. Když ani Jan neměl sebe sama za hodna zavázat mu jako otrok řemínek na sandálech.

Pokora, umenšení sebe před Kristem, který přichází – to je Janovo svědectví. Křesťanská pokora se má někdy za zvláštní ctnost. Ale není to tak. Je jen výrazem naší skutečné situace před Kristem. Jedině, když budeme pokorní před ním, aspoň trochu jako Jan, budeme pravdiví a budeme Kristovými svědky.

Ale pokora Kristova svědka neznamená ztratit se, mlčet. Stáhnout se a nic nedělat. I to se učíme od Jana. On právě horlivě něco dělal. Křtil. Ale jen a právě proto, že vnímal blízkost Krista. A vším, co dělal, snažil se ukázat na něj. Když se o něj zajímali, ukázal na Ježíše. Ne že on je něco skrze mě – to já něco dělám a věřím, díky Němu!

Připravte i vy cestu Pánu. Pokorou, která reaguje na něho a ukazuje k němu! Protože Pán už přichází mezi nás. Chce být v našem středu, uprostřed našich životů. Ne jen nepoznán. Ale poznán.

Bratři a sestry, aby Kristus jako světlo mohl doprostřed našich životů skutečně přijít – aby mohl stát opravdu uprostřed nás, našich životů, i uprostřed našich stínů a temných míst – je třeba, abychom mu tam udělali cestu a místo.

Proto je ale třeba, aby se střed našeho života změnil. Posunul jinam. Abychom z něj ustoupili my sami. Ale i naše bolesti, ztráty, smutky i starosti. Ano, i ti, které jsme třeba tak předčasně ztratili. Na které nemůžeme zapomenout. Ale nemohou být nadále ve středu všeho, má-li tam přijít Kristus – světlo života. Zdá se to těžké až nemožné. Ale je to cesta k osvobození, – je to cesta, kterou děláme Kristu. Aby i k nám, do našich starostí, smutků a úzkostí, přišel ten, který je nositelem Ducha Hospodinova. A v něm nese radostnou zvěst pokorným. Obvazuje rány zkroušených srdcem. Vyhlašuje čas Boží přízně. Potěšuje všechny truchlící. A dává jim místo popela na hlavu čelenku. Dokonce závoj chvály místo ducha beznaděje.

Když necháme do našeho středu přijít Krista – světlo – ustoupí stíny vin i bolestí. Zranění a ztráty se budou hojit. A na jejich místo bude přicházet něco nového, nepoznaného, darovaného.

Modleme se: Pane, i na našem svědomí leží stíny hříchu, našich selhání, naší důležitosti. I v našich srdcích jsou stíny smutků a úzkostí. I my jsem lidé ve stínech smrti. Ale ty jsi světlem! Tvá věrná láska. Tvé slitování a odpuštění. Tvůj život. Otvíráme ti svá srdce i svá svědomí. Přijď, Pane Ježíši, očisti nás, posilni nás, obživ nás, a posvěť nás svým světlem! Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)