12. prosince 2010 - 3. neděle adventní

Petr Pivoňka

čtení: Jan 14,18–24 / kázání: Lukáš 10,38–42 / poslání: Zjevení 3,14a.18–22

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ L10,38–42

Milé sestry, milí bratři,

kdyby k vám měla přijít vzácná návštěva, co byste doma dělali? To je přece jasné – museli bychom pořádně všude uklidit a náležitě hosta pohostit. Ale jaká nesmyslná škoda, kdybychom pak nervózně a ustaraně šmejdili po kuchyni, místo abychom si vzácného hosta užili, naslouchali mu a hovořili s ním. I to se žel stává. Advent je taky časem, kdy očekáváme Boží navštívení. Slyšeli jsme zaslíbení takového navštívení hned v úvodu z chvalozpěvu kněze Zacharijáše. A v prvním čtení od Pána Ježíše: Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Zaslíbil, že u toho, kdo ho miluje poslušností jeho slova, se v Duchu svatém spolu s Otcem ubytují….“přijdeme k němu a uděláme se u něj příbytek“. A v té staré písni Jednoty bratrské zpíváme: Druhý příchod jeho do srdce lidského darem víry bývá; proto se ozývá: Tluku již u dveří, každý mi otevři a vejdu hned mile, obdařím té chvíle předrahou milostí, sebe účastností, skrze Ducha svého obživím věrného.

I pro nás je tu tenhle příslib, že Kristus chce přijít na návštěvu do našeho srdce, do naší mysli a tím i do našeho myšlení, cítění, rozhodování a jednání – skrze Ducha svatého. A s ním může přijít k nám a mezi nás i díl jeho bohatství, jeho odpuštění, pokoje, spravedlnosti, obětavé lásky a radosti.

Kdyby k vám teď přišel na návštěvu Ježíš – co bys dělala, co bys dělal? Když jsem se tak na biblickém setkání v Kostelci zeptal přítomných, zazněly různé zajímavé odpovědi. Vyvětrala bych a uvařila kafe. Objala bych ho, kdyby se nechal. Já ne. Já bych na něj měla spoustu otázek. A jiná řekla: dotkla bych se ho a zeptala se jaké má s námi Pán Bůh záměry. Děkuji, Pane Ježíši, žes poctil můj dům, a neváhala bych, abych mohla slyšet jeho slovo. Jiný muž by si ho vyfotil. A konečně: Jen bych plakala radostí…

Když se Ježíš kdysi s učedníky na cestě z Galileje do Jeruzaléma objevil v jedné vesnici, přijala ho do svého domu žena jménem Marta. Měla sestru Marii. Ta si sedla k nohám Ježíše a naslouchala tomu, co mluvil. Známe ten příběh. Marta měla plno práce kolem tak vzácného a vlastně nečekaného hosta. Aby ho, jak se patří, obsloužila. Byla tou službou celá přetížená a pohlcená. A pak přišla k Ježíši s výčitkou: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě v tom má sestra nechala samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Známe ten příběh. Copak to není i příběh náš? Je pěkné přijít a sednout si při bohoslužbách a naslouchat jeho slovu, ale tady je třeba spoustu dalších věcí kolem udělat, zařídit, uklidit, přichystat! Proč jsem v tom tak sám, tak sama? A nikomu to nevadí? Prostě pro Martu máme pochopení. Marta v nás rezonuje. Nejen v oblasti sboru. U Toncrů zaznělo: když jsem byla malá, bylo mně Marty líto. Kdyby Marie helfla Martě, mohly si obě posedět a naslouchat!

A co Marie? Ta v nás rezonuje? Prý jen koukala… Ale to na ni hledíme očima Marty. Ježíš na ni hledí jinak. Jasně. Martu napomene, zatímco Marii dává za příklad! Ale je to opravdu tak? Vždyť Pán Ježíš nevyzvedá Marii ani nevyzvedá nějaký typ Marie oproti typu Marty. Nevyzvedá pokorné naslouchání jeho slovu oproti službě, diakonii. Nevyzvedá kontemplativní křesťanství oproti křesťanské diakonii a pohostinnosti. Nic takového. Spíš říká, zvaž, zvažte, co je v dané situaci skutečně to jedno potřebné. Co je dobré v konkrétní situaci zvolit. To přece není předem jasné. Když Krista potkáš v člověku v nouzi, jako ti na cestě z Jeruzaléma do Jericha, co je to jedno potřebné? Nepřejít, zastavit, slitovat se, pomoct, stát se bližním. Někdy je třeba posloužit, jednat rozhodně a odvážně. A jindy, když Kristus přijde, aby s námi pobyl a k nám mluvil, co je to „jedno potřebné“? Zeptal jsem se: Kdyby tobě řekl Ježíš: jen jednoho je ti třeba – co by to bylo? A zaznamenal jsem tyto odpovědi: Láska jedině. Důvěra v něho. Vzájemnost. Projev milosrdenství. Nekonečná trpělivost – pokorně přijímat, co dostáváš. Taky mít sám sebe rád, žít svůj život, přijímat, naslouchat, ne pořád jen dělat servis svému okolí. Zvlášť důležité mi přišlo: nešukat pořád někde kolem něčeho, včas se věnovat jeden druhému a užívat čas s blízkými, vždyť někdy je už na to pozdě. Ano, tak všelijak můžeme ta Ježíšova slova Martě uslyšet. Ale Ježíš řekl: Marie volila ten dobrý díl toho, oč nepřijde. Ani svými hříchy a slabostmi, ani životem ani smrtí. Dobrý díl života, o nějž nás nikdo a nic nepřipraví, přináší Pán Ježíš, když přichází, je nám blízko a mluví k nám. Blaze tomu, kdo to rozpozná, kdo mu naslouchá, kdo ten dobrý díl života věčného zvolí a od něj přijímá.

Marie zvolila správně, ale na Martě, která se místo, aby také přijímala, trápí starostmi, na Martě Pánu Ježíši záleží. Proto záleží na tom, jakým tónem ta slova Martě řekl a jak je my slyšíme. Věřím, že je neřekl káravě: Marto, Marto!, nýbrž s láskyplným pochopením a osvobodivým: Marto, Marto…nebo Petře, Marie, Pavle, Hano, Kamilo, Dane…děláš si starosti a zneklidňuješ se pro tolik věcí. A přitom jen jednoho je ti třeba. Můžeš správně rozpoznávat a volit ten dobrý díl života věčného. Zvol si i ty ten dobrý díl toho, oč nepřijdeš.

Je tu ale i rub téhle milosti. Varování. Vždyť i jen ustaranou pohostinností, zneklidňováním se pro mnoho věcí, dokonce ustaraným sloužením, v němž nedokážeme ustat, můžeme se míjet s tím dobrým dílem, který nám přináší Kristus ve svém slovu a duchu. Dostáváme se do silového pole pokušení, že pro časné starosti, ale i pro chvilková dobra a příjemné věci, přicházíme o ty dobré díly života věčného. Ať už ten zlý anebo naše vlastní chtivost, neposednost, nestřídmost a přehnaná sebespokojenost nás k tomu svádí. A berou nám bdělost a rozhodnost, s níž se těm pokušením dokážeme postavit a chytíme se Kristova slova a nevzdáme se pro ty časné věci toho dílu věčného dobra. Nepropásneme milost Kristova navštívení, blízkosti, kterou nám nabízí, a s ní i kus jeho síly, pokoje, života věčného.

A konečně: Mariin postoj může znamenat také modlitbu. Mám pocit, že my evangelíci, se i v tom dost často podobáme Martě. K problémům a starostem přistupujeme s takovou Martinou anebo baťovskou neposedností: něco přece musíme udělat, zařídit, obstarat, abychom to vyřešili, zvládli. Umíme máknout, umíme řešit problémy i se jim od plic zasmát – to je fajn – ale málo je v nás Mariina postoje. Marie nám může být příkladem jiného přístupu: v problémech a starostech v modlitbě naslouchat Kristovu slovu, vůli Boží. Pozor, to neznamená nic nedělat. Vždyť přece slyšíme, že postoj modlitby je aktivita. Kdo usedne jako Marie k nohám Pána Ježíše a naslouchá mu, ten hledá u něj Boží vůli. Neslyší hned, naslouchá mu, aby pochopil, co má udělat, jak se má k problémům a starostem postavit. Proto kdo usedá jako Marie k nohám Krista, aby mu naslouchal, nesedí stále v modlitbách na místě, ale učí se mu naslouchat především v tom, co dělá, hledá jeho vůli především v rozhodováních. My, pravda, býváme i v modlitbách jako Marta ustaraní a netrpěliví. Rychle Pánu předkládáme své prosby a málo, skoro vůbec, mu nenasloucháme, neumíme očekávat na jeho slovo, na podněty z jeho Ducha. V adventu se učíme naslouchat Kristu a očekávat na to, co přichází z jeho slova a z bohatství jeho Ducha.

Modleme se: Pane, pomáhej nám to jedno potřebné v konkrétních situacích rozeznat a zvolit – kdy je třeba, abychom projevili soucit a pomohli, byli bližními – a kdy se máme ztišit u tvých nohou a naslouchat tvému slovu a všeho nechat. Amen.