12. října 2014

Petr Pivoňka

Čtení: Efezským 2,11–22 / kázání: Efezským 4,1–6 / poslání: Efezským 3,20–21

Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Efezským 4,1–6

Sestry a bratři,

dnes nově slyšíme, že jsme povoláni  – Bohem, Otcem Ježíše Krista. Všichni tady, jeden každý. Ten, kdo o tom už slyšel a občas to slýchá… i ten, kdo to třeba uslyšel nedávno či dneska slyší poprvé. Ostatně, to je v křesťanské a židovské víře zvláštní, specifické – že se rodí a obrozuje povoláním… Že nás Bůh oslovuje, vyvolává z dosavadního života, ze světa, z bezejmenného davu. Sestry a bratři, ať tomu povolání, kterým jste povoláni, nejen neděláte ostudu. Ale ať vám to povolání ani není volné, ať je nenecháte ležet ladem, bez váhy a důsledků, které pro nás má mít.

Vždy skromní, tiší a trpěliví… Ale proč zrovna takové jednání, které rozhodně není obecně ceněno, naopak – je to považováno za slabost? Zřejmě ze dvou důvodů: jednak proto, že v tom našem povolání jde o jednotu. Jsme povoláni od sebeprosazování a zaměřenosti na sebe ke zvláštní jednotě. Proto tolik záleží právě na tom, abychom dokázali sebe vidět skromně, snažili se být pokorní a shovívaví, trpěliví navzájem. Protože to jsou nástroje té jednoty, k níž jsme povoláni skrze Krista Ježíše.

A ten druhý důvod: protože jsme povoláni k novému soužití a k nové spolupráci. Kdyby šlo mezi námi jen o nedělní hodinové setkávání, nemusel by nám apoštol klást na srdce skromnost, mírnost a trpělivost. Ale protože jsme povoláni právě k novému soužití a spolupráci – ano do rodiny Boží, která má spolu žít a o něco usilovat, proto nám klade apoštol na srdce tyto způsoby jednání. Proto říká: snášejte se navzájem v lásce…

To je krásně střízlivé a praktické zároveň: stačí, sestry a bratři, když se budete v lásce navzájem snášet… když se unesete s těmi vašimi zvláštnostmi a odlišnostmi i břemeny…i se vší svou obtížností… Když spolu vydržíte žít v lásce a neutečete od takového společenství, při prvních nedorozuměních. Když to spolu neskončíte, protože to je jednodušší, pohodlnější… Vy jste byli v tomto světě snadných rozchodů a rozvodů a mnohé nesnášenlivosti povoláni k tomu, abyste se navzájem snášeli v lásce.

Proto „usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Protože ten zlý, nepřítel vzájemné lásky a narušovatel jednoty Ducha nepozorovaně a lstivě vráží mezi vás klíny! Proto o tu jednotu Ducha Kristova pilně usilujte. Nenechte nějaký vražený klín mezi vás jen tak. Pospěšte si narušenou jednotu obnovit.

To je nebezpečí a to se nám stává, že nějaké takové narušení našich vztahů – důvěry, jednoty – podceníme a necháme být. Uvědomuji si, jak je to právě teď v našem sboru, ale i v mezicírkevním snažení aktuální. Máme na věci různé názory. Na otázky etické, liturgické, na často zvláštní společenské jevy, ale i třeba na výklad Písma. To dnešní slovo nám vzkazuje: při těch všech vašich různých názorech a zdůrazňování mějte na srdci, že jste byli povoláni od sebeprosazování k jednotě Ducha svatého. A že jste spojeni zvláštním svazkem pokoje – pro Kristovu prolitou krev. Jeho pokoj je vaše síla proti všemu, co mezi vás vráží klín. Jeho pokoj je ale taky váš závazek.

Dva konkrétní příklady. Když se 7 místních církví společně snaží teď provozovat tady v centru města Křesťanské kulturní centrum, stává se to právě takovými projektem té jednoty v Duchu a má to, věříme, velký význam pro toto město. Ale jsou taky církve, které zůstávají poněkud stranou tohoto projektu, a musíme vynaložit úsilí taky o to, abychom i s nimi zachovali jednotu Ducha, protože jsme spojeni svazkem Kristova pokoje. A druhý příklad: na konfirmační přípravě pro dospělé jsme se teď dostali do rozhovoru o tom, co Bible říká o stvoření světa. Je to jedno z citlivých témat, kde se křesťané dost liší. A přece jsme na závěr diskuze mohli říct: i s rozdílnými názory můžeme spolu sedět u jednoho stolu a vyznáváme jednoho Boha, který nás spojuje svazkem pokoje.

Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.

Jedno, jedna, jeden – celkem 7×, tedy plně! Plně jsou položeny základy k budování té zvláštní jednoty. Plně a dostatečně jsou tady stanoveny a vymezeny její parametry, opory a stavební kameny. Jenže: Jeden – tzn. žádný jiný ne!? Jeden Pán, jedna víra… tzn. žádný jiný pán, žádná jiná víra, jen ta naše…? Jednota naše, která jiné vylučuje? Církevní stejnokroj? Anebo naopak: jeden – tzn. je to jedno jaký? Každý se tam vleze s tím svým? Tak to určitě ne! Takhle to není myšleno. Předpokladem porozumění je zřejmě to, že projektanty téhle duchovní stavby, do níž jsou zahrnuti všichni, nejsme my! Tvůrci téhle jednoty a téhle naděje nejsme my! Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni – vždyť tohle má základ už ve stvoření! Ten jeden a jediný, Stvořitel, Otec všemohoucí je za tím. Jedno tělo všeho stvoření, jeden Duch, který všechny stvořil a vznášel se jako naděje všeho života nad vodami už na počátku – tam to, o čem je tu řeč, začalo. A teď je to tak rozbité a zpochybněné! Ale taky tu jsou snahy po něčem takovém a touha mnohých po tom. Ta naděje, k níž jsme byli my osobně povoláni, je přece nadějí pro všechny!

My vyznáváme, že prostředníkem a nositelem té naděje je jeden Pán, Ježíš Kristus. A že s tou nadějí v Něm nás pojí jedna víra a jeden křest – k takovému vyznání jsme byli povoláni.

Ale ne abychom druhé a odlišné vylučovali ani naopak tvrdili, že je to jedno, čemu kdo věří. Vždyť jsme v tom všem soupeření pravd a vír služebníky toho, který dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje. Máme být svědky toho, který z žida a pohana stvořil jednoho nového člověka… na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Jsme vyslanci toho, který přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.

Vždyť, bratři a sestry, my nakonec jedním dechem s tím vším vyznáváme, že je jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. A tím jasně říkáme, že tento projekt nové jednoty v Duchu se netýká jen církve, ale všech! A že my ho nemáme v rukou. A taky, že my ho nevymezíme, kdo do něho ještě patří a kdo už ne, tady platí Boží parametry.

Jedno je tu jasné: Tělo církve je tu pro svět – jako prototyp těla celého světa. Nejen církev, ale svět má růst jako tělo, jehož hlavou je Kristus! To je ten velkolepý a smělý Boží projekt!

A ten přesahuje všechny naše názory a odhady, jak a jestli se to může podařit – projekt takové jednoty všech uskutečnit. To se vymyká všem našim skeptickým pohledům na dění ve světě. Protože je tu řečeno, že je to Boží plán a že Bůh podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.

My jsme povoláni k tomu, abychom o tom nepochybovali, tomu Božímu projektu důvěřovali a drželi se téhle smělé naděje. A abychom dělali tomuto povolání čest svým životem a ve svých podmínkách o tenhle projekt jednoty usilovali  – s nadějí, kterou jsme upnuli na Krista. Amen.

Modleme se: Pane, povolal jsi nás k neslýchané naději! K projektu kosmické jednoty v Kristu, která přesahuje naše nejodvážnější představy i naši víru. Slituj se nad námi, když tomuto povolání neděláme čest. Když jsme malověrní a podceňujeme ho. Daruj nám dostatek víry i pokory, trpělivosti i úsilí o jednotu pro účast na díle, do něhož jsi nás zapojil. Amen.