13. listopadu 2011

Petr Pivoňka

čtení: Deuteronomium 30, 11–20 / kázání: Lukáš 16, 19–31 / poslání: 2. Timoteovi 3, 14–16

Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“ L 16, 19–31

Milí přátelé v Kristu, milí konfirmandi,

tohle podobenství je hodně zvláštní, viďte? Je to jediné podobenství, které se odehrává taky na onom světě. A zdá se jakoby se tam jen potvrzoval docela tuhý zákon odplaty: každý dostane, co si zaslouží. Anebo: teprve na onom světě se to všechno obrátí a vyváží. A k tomu všemu se tady ještě ani jednou nemluví o Bohu. Dokonce ani Ježíš sám tu není přímo rozhodující autoritou. Nejvyšší instancí v posmrtném životě je Abraham. Není to málo? Je to vůbec Ježíšovo podobenství?

Znalec a učitel Nového zákona Jiří Mrázek připomíná, že tenhle příběh skutečně není originálně Ježíšův. Obdobné poučné příběhy se najdou v židovském prostředí, ale taky třeba v Egyptě a ve světě řecké filosofie. Pán Ježíš zřejmě podobný příběh odněkud znal a převzal. A protože věděl, že i jeho posluchači ho odněkud znají, použil ho, ale aby ho převyprávěl po svém. Aby posluchači na staré známé téma uslyšeli od něj právě něco nově. Jako když někdo třeba převezme nějakou známou skladbu nebo píseň a zahraje ji po svém. To staré známé najednou zazní jinak.

V těch starších verzích odjinud je protipólem boháče člověk sice chudý, ale ctnostný. Anebo je to zbožný ale chudý rabín. Anebo chudý, ale poctivý švec. Ježíš nic takového o Lazarovi neříká. Byl prostě jen chudý a k tomu ubohý. Ale kupodivu o něm Pán Ježíš v jedné větě řekne víc, než o tom boháči. O něm neříká víc, než že na sobě nosil jenom tu nejlepší značku, a každý den si užíval. Pán Ježíš ho ani přímo neobviňuje ani nekritizuje za jeho bohatství a za jeho životní styl. Dokonce mu ani nedává jméno. Skoro, jakoby ani v tomhle životě s tím vším svým bohatstvím a užíváním nestál víc za řeč. Bohužel. Anebo je v celé té své značkovosti vlastně velice tuctový (Mrázek). .

Z toho, co se dovídáme o tom chudákovi, který léhával u vrat jeho domu, má nám vlastně dojít, v čem je jeho potíž. Potíž je v tom, když je člověk tak spokojený s tím, jak se má sám dobře, že už se o víc nezajímá. Možná to bral tak, že přece jemu z vyšší společenské třídy ani nepřísluší zabývat se tím, kdo je tak nízko. Že to je prostě nepřekročitelný společenský zákon. Možná něco podobného viděl evangelista Lukáš i ve své církvi, a taky proto tohle Ježíšovo podobenství zaznamenal. Ale co je to za zákon, když učí přehlížet, nevšímat si, obcházet toho, kdo touží po troše zájmu, pomoci, nasycení u mých vrat? Tak snadno si člověk zvykne druhého přehlížet.

Ten chudák neměl nic. Jen vředy, kterými trpěl, a pro které ho zřejmě taky lidé obcházeli. Někteří si možná dokonce mysleli, že ho tím Bůh za nějaké hříchy potrestal. Jen psi z ulice přibíhali a vředy mu olizovali – i ti psi byli soucitnější než ten boháč! Ten chudák neměl nic, jen své utrpení a ponížení, a své nenasycené touhy. Ale na rozdíl od boháče měl své jméno. Lazar.

Ano. Tenhle chudák neměl podle Ježíše ani vizitku poctivého života. Jen jméno, které znamená v jeho situaci paradoxní zaslíbení: Bůh pomáhá, Bůh je pomoc. S tím jménem ten chudák žil a umíral. Zatímco ten spokojený boháč to vůbec nebral vážně – že Bůh vede k pomoci bližnímu v nouzi. A v tom byl bezejmenný a tuctový. Vlastně i dnes by byl.

A pak ten chudák umřel. A umřel i boháč. Ve smrti jsme si všichni rovni. Lidé udělali mezi těmi dvěma ještě tady rozdíl. Boháčovi vystrojili pohřeb jak se patří. O Lazarově pohřbu nic neslyšíme. Zato Ježíš říká, že ho andělé přenesli do náruče Abrahamovy.

To je krásné, něžné a přitom střízlivé vyjádření naděje ve smrti ubohého člověka. Už ta náruč Abrahamova jako naděje po smrti stačí na to, abychom věřili, že Bůh je Bohem živých, a že své věrné i po smrti zachovává – a ujímá se ubohých, třeba až ve smrti.

Podobenství pokračuje. Život smrtí nekončí, ale po smrti že je všechno jinak, úplně obrácený svět. To ale není v podání Pána Ježíše nic originálního. To věřili židé, Egypťané, i Řekové.

I když už to, jak to Pán Ježíš podává, je v některých rysech odlišné. Na adresu boháče ani po smrti neslyšíme výslovně žádný soud ani kritiku. Sám taky neprotestuje ani nesmlouvá. Ani Abraham ho nijak nesoudí ani nekritizuje, dokonce mu říká: synu, dítě – je mu tedy znám a nezříká se ani jeho. Boháč svůj posmrtný úděl přijímá. Jen prosí Abrahama, aby mu Lazar aspoň špičkou prstu svlažil vyprahlé rty a tak ulevil jeho trýzni.

Ten, o kterého sotva zavadil pohledem, je najednou jedinou jeho nadějí v pekelné nouzi. Všechno může být jinak, obráceně. Po smrti. Ale nejen až po smrti.

Ukazuje se, že boháč znal toho chudáka jménem. Ale Abraham mu řekl: tady už ti nikdo nepomůže. Teď už je pozdě chtít něco změnit. Žádný očistec.

Ale stejně je to, co mu Abraham odpověděl, i tak dost divné. Jen konstatuje: ty sis užíval za života a Lazar trpěl. A teď je to naopak. On se raduje a ty trpíš. Skoro jako by říkal: každý má příděl dobrého a zlého, záleží, co si kdo dřív vyčerpá. To je divné z úst praotce víry. To je až nebiblické. Pravděpodobně tady v tom podobenství zaznívá stará a poněkud cizí melodie odjinud.

O to důležitější je, co následuje. Jak Ježíš to staré téma dál rozvine po svém.

Boháč přestává myslet na sebe. Pozdě, ale přece začíná myslet na druhé. Aspoň na své bratry. „Prosím tě tedy, otče, pošli Lazara k nim, ať je varuje, ať neskončí jako já. “ Ano, v tom už poznáváme Pána Ježíše. Vždyť on ten starý příběh vypráví ne proto, abychom se zajímali o posmrtný život a udělali si jasno o posmrtné spravedlnosti. On to vypráví proto, abychom nepropásli čas tady a teď! Pochopte, jak moc záleží na tom, jak právě tady a teď jednáte. Teď je čas k tomu, abychom se učili být lidmi vnímavými, všímavými, milosrdnými a soucitnými, bližními. Teď je možno se sebou něco dělat a učit se myslet na druhé.

Ale ten příběh nemá žádný happy end. Spíš ještě jednu vážnou výzvu a jedno varování. Co Abraham tomu boháči, který se pozdě začal měnit, odpověděl? „Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají“. Mají přece Bibli. Mají desatero, mají příběhy Božího lidu, mají proroky, kteří navraceli lid na správnou životní cestu -–ať se z bible učí žít a poslouchat Boha. Ale boháč řekl: „Ne, otče Abrahame, to nestačí, na to oni nedají, ale kdyby tak k nim přišel někdo ze záhrobí, určitě se změní. “ Abraham mu na to řekl: „Nevěř tomu: jestliže nechtějí poslušně žít podle Božích přikázání, nedají se přesvědčit žádným zázrakem, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. “.

Někdo si to možná myslí podobně jak ten boháč. Na tu zaprášenou bibli lidi nedají. To kdyby se Bůh nějakým zázračným vzkazem projevil, tož to by s nimi možná pohnul, to by se možná lidé změnili. Ale Pán Ježíš – i ten Vzkříšený – souhlasí s Abrahamem. Bible vám stačí. Jestli se nedáte přesvědčit z Bible, jak je dobré žít a věřit, ani zmrtvýchvstalý vás nepřesvědčí. Bez Bible, bez Starého zákona lidé ani vzkříšenému neuvěří.

A tak, milí bratři a sestry, milí evangelíci, hrdí na vztah k Bibli: co ta naše bible? Kde je? Co je s ní? Vždyť to máme potvrzeno od Abrahama, s tichým souhlasem našeho Pána Ježíše – že nikde jinde nemáme lepší učebnici života vezdejšího i budoucího!

Jsme dnes, bohužel, na jedné straně svědky, že v naší církvi je o pravidelné setkání kolem Písma mizivý zájem. Na druhé straně zažíváme, jak nás taková setkání sytí a dobíjí.

A někdy se, Bohu díky, stáváme svědky i toho, jak se třeba i někdo, kdo byl v životě docela jiné víry, může otevřít Písmu v samém závěru života, a ještě se tím změní, ještě zavčasu se navrací zpět k Bohu.

Vy, milí konfirmandi, dnes dostanete svou bibli. Kéž se vám stane průvodkyní nejen na cestě k vaší konfirmaci, ale na cestě celého vašeho života. Kéž se stane zavčasu vaší Knihou života.

A tak, bratři a sestry: zavčas seďme na židli, čtěme bibli, tam to všechno je! Amen.

Modleme se: Pane, děkujeme, že se můžeme učit žít z bible, že můžeme slyšet tvé slovo. Litujeme, že si toho často nevážíme, a myslíme, že lepší jsou jiné věci. Třeba dobře se oblékat, dobře jíst, dobře vypadat, mít to, co chceme. Anebo říkáme, že na bibli nemáme čas. Děkujeme, že ty nás učíš vidět věci jinak, a že nám dobře z lásky radíš, a staráš se o nás, abychom včas poznali, jak dobré je žít z Božího slova. Proto přijmi naše společné Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)