13. prosince 2009 – 3. neděle adventní

Petr Pivoňka

čtení: Izajáš 42,1–8 / kázání: Jakub 5,7–11 / poslání: Římanům 15,3–6

Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. Nestěžujte si jeden na druhého, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi! Za příklad trpělivosti v utrpení si, bratří, vezměte proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. Hle, ‚blahoslavíme ty, kteří vytrvali‘. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť‚ Pán je plný soucitu a slitování‘. J 5,7–11

Milí bratři a sestry,

Trpělivost! Jak aktuální v našem životě! Kde všude je nám třeba trpělivosti. V rodině. Mezi manželi, mezi rodiči a dětmi, zvláště těmi dospívajícími. Trpělivost potřebujeme v práci i ve škole. Hodně trpělivosti potřebují učitelé s vámi, studenty, ale i vy s učiteli. Trpěliví se učíme být také ve sboru a třeba už v mládeži. A mnozí z vás mnohem lépe než já vědí, kolik trpělivosti je třeba ve stáří, když síly i schopnosti ubývají, a v nemoci, a když člověk musí žít sám. A mít trpělivost sám se sebou – to je celoživotní téma samo o sobě. Bez trpělivosti nemůže žít ani naše víra. Proto zřejmě apoštol Jakub v této části svého dopisu celé církvi hned čtyřikrát vyzývá k trpělivosti. K trpělivosti, která má i v životě víry různé podoby.

Buďte tedy trpěliví, bratři i sestry, až do příchodu Páně. Je těžké, když máme být trpěliví, a ztrácíme naději, že to má smysl. Nevíme proč. Ztrácíme víru, že to bude k něčemu dobré. To se nám stává. Anebo se v takovém stavu můžeme ocitnout. Ale když slyšíme, že všechna trpělivost má svůj hluboký smysl a význam a cíl v příchodu Pána Ježíše! V Trpělivém, k jehož trpělivosti se Bůh mocně přiznal a vyzvedl ji. A v něm také že ještě dojde všechna naše trpělivost plného ocenění. A že bude odměněna tím, co si ani představit nedovedeme, nač se smíme těšit!

A Jakub nám k tomu hned dává srozumitelný a povzbudivý příklad. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. Z toho nám je jasné, že trpělivost, o níž Jakub mluví, není žádná pasivita. Není bez práce a námahy. Jako rolník musí nejprve namáhavě pracovat, než zaseje. Ale potom přijde čas, aby čekal. Očekávání rolníka je trpělivé. Jakub zde užívá slova „makrotchymia“ které znamená původně „mít dlouhý dech“, ale také „ daleko hledící mysl“. Ale taky to může znamenat trpělivost velkodušnou a srdečnou. Tedy žádná útrpná, rezignovaná a kyselá trpělivost. Ale podobná tomu rolníkovi, který když zasel, očekává vlastně klidný, plný víry a naděje, že přijdou ty deště shůry, dříve nebo později, a že úroda vzejde.

Je to dobrý a povzbudivý příklad i pro naši trpělivost. Jsou věci, které můžeme a musíme udělat, aby mohlo vzejít něco dobrého. Ale pak nastane čas, kdy nemůžeme dělat nic jiného, než čekat – trpělivě, ale podobni rolníkovi i klidně a nadějně. Na to, co není v naší moci. Na ty deště shůry a úrodu. Můžeme to vztáhnout na různé situace v našem životě, kde právě potřebujeme povzbudit k trpělivosti. Ale významné je, že to slovo „makrotchymia“ se týká většinou trpělivosti s lidmi. V našich leckdy i nesnadných vztazích i v kontaktech s lidmi se máme trpělivě snažit, abychom jako ten rolník zaseli dobré, a aby dobré mohlo vzejít. Ale pak často nemůžeme než čekat, že se to dobré ujme. A my slyšíme dnes povzbuzení, že můžeme i v těch nesnadných vztazích s lidmi trpělivě očekávat zavlažení Boží a úrodu – i při konkrétním člověku můžeme očekávat dokonce úrodu vzácnou.

Tak nám trpělivost nemusí být už jen tíživá a únavná. Ale stává se osvobodivou. Nevyčerpává, ale posiluje naše srdce. Tak to taky hned Jakub říká: I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. Kdo se z toho dokáže v srdci sílit, bude mít za všech okolností kde čerpat trpělivost.

Ale apoštol nás nepustí a trefně říká, kde býváme s trpělivostí na štíru: Nestěžujte si jeden na druhého, bratří… Kraličtí vystihují původní znění: nevzdychejte jedni proti druhým… To se nám stává. Většinou, když nám samotným dochází trpělivost. Začneme si stěžovat na druhé. Začneme vyčítat. A když to trvá déle nebo je to těžké, vzdycháme nad někým nebo proti někomu. Ale zarazí nás, když apoštol říká: nestěžujte si jeden na druhého, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi! Mají se nám zřejmě připomenout slova Ježíšova: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. A Jakub je rozvíjí: „poslyšte, bratři a sestry, když si na někoho v rodině nebo ve sboru stěžujeme, vyčítáme anebo si nad někým povzdechneme nebo proti někomu vzdycháme, jaký že je a jak je to s ním těžké – už jej soudíme. Ale my nejsme soudci. Hle, soudce stojí přede dveřmi. Ten lidským soudem odsouzený, kterého Bůh učinil posledním soudcem, stojí nám hodně blízko. Kdy zaklepe a vejde, nevíme. Ale to, že stojí přede dveřmi, mění přece naše hodnocení, jednání, přístup jednoho k druhému! Proto si nestěžujme jeden na druhého. A zvláště ne ve sboru, kde nás ten, který stojí jako soudce přede dveřmi, svolal a sblížil jako své bratry a sestry.

A pak, pokračuje Jakub, jde ještě o trpělivost v utrpení. I když teď třeba právě netrpíte pro víru a věrnost Kristu, může to přijít. Křesťané by s tou možností měli vždycky počítat. Pak si berme za příklad proroky. To byli lidé jako my, ale Bohem povolaní, aby v těžkých časech mluvili v Jeho jménu. Ono, mluvit ve jménu Božím pravdu, nebylo a není nikdy snadné a bez rizika. Na prorocích si všímejme toho, jak trpělivě snášeli utrpení, pro slovo Boží a pro svou věrnost. Čtěme například Jeremiáše. Ostatně nádhernou knihu o něm napsal Franz Werfel. Ale proroci nám jsou nejen příklady odolné věrnosti. Také toho, jak ti, kdo mluvili ve jménu Páně, dokázali být trpěliví a shovívaví.

A pak, nakonec, mluví Jakub ještě jednou o trpělivosti. A použije pro ni jiného slova: vydržet, vytrvat. Nerezignovat, neutéct. A připomíná vytrvalost Joba. Ano, přichází i v našem životě na taková trápení. Třeba nemusí jít hned o ztrátu všeho majetku, ale někdo ztratí zaměstnání. Nebo ztrácíme někoho blízkého. Job ztratil všechno. Ale třeba se nám zdá, že Job právě nebyl moc trpělivý. Nechtěl se s tím údělem smířit, hádal se s přáteli i s Pánem Bohem. Ale nevzdal se víry. Neutekl od života, ani od Boha, od víry neutekl. Vytrval v tom hledání Božích odpovědí.

A právě taková je podle Jakuba vytrvalost, o níž říká: blahoslavíme ji. Spolu s Pánem Ježíšem pozdravujeme všechny, kteří jsou v souženích a ztrátách podobně vytrvalí. To jsou šťastní lidé. Šťastní nejsou ti, kteří mnoho mají a nic jim neschází. Šťastní jsou ti, kteří ve zlém a ve ztrátách nerezignují, neutečou od Boha ani od života.

Vždyť přece víte, jak Pán nakonec změnil Jobův úděl. K jakému požehnání toho vytrvalce nakonec přivedl. Jakub se odvažuje nás tím povzbuzovat. Ale ne proto, že by chtěl vidět jen tenhle jeden šťastný konec a neviděl, že vždycky a s každým to tak dobře nedopadne. Vždyť Pán je plný soucitu a slitování. To je přece ten cíl poznání, k němuž Pán vytrvalého Joba přivedl. Vždyť Pán je plný soucitu a slitování – to se přece neukázalo až na šťastném konci Jobova příběhu – vždyť tohle bylo východisko Jobovy trpělivé víry.

Vždyť Pán je plný soucitu a slitování. Touhle vírou můžeme zmáhat všechny dočasné nesnáze i trápení. V téhle víře může mít všechna naše trpělivost svůj zdroj, směr i cíl.

Modleme se: Pane, děkujeme za všechny lidi, kteří s námi měli a mají trpělivost. Vyznáváme, že nám snadno dochází. Že ztrácíme její smysl. Vyznáváme, že si na druhé taky stěžujeme, i na ty v doma i na ty ve sboru. Děkujeme, že nám trpělivost kladeš na srdce jako naléhavou adventní výzvu i že nám ji dáváš jako nadějnou možnost. Prosíme, žehnej nám vytrvalostí víry. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)
Poslechnout si kázání