14. června 2009 - Konfirmace

Petr Pivoňka

čtení: Lukáš 10,25–28 / kázání: 1 Timoteovi 1,5 / poslání: Přísloví 3,3–6

Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. 1 T 1,5

Milí bratři a sestry, milí konfirmandi,

skončila doba konfirmačního vyučování a je tu tento slavnostní den. Vy jste asi, milí konfirmandi, v tuto chvíli rádi, že máte své vyučování za sebou a že jste obstáli v té malé zkoušce na závěr. Ale nám všem dnes apoštolské slovo připomíná, že naše křesťanské vzdělávání nekončí vlastně po celý život. Protože cílem našeho vyučování není konfirmace. Cílem našeho vyučování je láska podle slov a příkladu Pána Ježíše. Taková láska – to tedy není nějaká zkouška, kterou máme v jistou chvíli za sebou. Taková láska je pro nás vždy novou výzvou.

„Cílem našeho vyučování je láska…“. Apoštol Pavel tady nedělá líbivou reklamu křesťanskému vyučování. Píše to svému drahému spolupracovníkovi Timoteovi do náročné sborové práce a do spletité duchovní situace, v níž se sbor ocitá. Už tehdy ve třetí čtvrté generaci nebyly křesťanům základní věci jejich víry tak jasné. Sbor byl navíc zevnitř ohrožován falešnými učiteli. Jen z náznaků slyšíme, že zatahovali do sboru nějaké náboženské báje, nekonečné rodokmeny božstev a jalové hloubání, které k ničemu dobrému nevedlo. Jen k prázdným řečem a hádkám o hovadiny. A proto apoštol Pavel do toho řízne vzkazem: copak je, milí křesťané, evangelium nějaká báje? Copak nás láska podle slov a příkladu našeho Pána Ježíše vede k nějakému prázdnému hloubání!? Vždyť je to právě tahle láska z čistého srdce, dobrého svědomí a upřímné víry, která je cílem všeho, co věříme, říkáme a vyučujeme. Věčná škoda, když se od ní někteří odchýlí a dají se na prázdné řeči!

I dnes, milí konfirmandi, jsou pro řadu lidí schůdnější a přitažlivější všelijaké tajemné báje a všelijaká hloubání, než taková láska po příkladu Pána Ježíše. A může vás taky někdo na něco takového lákat. Na nějaké lepší tajemství. Nedejte se zmýlit. Když už jde o to, my máme tajemství. Že Bůh se zjevil v těle – v člověku Ježíši, který nás přišel sblížit a smířit, a dal proto svého jediného syna jako výkupné za nový život nás všech. Protože láska je cílem Božích přikázání i tohoto Božího tajemství, jak nám to svým životem ukázal Ježíš, nemůže nás nikdo zmást líbivými řečmi. Proto slyšíme: Cílem našeho vyučování, je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z nepokrytecké ví­ry.

Co je společným jmenovatelem toho trojího? Láska není jen na oko. Láska, kterou nás učí bible a nejvíc Pán Ježíš a po něm jeho apoštolé, ta vyrůstá z čistého srdce, z dobrého svědomí a nepokrytecké víry.

Učíme se zaprvé lásce z čistého srdce, tedy z čistých motivů, z upřímného rozhodnutí. Učíme se navzájem se mít rádi skutečně upřímně, ne naoko či zištně. A proto se potřebujeme často a znovu, tak jako král David, modlit: Stvoř mi, ó Bože, čisté srdce a ducha přímého“. A smíme doufat, že nám Duch svatý srdce očišťuje a proměňuje, abychom se nesmířili se sobeckými a zištnými úmysly, ale abychom vnitřně usilovali o opravdovou vzájemnou lásku.

Učíme se tím zadruhé lásce z dobrého svědomí. Učíme se lásce, pro kterou nám nemůže být jedno, jestli jsme zapomněli na někoho, koho jsme třeba měli navštívit. Jestli jsme nepřešli nebo neodmítli někoho, kdo potřeboval naši pomoc. Pro lásku z dobrého svědomí se musíme ptát, jestli třeba doma nebo ve sboru nebo ve škole a v práci někomu nenadržujeme, protože je nám sympatický, zatímco jiného necháváme stranou. A dobrému svědomí není jedno, jestli jsem někomu neukřivdil, jestli nemám třeba vyjít k omluvě, k přiblížení, k odpuštění a smíření. K lásce z dobrého svědomí nás vede Duch svatý. Činí naše svědomí citlivým a soucítícím. Ale také naše svědomí osvobozuje, abychom si nemysleli, že máme zachránit celý svět. Hojí naše svědomí Boží láskou, abychom se nezdravě netrápili výčitkami. Aby cílem našeho dobrého svědomí byla skutečně láska a ne naše sebepřeceňování a stále nenaplněná dokonalost.

A to souvisí s tím třetím. Duch svatý nás učí lásce z upřímné víry. Zpíváme, že chceme víru láskou měřit. A že toť vůle našeho nebeského Otce a náš svatý úkol: stát k sobě v lásce, ke všem bratřím vůkol (okolo). Jen tím se naše víra v něho měří a svět v něj věří. Ano, je to Boží vůle a náš svatý úkol. Ale ještě předtím je to vděčnost a radost, kterou nám dává upřímná víra: že smíme spoléhat na tu věrnou a hlubokou lásku Boží ke každému z nás pro Ježíše Krista. Že smíme tuhle lásku okoušet a zažívat i ve společenství sboru i v našich rodinách. Jeden otec při konfirmační zkoušce se staršovstvem říkal, že nikde nepoznal další spolek či společenství, kde by takový ústřední význam mělo odpuštění. Že nám Bůh ze své lásky odpouští a vede nás ke smíření. Z téhle upřímné víry se rodí i naše vzájemné odpuštění, kroky ke smíření – tedy láska.

A tak: cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, dobrého svědomí a upřímné víry. Jistě, lepší než dlouhé vysvětlování, by byly příklady takové lásky. A my jich máme dost a dost. Nejen v bibli. Ale i v dějinách církve. Nejen známá jména jako např. matka Tereza, Albert Schweitzer anebo třeba Přemysl Pitter, který na konci druhé světové války zachránil mnoho osiřelých českých i německých dětí. Ale i řada obyčejných statečných lidí, kteří osvědčili opravdovou solidaritu a lásku v hrozných podmínkách. Z těch a dalších příkladů se potřebujeme učit, co znamená láska z čistého srdce, dobrého svědomí a upřímné víry.

Ale vy, milí konfirmandi, máte ještě jednu velikou vzácnost a bohatství. Že máme příklady takové lásky a víry doma. Ve svých rodičích anebo v babičce či dědečkovi. Jako když apoštol Pavel ve 2. listu Timoteovi píše: Připomínám si tvou upřímnou víru, kterou měla už tvá babička Lóis a tvá matka Euniké, a kterou máš, jak jsem přesvědčen, i ty.

I vy máte takovou upřímnou víru. O tom jsem i já přesvědčen. Dnes to chci říct tady nám všem. To nejcennější, co jsem dosud za tu dobu vašeho společného setkávání s potěšením vnímal, je to, že dokážete přijímat toho, kdo je třeba jiný, třeba v něčem zvláštní, že přijímáte s úctou jeden druhého. Proto si troufám říct, že je mezi vámi tahle láska z čistého srdce, dobrého svědomí a upřímné víry. A kéž v ní dál rostete a v ní se dál vzděláváte – spolu s námi všemi. K dobrému nás všech, na svědectví lidem a k oslavě Boží. Dnes můžeme přímo okusit a ochutnat, že cílem našeho vyučování je láska. U stolu Páně si spolu uvědomujeme, kde má své zdroje láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Milí konfirmandi, těšíme se z toho, že ode dneška budete ta znamení Kristovy lásky u jeho stolu Páně přijímat spolu s námi.

Nyní se modleme a vyznávejme Pánu Bohu, co máme na srdci a na svědomí. Nejprve každý osobně v tiché chvíli:

Bože, ty nám vidíš do srdce i do svědomí. Všichni jsme se v myšlení i jednání vzdálili tvé lásce, kterou jsi nám zjevil v Ježíši, svém synu. Nechali jsme svá srdce ovládnout sobectvím, ješitností i povýšeností. Ztráceli jsme trpělivost se svými blízkými i s lidmi, s nimiž se setkáváme a pracujeme. Dělali jsme se jiní a lepší, než jsme v srdci byli. Před tvou láskou, Pane, nemáme nikdo čisté svědomí. My, kterým se vede tak dobře, jako málo komu na tomto světě, jsme dlužníky solidarity s tolika ubohými a strádajícími lidmi. Tolikrát chlácholíme a otupujeme své svědomí. Jen takoví, chudobní v lásce, předstupujeme před tvou tvář. S vírou ve tvou věrnou lásku k nám, s nadějí tvého odpuštění a posvěcení Duchem svatým. Všichni tě o to společně prosíme nahlas: Pane, smiluj se nad námi! Amen.