14. prosince 2008 - 3. neděle adventní

Petr Pivoňka

čtení: Izajáš 61,1–3 / kázání: Matouš 11,2–6 / poslání: Efezským 1,17–20a

Jsi ten, který má přijít? Milí přátelé v Kristu Ježíši, není tahle otázka i dnes aktuální? Že my křesťané máme jasno a ostatní se takhle neptají? Ale copak i dnes mezi lidmi není skrytá potřeba silného muže? Někoho, kdo pochopí, co všichni potřebujeme, a přinese do problémů našeho světa nebo aspoň naší země spásné řešení, nový pořádek a řád do zdejších zmatků a neřešitelných problémů? Ale Bůh ví odedávna, koho potřebujeme. Že nepotřebujeme silného muže podle našich představ. My potřebujeme toho, který nás uzdraví zevnitř. Který nás vysvobodí z toho, čím se odcizujeme Bohu, druhému, sobě, čím se proviňujeme proti pravé lidskosti a lásce. My potřebujeme toho, kdo je dost silný, aby na něj složil svou vinu každý, kdo má nějakou nehodu, neštěstí, něco zlého na svědomí. Takového ohlašovali zdávna izraelští proroci – Zachránce z našich hříchů. Takového vyhlížel a ohlašoval také Jan Křtitel.

Proto nás může překvapit, když se Jan z vězení Ježíše dotazuje: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Nejběžnější výklad je, že i tak zbožný v úzkých pochybuje. Ale můžeme to slyšet taky jinak. Jan ve vězení uslyší svědectví o činech Kristových, a je připraven tomu věřit. Ale právě proto, že Ježíše bere s velikou vážností, a že je pro něj přednostně důležité, zda může věřit v blízkost Krista, udělá všechno pro to, aby se to přímo od něj dozvěděl. I z vězení najde možnost. A jestli byli na pochybách spíš Janovi učedníci, byl Jan natolik před Ježíšem pokorný, že poslal s tou otázkou přímo za ním. Tak je nám uvězněný Jan výzvou akceschopné víry a touhy po skutečném Kristu. Copak my jsme si vždy a napořád tak jisti svou vírou v Ježíše, jenž jest Kristem? Nepotřebujeme se i my znovu ptát, zda je Ježíš, o jehož činech nepřímo slýcháváme, např. v kázáních…, skutečně Kristem? Zda je dnes Kristem při díle, kde a jak? Nepotřebujeme se taky ujišťovat přímo u něj, že nemáme čekat jiného?

Ježíš odpovídá překvapivě. „Jděte a zvěstujte…co vidíte a slyšíte. Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají a chudým se zvěstuje evangelium.“ Přiznejme si – nezní to i pro nás poněkud pohoršlivě? Proč Ježíš právě na tohle upozorňuje? Proč neodkazuje raději na jedinečnost svého kázání a učení? Proč upozorňuje zrovna na to, co se právě tak očividně a slyšitelně nestává, a s čím si lámeme hlavu, máme-li o tom mluvit? A když na to přijde s někým řeč tváří v tvář tvrdé realitě, cítíme až zahanbení. Ano, ta Ježíšova douška: „A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží“ se nás osobně týká. Zbožné řeči a nezávazné úvahy o pravdě a bytí by se nám asi mnohem snadněji sdělovaly. A taky věřily? Ale místo toho: Jděte a zvěstujte, co vidíte a slyšíte…. Slyšíte? Žádné přímé důkazy, že je právě on Mesiášem, nám Ježíš nedává a neodkazuje! Místo toho nadějná výzva: jděte a zvěstujte, co vnímáte… Co to znamená? Běžte a věřte mi…A budete-li mi věřit, budete i vnímat mé působení… A budete o tom také schopni mluvit, svědčit, zvěstovat je. Ne, žádnou přehlídku zázraků jim Ježíš nepředvedl. Ale poslal je, aby šli s vírou a nadějí, že se už něco z Božích zaslíbení, z věcí Božího království děje. A v tom jití víry, mluvte o tom, co budete vnímat.

Bratři a sestry, můžeme Kristovo působení i mezi námi a při nás vnímat! Jak třeba někdo, kdo je vážnou nemocí ochromen viditelně ožije, když uslyší evangelium, že Bůh v Kristu mu přichází na pomoc, tahá ven z hlubiny. Anebo jak někdo dlouhodobě duševně ochromený a zachmuřený nově se rozjasňuje tím, že se mu daří po krůčcích se vracet do života i do společenství. Anebo když vnímáme, že někdo ve vážných vztahových problémech vírou hledá správnou cestu, vírou se stává pokorným, nově začíná vidět věci, a vírou žije v naději, že se ty narušené vztahy mohou vyjasnit a uzdravit. Vnímáme to? Není to snad Kristovo dění, působení při lidech, při nás?

Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají a chudým se zvěstuje evangelium. Často to všelijak zduchovňujeme anebo vykládáme v přeneseném smyslu. Tím to chceme sami učinit realitou, abychom tomu mohli věřit. Místo toho si všimněme: čím vrcholí ten výčet Kristova působení? Chudým se zvěstuje evangelium. Zklamání pro ty, kteří touží po průkazných zázracích. Pro ně to nejmenší, je pro Ježíše to nejvyšší, to vlastní, cíl jeho působení. Ti, co nic a nikoho nemají, nemohou se ničím prokázat, zasloužit, zaštítit, získat vliv, mají jen svou bídu – těm je zvěstováno vysvobození, pomoc, zastání Boží. Však právě s tímhle posláním Hospodinova služebníka podle Iz 61 začal Ježíš v Nazaretu své působení. Plně v tradici svého lidu Izrael, kde se na chudé mimořádně pamatovalo. Kde zázraky nikdy nebyly důležitější než sociální spravedlnost a ohled na potřebné. Kde smíření s Bohem a milost Boží nikdy nemohly zůstat jen náboženským svátkem, natož pak pouze soukromou zbožnou náladou. Ale naopak milost Boží darovaná a přijímaná se nutně musela projevit v praktickém jednání vůči těm, kdo milost potřebují. Výjimečným nástrojem toho bylo léto milostivé, které přinášelo zotročeným osvobození a chudým pomoc každých 50 let.

Proč to říkám? Protože zvěstování evangelia chudým v působení Ježíše Krista znamená jednat tímto směrem. Jděte, zvěstujte, co vnímáte: že chudí mají zastánce. To je dobrá zpráva, která nás těžko nechá ve zbožném klidu. Ten si často přejeme v předvánočním shonu. Ale Kristova adventní zvěst, že chudí mají zastánce, že to máme vnímat a zvěstovat, nás nenechává v klidu! Jestliže se nad ním nepohoršujeme. A nečekáme jiného.

A bratři a sestry, věříme skutečně, že někdo, kdo klesl a je teď hodně dole, může se mocí Kristovou zvednout? Kdo je nyní třeba ochromen tím, co se mu přihodilo, co třeba nedokázal zvládnout, že se může Kristovou mocí zase postavit na nohy a jít dál? Že teď málomocný a vydělený od druhých pro nějaký svůj třeba ostudný problém, může být mocí Kristovou posílen, očištěn, uzdraven a bude se moct vrátit do našeho společenství? Ano, že mrtvý může mocí Kristovou vstát k novému životu? Věříme to, máme pro takové lidi skutečnou naději v Kristu – anebo se nad ním pohoršujeme a čekáme jiného? A jestli to věříme, jestli v Kristovu lásku a vysvobozující, uzdravující a život zachraňující moc skutečně a pro konkrétní lidi věříme – víte, na čem se to prakticky ověřuje? Jestli to budeme právě my, kdo kleslému umožníme, aby se zvedl. Nebo ho ještě přidržíme dole, třebas s domněle zbožným a mravným postojem? Pomůžeme ochromenému na nohy anebo ho ještě z pozice zdravých něčím ochromíme? Pomůžeme málomocnému a pro něco od druhých vydělovanému, aby byl očištěn a mohl se vrátit mezi nás? Možná pak se začnou dít věci! I nám se otevřou oči a uši pro toho, který divy činí. Možná pak budeme jasněji vnímat jeho působení a budeme také o něm moct druhým říkat. Sami víme, že máme blízko sebe konkrétní bližní, na nichž se láme ta otázka, jestli se nad Ježíšem Kristem skutečně pohoršujeme nebo ne? Jestli věříme jemu, vnímáme už jeho působení, a v něm máme naději pro konkrétní lidi, anebo čekáme jiného?

Modleme se: Pane, ke komu bychom šli? Koho jiného bychom čekali? Vždyť ty máš slova věčného života. Děkujeme, že ses nás dnes dotknul divem svého živého slova. Pomáhej nám svým duchem, abychom tvé působení vnímali, před tebou se jak maličcí v pokoře a důvěře skláněli, k tobě se svými břemeny přicházeli, od tebe se učili tichosti, v tobě nacházeli odpočinutí duší, tvé evangelium abychom věrohodně zvěstovali. Amen.