14. prosince 2014 - 3. neděle adventní

Petr Pivoňka

Čtení: Lukáš 1,67–79 a 1. Tesalonickým 5,13b-14 / kázání: Izajáš 40,1–5 / poslání: Jan 14,15–19

„Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy. Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ Izajáš 40,1–5

Potěšte, potěšte můj lid, praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma… Tím byl osloven a s tím byl poslán prorok Izajáš k lidu, který už víc jak dvě generace žil v babylonském zajetí. Kdepak zůstal Jeruzalém? Daleko, dávno, zpustošen a takřka zapomenut. A přece prorok slyší, že má promluvit k srdci Jeruzaléma. Že ti zajatci ještě neztratili srdce Jeruzaléma, města Božího. Jen Bůh ví, že ponížení a zahořklí, ještě neztratili srdce pro to, komu a kam patří! Že to má ještě i po tolika letech smysl k jejich srdci promlouvat.

Ale ví snad někdo jak těžké je potěšit zarmoucené? Ty, v nichž se ztráta zabydlela a na místě života vznikla poušť? Jak těžké je promluvit k srdci sklíčenému a poníženému a oslovit je možností nového začátku, povzbudit je k vykročení do nového života? Máš potěšovat z Boží vůle, a místo toho jen slabě utěšuješ. Odkud k tomu čerpal sílu prorok? Neměl víc než my – Boží slovo: „Potěšte, potěšte můj lid“, praví Bůh. Neměl víc, než my: Boží zaslíbení: I zjeví se Hospodinova sláva… Prorok tedy neměl víc, než my: Boží slovo, povzbuzující hlas, jeho zaslíbení. A víru.

Ten, kdo má druhé potěšovat, musí být zřejmě nejdříve sám potěšen. I takový prorok. Natož pak já, farářík. Byl jsem v minulém týdnu potěšen. Jedno ráno jsem si v pravou chvíli přečetl potěšující pravdivá slova z jedné krásné písně: Má síla umdlévá, než k službě dospěje… A pak, když jsme při pohřebním rozloučení s br. P.Válkem poznal, jak dokáže slovo potěšovat. Skutečně. Já jsem a já jsme všichni pouhá tráva. Ale slovo Boha našeho je stálé navěky! A on to slovo svěřuje takové trávě. A proto může prorok, i takový farářík, ale i každý z nás, bratři a sestry, potěšovat ty, které Bůh potěšit chce!

Ano, všimněme si toho dobře: Bůh vzkazuje: Potěšte, potěšte můj lid. Ne jen: potěš – ty proroku, ty faráříku. Ale vy, vy kdo mě slyšíte, že chci svůj lid a svou církev potěšit, potěšte, potěšte je!

A něco se v tomto směru zřejmě od té doby zásadního a mocného stalo. Vždyť o 600 let později apoštol Pavel píše křesťanům v Korintu: Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. A do sboru v Tesalonice napsal: Klademe vám na srdce, bratři, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Něco se stalo. Zřejmě ten, který pravil „Potěšte, potěšte můj lid“, skutečně přišel.

A teď: trojí nás v tom, co vzkazuje Bůh těm poníženým zajatcům, potěšuje. Zaprvé: Boží věrnost. „Potěšte, potěšte můj lid“. Potěšuje Bůh, který se už tolikrát ke svému lidu i k tobě i ke mně nehodnému přiznal. Nevzdal se nás, nedolomil nalomenou třtinu. Nezhasil doutnající knot naší víry. Jeho věrnost, která se znovu ozývá, potěšuje.

To druhé, čím potěšuje: že chce, aby se až k srdci těch ponížených dostalo jeho osvobozující prohlášení: Čas tvé poroby skončil. Tvá robota se naplnila. Tvého pokoření už je dost. Už je dost tvé nedobrovolné, otrocké služby. Anebo jako když dříve byl někdo někde na vojně, kde byl daleko od domova, kde byl šikanován a ponižován a kde mohl jen velmi omezeně a s rizikem projevit svou víru, najednou slyší: tak, vojna končí. Můžeš se vrátit domů.

Potěšení Boží znamená vždy nějaké osvobození. Ale zároveň to obnáší připomenutí: vrať se tam, kam patříš, k tomu, komu patříš.
Můžeme tohle osvobozující Boží potěšení uslyšet dneska nějak i my? Věřím, že ano. Třeba: Tak, už to bylo dost dlouho, co ti nemoc brala víru a vůli k životu! Nebo: Už dost dlouho ti ztráta milovaného brala sílu, chuť a energii žít a setkávat se s druhými. Nebo: už se naplnil čas, kdy jsi byl/byla pro své problémy mimo společenství svého sboru. Anebo: Už dost úzkostí, obav z budoucnosti. Už dost skleslosti a ponížení. Tvůj Bůh tě činí volným, umožňuje ti vrátit se tam, kam patříš. Teď můžeš být nově mým služebníkem, mým lidem.

A do třetice je zdrojem potěšení, když Bůh odpouští. Odpykal si své provinění – slyšíme z EP. Ale původně se tu zvěstuje: je uhrazen tvůj dluh. Je omilostněna tvá vina. Je rozvázána tvá vina. Bůh slavnostně prohlašuje: nezbývá nic, co by mohl někdo ještě za vaše hříchy k odčinění požadovat. Bratři a sestry, kdo z nás by mohl říct na svou obhajobu anebo žalovat na adresu Boží: já jsem si už odpykal dost své provinění? Nevyznáme spíš: Pane Bože, děkuji, že jsem nemusel pykat za své hříchy tak, jak bych zasloužil? Díky za tvou velikou milost, že to byl tvůj syn Ježíš Kristus, který trpěl za mé viny a uhradil svou věrnou láskou mé dluhy.

Potěšte, potěšte můj lid, praví váš Bůh. Čas bezútěšnosti skončil. Nechte se potěšit v srdci. Nechte se osvobodit ze všeho, co vás ponižuje a podmaňuje. Nechte se rozvázat z vin a přijměte skutečnost, že Bůh uhradil váš dluh.

Ale slyšte hlas volajícího. Boží potěšení není ukolébavka! Naopak. Osvobozuje vás k činům: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Nezapomeňte. Cesta ze zajetí ke svobodě Božích služebníků vede vždy nějakou pouští. Jako kdysi z Egypta. Tak i z Babylona. Tak z každého babylona. I Ježíš prošel po křtu zkouškami pouště jako milovaný Boží syn. A stal se nám oporou.

Proto připravte na poušti cestu Hospodinu. Ale raději, než že začnete rovnat nesrovnalosti u druhých, začněte každý sám u sebe. Každý z nás má ve svém životě nebo v sobě nějakou poušť nebo pustá místa. Jako společenství osvobozených Božích poutníků se nemusíte té pouště bát. Vždyť Hospodin tam chce za vámi přijít. Chce jít s vámi a před vámi a dovést vás až do svého nového Jeruzaléma, až k sobě domů. Ale na vás je, abyste mu připravili cestu. Tak mu začněte dělat v těch svých pustých místech cestu. Srovnejte nesrovnalosti, které máte v životě, ve vztazích, v sobě. Však když budete hledět na Ježíše, poznáte jistě, kde je ve vašem životě potřeba něco snížit a co naopak pozvednout. Kde je třeba urovnat něco, co brání Bohu přijít.

A jde-li o sbor, jak by mohlo prakticky vypadat to vaše společné vyrovnávání cesty Hospodinu? Ne snad třeba takhle?: Klademe vám na srdce, bratři, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost

A nakonec dnes přijměte, že to naše osobní i společné připravování cesty Hospodinu má smysl a velké zaslíbení: I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa. Co když se třeba něco z toho stane už o těchto Vánocích?

Amen.

Modleme se: Pane Bože, děkujeme ti za tu potěšující zvěst, že čas pykání a podmínek skončil a každý se může chytit daru žít nově, bez zátěže minulosti, z pouhé tvé milosti. Děkujeme, že ve jménu tvého syna, Ježíše Krista, smíme odpuštění bez podmínek lidem zvěstovat. Pomáhej nám věřit, že to dokáže i dnes člověka potěšit a otevřít pro nový život. Amen.