14. září 2014

Petr Pivoňka

Čtení: 2. kniha Mojžíšova 16,1–3.11–35 / kázání: Matouš 6,11 / poslání: Jakub 2,14–17

Náš denní chléb dej nám dnes. Matouš 6,11

Sestry a bratři,

to je první prosba v modlitbě Páně  – řekněme – za „naše věci“  – po úvodních třech prosbách za „Boží věci“. „Tvé“ se mění v „naše“. Ale není to zvláštní: začínat naše prosby chlebem? To my bychom věděli mnoho jiných, řekli bychom „důležitějších“ věcí, za které bychom začali prosit, ne? Je to proto, že jsme dnes v docela jiné situaci, než kdysi Ježíšovi posluchači a následovníci? Za chléb, coby základní obživu, dnes nemusíme prosit Boha, stačí si ho včas koupit? Anebo nás Ježíš oslovuje záměrně v naší náročnosti odkazem na to nejzákladnější? Vede nás ke skromnosti? Zřejmé je, že chléb pro Ježíše a jeho posluchače znamenal něco jiného ještě a něco víc, než pro nás dnes, kdy nás zajímá, kolik ten který bochník stojí a jestli raději Svoboda-Březík nebo Šumavu. Aby ho bylo dost na zítra a aby byl dost čerstvý.

Když Ježíš myslel na chléb, měl asi na mysli Boží péči o náš život každý den novou jako je nové jeho milosrdenství každého dne. Chléb, který není bez práce, a přece je darem z nebe. A taky Ježíš myslel na naši základní životní závislost na Božích darech. Protože chléb je už ve SZ symbolem darů, které dává Bůh, abychom mohli žít. Proto se zřejmě M. Luther při výkladu této prosby neomezil jen na ten bochník, ale chléb je podle něj všechno, co nezbytně potřebujeme pro život každý den: jako je třeba i laskavý manžel, zdárné děti, řádná vláda, příznivé počasí, peníze, mír, zdraví nebo dobří přátelé. O to všechno prosíme Otce nebeského v prosbě o chléb náš vezdejší, učil reformátor Martin. Je to hezké, ale myslím, že Pán Ježíš za chlebem přece jen viděl ještě něco jiného.

Je nápadné, že nás učí prosit za chléb každodenní, aby nám ho nebeský Otec dal dnes. To je zřejmá narážka na manu, kterou Hospodin dával svému lidu cestou z otroctví v poušti, každý den denní příděl, aby se mu učili každý den znovu důvěřovat. Učit se Boží péči důvěřovat nebylo tehdy v poušti pro Izraelce snadné. Nevím, jestli dnes, kdy si, zdá se, můžeme koupit chleba takřka kdykoli, je to snazší. Každopádně i v našich podmínkách nás Ježíšova prosba učí vnímat i za tím chlebem ze supermarketu symbol Boží péče a milosrdenství, kterým můžeme a máme důvěřovat každý den nově. A ani dneska nebýt ustaraní a nehamounit a neklamat se, že všechno závisí jen na nás, jak se obstaráme. I ten náš každodenní chlebíček přijímaný s modlitbou nás tedy učí víře.

Chléb je ale ve Starém zákoně taky připomínkou toho, že jsme my lidé ztratili ráj a že musíme svůj denní chléb získávat v potu tváře. V mesiášském věku proto nebude chléb spojen s námahou a starostí, což neznamená, že bude bez práce. Tenhle odkaz v sobě nesla už mana. Boží lid ji na cestě pouští do zaslíbené země dostával bez námahy a bez placení. Proto ji nazvali chlebem, který přichází z nebe, který dává Hospodin. Ježíš vnímal, že takový chléb přicházejícího nebeského království už dává Otec nebeský těm, kteří ho o něj prosí. Pomůže Ježíšova prosba i nám? V téhle době, kdy si menšina na světě jako my může koupit chleba, kolik chce, a to bez námahy, a většina ani ten denní chléb nemá? Pomůže tahle Ježíšova prosba o každodenní chléb i nám – děkovat, být vnímavějšími na Boží království a Boží vůli, jinak přemýšlet a pamatovat na nuzné?

To vnímám dnes jako zvlášť aktuální. Ježíš nám chce touto prosbou každý den připomínat, že ten každodenní chléb je náš – společný. Tak kéž vám, moji milí bratři a sestry, ten chléb, o který budete prosit, každý den přináší povzbuzení, ale také výzvu a otázku. Kéž je to chléb povzbuzení, že nejste na život sami. Že jste svými životními potřebami, ale i Boží péčí každý den spojeni ve společenství dětí, o které se nebeský Otec stará a nenechá je bez své péče. Ať vám ten chléb každý den připomíná i ten chléb, který se pro nás lámal u stolu Páně a jeho význam. A zároveň kéž je vám ten chléb, za nějž prosíte, každý den výzvou a otázkou. Jak projevovat dnes tu solidaritu v chlebu každodenním s těmi, jejichž život je hodně tvrdý chlebíček? Touto otevřenou otázkou a výzvou nás už Ježíš vede k další prosbě: a odpusť nám naše viny, naše dluhy…

Ale ještě zpět k základnímu významu Ježíšových slov. Dej, abychom přežili dnešek – o zítřek se nebojíme a nestaráme, protože tak nás to učíš a v tom ti důvěřujeme. Vyprávěla mi jedna sestra ze sboru: po tragické smrti manžela, když jsem zůstala sama se dvěma dospívajícími dcerami, byl čas, kdy jsem prosila: Pane, dej mi přežít tento den. Kdy jsem opravdu žila z důvěry v to, co mi dává Bůh dnes, abych přežila dnešek. A další den zas. A on mi to dával.

Sestry a bratři, přijměte jako shrnutí toho, co jsem zatím řekl, můj pokus o několik aforismů: Jsou křesťané, kteří se modlí Chléb náš vezdejší, dej nám dnes jednou za týden v kostele, a jsou jiní, kteří se tak modlí s Ježíšem každý den. Někdo se modlí Chléb náš vezdejší, dej nám dnes, a přitom chytá nervy z toho, když na kontě a v ledničce nemá dost. Jak je možné modlit se Chléb náš vezdejší, dej nám dnes, a přitom se odvrátit od toho, kdo tě dnes žádá o chleba nebo o sousto lidskosti?

A nakonec jedno povzbuzení z této prosby a jeden podnět k přemýšlení a třeba časem i ke změně praxe. Nejdříve to povzbuzení.

Náš denní chléb dej nám dnes. Tato prosba vyrůstá z důvěry a očekávání, že nebeský Otec nám chce dávat! Chce nám dávat jako svým dětem to, co potřebujeme k životu. To základní, ale i mnoho svých darů nadto. Není to tedy prosba úzkostná, nýbrž vděčná a plná očekávání na to, co nám chce Bůh dávat. Dnes a zítra zas. Dnes a denně nám chce Otec nebeský dávat zakoušet svou péči a dobrotu. Dnes a denně nás chce osvobozovat od ustaranosti, od falešného obstarávání i hamounění. A taky od přirozeného sklonu, když jde o chleba, o jídlo a ty nejzákladnější věci, myslet hlavně na sebe. Ježíš nás učí touto prosbou žít každý den v Otcově přítomnosti a z jeho štědrého dávání.

A ještě ten podnět k přemýšlení a třeba časem i změně praxe: Církevní Otcové spatřovali v „denním chlebu“ Otčenáše narážku na večeři Páně. To by pak znamenalo, že nám večeře Páně není jen výjimečnou, ale vlastně každodenní nebo aspoň častou potřebou. Že jako potřebujeme ten náš chlebíček každého dne, potřebujeme také chléb z nebe, chléb života, Ježíše Krista. A že ani v potřebě chleba života není rozdíl mezi dospělým a dítětem.

Modleme se: Otče náš nebeský, děkujeme ti, že nám dáváš to, co potřebujeme, abychom mohli žít dnešek, a aspoň pro dnešek kousek tvého království, potřebnou porci chleba toho budoucího života. Slituj se nad naší samozřejmostí, s níž přijímáme chléb i všechny tvé dary. Odpusť nám naše viny a dluhy, které máme vůči těm, kterým se nedostává ani ten denní chléb. Prosíme, dávej nám chléb soucitu, milosrdenství a solidarity. Amen.