15. listopadu 2009

Petr Pivoňka

čtení: Genesis 50,22–25 / kázání: Žalm 27,13–14 / poslání: Zjevení 22,1–5

Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých! Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina! Ž 27,13–14

Milé sestry a milí bratři,

proč dnes právě tento žalm a z něj právě tento verš? Příští neděle bude poslední nedělí církevního roku. V německé církvi ji označují neděle věčnosti. Světlem života věčného se smíme posilovat na konci církevního a brzy i občanského roku. K tomu směřuje zvěst adventu a vánoc. V tomto období také my vzpomínáme na své drahé zemřelé. S tím se objevují myšlenky na náš vlastní konec – možná někdy i úzkosti z toho – a taky na život po smrti. V této situaci smíme čerpat orientaci, víru, naději, statečnost i sílu z tohoto žalmistova vyznání.

Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých!

V týdnu jsme mohli v TV sledovat vzkaz Václava Havla. Řekl, že nejen u nás, ale celé
současné civilizaci schází vztah k věčnosti. A že se to projevuje tím, že děláme věci polovičatě, nahodile, bez nějakého dlouhodobého systému a výhledu dopředu. Ukazoval to na příkladech architektury. Proto jeho vzkaz zní: myslete dopředu! Žalmista vyhlíží z tísnivé situace k věčnosti – k zemi živých. Vzdoruje ohrožením a pocitům, že jeho život je uvězněn v dané chvílí, v tíživých okolnostech. Tím nadějným výhledem a očekáváním zasazuje svůj život do Božích plánů, do architektury Božího díla. A to mu dodává nové síly a odvahy. Tudy vede, bratři a sestry, osvobodivá cesta i pro nás. Oč jasněji, je-li nám Bůh světlem v Ježíši Kristu, který přemohl smrt a je vzkříšen. My máme přece víc než vztah k věčnosti. My věříme, že Věčný má vztah k nám. Že do našich všelijak tísnivých okolností přichází ze země živých, aby nás posiloval a dodával nám odvahy a naděje. Proto nemusíme svůj život stavět úzkostně, ani polovičatě a nahodile. Proto smíme své dny, nejen ty úspěšné, ale i ty tíživé, vidět zasazeny v celkové architektuře Boží stavby – života věčného. Žalmistovo vyznání nám zvedá hlavy a sílí srdce. Vrací nám nadějný výhled i statečný nadhled víry.

Ten se upíná k Boží dobrotivosti v zemi živých.

Země živých? Nač tady může žalmista myslet? Země živých – to je pro žalmistu, ale i pro mnohé syny a dcery jeho lidu, především země Bohem zaslíbená. Izrael. Kousek Boží země tady na tomto světě. Prostor, který Hospodin zaslíbil a daroval svému lidu. Tam se upíná víra a naděje žalmisty a mnohých dalších jeho lidu.
Jak nesmírně silná může být touha po této zemi živých, jsem si teď uvědomil, když jsem četl vynikající knihu Leona Urise: Exodus. Je to hodnověrné svědectví z prvních let po druhé světové válce, kdy židé organizovali nejprve tajně a potom otevřeně návrat tisíců židů ze 74 zemí světa do vlasti. Je to kniha o zázracích tohoto návratu, zúrodňování této pusté země, o zázraku vzniku státu Izrael a boje převážně mladých lidí za tuto zemi živých proti obrovské arabské přesile. Copak to nebyl zázrak, že národ takřka zlikvidovaný konečným řešením nacistů, mohl ožít? A že země zaostalá a pustá se mohla vírou a obrovským úsilím hrstek statečných lidí stát zemí živých? Exodus. Jestli jste jej nečetli, tak si jej přečtěte. Je to strhující svědectví o odvaze dětí Izraele čerpané právě z této naděje, kterou vyznává žalmista: Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých.

Země živých. To je ale také budoucnost věřících Božích za horizontem tohoto života. Tento výhled zesiloval v dějinách Božího lidu, jak se čas blížil k času Ježíše Nazaretského. Ve 2. století př. Kr., v době makabejského povstání proti syrské okupaci, stalo se toto vyznání výrazem sílící naděje na budoucí život spravedlivých a mučedníků. Byla to doba, kdy se formovala biblická víra ve vzkříšení spravedlivých.

Je pozoruhodné, že podobnou víru měl už starý praotec Josef před svou smrtí v Egyptě. Slyšeli jsme o tom v prvním čtení. Než umřel, řekl svým bratrům: „Já umírám, ale Bůh vás jistě navštíví a vyvede vás odtud do země, kterou přísežně slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.… Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti“.
Podivuhodná je tahle víra a naděje starého Josefa. A podivuhodné a povzbudivé i pro nás je to, že se tak opravdu stalo. Že Hospodin svůj ponížený lid navštívil a vyvedl. A že Izraelci nezapomněli na to, co si Josef kdysi přál.
Víra, jakou měl Josef, žalmista, Ježíš, apoštolové, i ti navrátilci do země zaslíbené – se upíná k vysvobozujícímu navštívení Božímu a k Boží budoucnosti. A Bůh se k takové víře přiznává.
Tím se smíme potěšovat a posilovat v těchto dnech, kdy s mnoha lidmi vzpomínáme na své zemřelé. Josefovy kosti byly skutečně přeneseny z Egypta a pochovány v zaslíbené zemi, jak doufal a jak si přál. I naši milí, kteří tady někde zemřeli a byli pohřbeni, mají své místo jinde – v nové zemi, zaslíbené Ježíšem Kristem. On je tam přenese a dochová až do chvíle, kdy vstanou k novému a věčnému životu – v nové zemi. V zemi živých.

Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých. Zkraje listopadu – možná si vzpomenete – šel v televizi děsný dokument. O čestných a statečných lidech, které aparátčíci komunistické despocie v 50. letech minulého století věznili, mučili a odsoudili k trestu smrti. Tito lidé psali těsně před smrtí dopisy na rozloučenou svým drahým. Ale jejich vrazi je neodeslali. Až v této době to vychází najevo. Ten děsný dokument byl víc než o nelidské despocii silným svědectvím o síle lásky, víry a naděje. S jakou láskou a nadějí víry se ti lidé loučili se svými blízkými! Mocnou nadějí na setkání s milými a sdílení Boží dobroty v zemi živých – posilovali v dopisech své blízké. Tak silné svědectví o síle a naději víry už dlouho mezi lidi nešlo. Světlo Boží zasvítilo do temnot.

A tak, milí přátelé, kouskem země živých je už nyní každý prostor, kde máme tuto víru a naději. Prostor pro život, který nám Hospodin tvoří ve všelijak skličujících okolnostech našich životů i dnešního světa. Kouskem té země živých je každý prostor, kde tomu vzdorujeme vyznáním: Hospodin je světlo mé a moje záchrana – koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života – z koho bych měl strach?

Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých. Tahle víra nás, milí přátelé, vyvádí do země živých! Mezi všechny živé Boží. Mezi lidi, kteří statečně očekávají na Boží navštívení, pomoc, osvobození, spásu. A proto se povzbuzují osobně i navzájem:

Naději slož v Hospodina. Očekávej Pána. Buď rozhodný, pevný. Posilni se. Přemáhej se. Vzchop se. Vzdoruj. A buď statečného srdce. Posilň se a on posilní srdce tvého – povzbuzují nás mezi těmi všemi bratři Kraličtí. Naději slož v Hospodina.

Modleme se: Pane, ty víš, že tvé povzbuzení potřebujeme a rádi slyšíme i přijímáme. Ale zanedlouho nám schází statečnost, rozhodnost i síla víry. Prosíme, posiluj naše srdce, abychom nepodléhali sklíčenosti, ale vzchopovali se jako lidé statečné víry a tví služebníci a svědkové. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)
Poslechnout si kázání