15. listopadu 2015

Petr Pivoňka

kázání: Matouš 5,4

Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.

Sestry a bratři,

ten, který tohle říká, vzkazuje – Ježíš, syn Boží – sám také na své cestě v určitých chvílích a situacích plakal. Ježíšovi samotnému vstoupily do očí slzy nad ztrátou přítele Lazara a hlavně nad bezmocným zármutkem jeho blízkých, který přitom zavládl. Ježíšův pláč ale neznamená bezmocný zármutek, nýbrž čteme v J 11, že se rozhorlil v Duchu a vzrušen tím jednal v Boží moci. Ježíš také naříkal nad Jeruzalémem, který zabíjí Boží posly, a odmítá, aby je Hospodin shromáždil jako kvočna kuřátka pod svá křídla. Naříkal nad zaslepenou tvrdošíjností svého lidu, který proto zůstane pustý a osamělý – ale není to rozhodně bezmocný nářek.

Syn Boží tedy taky plakával, znal nářek a truchlení, během své pozemské cesty. Můžeme vyloučit, že pláče a bývá zarmoucen i jako vzkříšený Pán? Jestli plakal s plačícími, jestli mu vstoupily do očí slzy nad bezmocným nářkem jeho přátel – jestli naříkal nad zaslepenou tvrdošíjností lidí, kteří se nenechají shromáždit Boží láskou, když je jim blízko – tehdy, když byl jedním z nás – není důvod vyloučit, že pláče a naříká nad tím i jako zmrtvýchvstalý Pán. Vždyť apoštol říká, že i Ducha svatého můžeme zarmucovat. Ale pláč našeho Pána není bezmocný a bezradný. Vždyť říká: blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.

A co lkající lidé v Novém zákoně? Žena hříšnice přišla do domu farizeje Šimona a plakala na Ježíšovy nohy a utírala je svými vlasy – a Pán ji potěšil. Petr se rozplakal, když zapřel Ježíše – a vzkříšený Pán ho potěšil a přijal a svěřil mu důležitý úkol. Jidáš nad svou zradou plakat nedokázal a vzal si život. Jak je to se mnou? Truchlil/a nebo plakal/a jsem někdy nad sebou, nad svým životem, nad svou nepravostí nebo nevěrou, nad svou bídou?

Pán Ježíš v tomto blahoslavenství zjevně nemluví k těm, kterým na chvíli tečou slzy radosti anebo nějakého dojetí. Mluví k těm, kteří naříkají v reakci na něco zlého, bolestného a tíživého. Dnes se má za to, že naříkat se nehodí. Že je to slabošské, nedůstojné (zvláště pro tzv. chlapy). Ale taky, že je to pasivní a nic to nepomůže. Nářek je, ano, do jisté míry projev bezmoci. Kapitulace na vlastní hrdost. Dnes se má za to, že je třeba zatnou zuby, spolknout slzy a zlému se postavit aktivně. I my se za nářek stydíme. Někdo dokonce nechce přijít do kostela, protože by tady plakal. Proč asi? Nebylo by to právě třeba?

V očích Ježíše Krista a tedy i v očích Božích není nářek jen bezmocí a pasivitou slabých. Naříkající, lkající – které Pán oslovuje – jsou na cestě za ním. Patří k těm všem dalších spolupracovníkům Božího království, které Ježíš blahoslaví. Patří tedy k učedníkům a následovníkům Pána Ježíše. To jsou zřejmě zejména ti plačící, kterým říká: blahoslavení vy plačící, neboť budete potěšeni. Tedy: nářek a pláč, který Ježíš oslovuje, není jen určitý stav – je to taky zřejmě určitá cesta. Lépe: určitý projev cesty za ním. Plačícími se stávají a jsou ti, kteří se dobrovolně rozhodli jít v tomto světě za ním, jeho cestou, směrem Boží království, pod plnou Boží vládu. Plačící jsou ti, kteří přijali Ježíše Krista jako svou cestu, pravdu a život. A na této cestě jsou v tomto světě a v této době taky plačící. Mezi těmi, kteří přece nebrečí, naopak se rvou, zatínají zuby a slzy polykají. Mezi silnými a tvrdými, nebo aspoň navenek, jsou ti lkající, kteří projevují svou slabost a bezmoc. Taky citlivost a soucit s trpícími. A jsou proto v menšině, na okraji, přezíraní a cizí v tomto světě, kde se bojuje a maká, ale nebrečí – podobně jako třeba tiší, nebo milosrdní, nebo lidé čistého srdce a ti, co působí pokoj. Ve světě, kde platí, že „pláčem nic nespravíš“, zdraví Pán Ježíš ty, kteří svým pláčem dělají něco pro spravedlnost, lidskost, solidaritu s trpícími, pro pokoj a Boží království na zemi. Ti, kteří naříkají a lkají spolu s Pánem Ježíšem, přece nedávají najevo jen bezmoc, kapitulaci, otřesenost a smutek. To by se právě těm zlým a tomu Zlému líbilo! Ježíšovi lkající projevují svůj vzdor proti zlému, soucit a lásku, hlad po spravedlnosti – je to způsob horlení v Duchu a volání po Božím zásahu, pomoci, po přemožení smrti, po vzkříšení. A Pán jim říká: věřte, budete potěšeni.

Přišel jsem v týdnu na návštěvu k jedné sestře a ta mi ještě ve výtahu říká: dneska od dvou ráno pláču. A když jsem se ptal proč, říkala, jak se cítí vůči některým lidem bezmocná, odstrčená a k ničemu. Nepatří snad tato žena k těm plačícím, které Ježíš blahoslaví? A pak jsme četli z Písma tohle blahoslavenství. A já se zeptal: co ti říkají tahle slova Pána Ježíše? A ona se zamyslila a říká: no je to pro ty, kteří tady pláčí s plačícími a radují se s radujícími. Proto já půjdu v sobotu taky na tu svatbu, víš? A já nato: takže ty, která máš své trápení a proto dneska od dvou ráno pláčeš, slyšíš v těch slovech Pán Ježíš, že se týká těch, kteří pláčou ne pro sebe, ale pro druhé a s druhými? Ano, tak to slyším, odpověděla.

Jan Karafiát, autor Broučků, farářoval kdysi na velké Lhotě. A pochovával prý postupně devět malých dětí jedněch rodičů. Když pohřbíval první, kázal prý, že je to Boží vůle. Ale když pak pohřbíval další a další, prý už jenom plakal s plačícími. Zřejmě k tomu dostával i od Boha útěchu, aby mohl ty plačící potěšovat.

A ještě něco k závěru. Dnešní lidé – i my – touží po bezbolestné existenci. Bezbolestná existence – spokojená, veselá, hrdá, nenaříkající – to je přání a ideál dneška. Zesnulá prof. B.Komárková ve svém výkladu tohoto blahoslavenství připomíná neschopnost pochopit význam bolesti jako organické součásti života. Bez velké bolesti vedoucí až k nářku, ke kapitulaci vlastního já, není přijetí milosti, není vítězství. Job říká: „Toliko jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí“ (Job 42,5). A apoštol v Žd 5,7 píše: „Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí, a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy…

A tak, sestry a bratři, nářek a pláč se jistě nedá přikázat. Ani Pán Ježíš ho nepřikazuje. Ale naznačuje, že kdo mu naslouchá a jde za ním svým způsobem života, taky tady pláče – a učí se plakat s druhými a pro druhé. A taky nad nevěrou a hluchotou, především tou svou. Ten, který sám plakal s plačícími a naříkal nad hluchotou svého lidu, ale taky se sám učil pokoře z utrpení – všechny lkající pozdravuje a blahoslaví: budete potěšeni. Vlastně už jste potěšováni. Potěšuji vás, moji drazí – abyste vy mohli potěšovat ty, kteří to potřebují.

Modleme se: Pane, vyznáváme, že i my toužíme po bezbolestné existenci. Máme sklon si naříkat, ale málo naříkáme nad svou nevěrností a nepravostí. Stydíme se plakat, považujeme to za slabost. Býváme tvrdí a hrdí. Slituj se nad námi. Odpusť nám to, prosíme. Tvůj Duch nás proměňuj a uč nás plakat s plačícími a radovat se s radujícími. A­men.