16. listopadu 2014

Petr Pivoňka

Čtení: 3. kniha Mojžíšova 19,33–37 / kázání: Galatským 5, 1. 11. 13–15 / poslání: Římanům 8,18–21

Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.

Kdybych já, bratří, dosud kázal, že obřízka je nutná, proč bych byl vlastně pronásledován? Vždyť by tím bylo odstraněno pohoršení, jímž je kříž.

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. Galatským 5, 1. 11. 13–15

Sestry a bratři,

první co slyšíme od Pavla je, že jsme ke svobodě byli povoláni. Ale k jaké svobodě? Svoboda, o kterou tady jde, není vymezována zákony a zaručována právním řádem této země. Na svobodu, o níž mluví apoštol, nemáme nárok nebo právo. Ani ji nemáme jen v sobě a ze sebe, jako stále oblíbenou autonomii. Ta svoboda nám byla darována z milosti. A byli jsme k ní povoláni. Získali jsme ji od Boha jako dar milosti i poslání a úkol. A sice Božím voláním, hlasem, oslovením – když se nás osobně dotklo evangelium. Bůh nás povolal a povolává do svobody, kterou nám nedá ani demokratický stát ani naše vlastní autonomie.

Svoboda, o které tady mluví apoštol, se týká především třech oblastí našeho života soužití. Byli jsme povoláni do svobody od hříchu, tedy od toho bludného kruhu naší porušenosti, z něhož se sami nevymotáme. Od selhání a vin minulosti, kterou nezměníme. Od vzdoru vůči Boží autoritě a jeho důsledků. Ne, že už nehřešíme, ale smíme věřit, že nás to už nesvazuje a že nás Bůh nevidí s tím vším svázané. Pro Ježíše Krista, který vzal všechno na kříž za nás, sňal to břemeno z nás.

A Bůh nás povolal do svobody od zákona všelijakých nábožensko-rituálních předpisů, kterými chtějí lidé dokazovat, že jsou zbožní a poslušní a že si zaslouží Boží milost a spásu. Z takového zotročujícího pojetí náboženského zákona nás Kristus vysvobodil, když ve svobodě, kterou čerpal z Boží lásky, přestupoval i rituální předpisy Mojžíšova zákona a dával jasně najevo, že jeho smyslem a naplněním je právě láska a vysvobození člověka. A byli jsme povoláni taky do svobody od smrti a strachu z ní. I od zla a všech zlých mocí a zlých lidí a strachu z nich. I k tomu nás vysvobodil Ježíš Kristus, když před smrtí a před všemi zlými, kteří mu ji přichystali, neuhnul, ale podstoupil ji, v ponížení a utrpení kříže, pro naše vysvobození. A Bůh se k němu přiznal a vzkřísil ho z mrtvých a vyvýšil ho jako Pána nad zlem, utrpením i smrtí a hrobem.

Pavel to všechno shrne do jedné věty: vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. A hned na začátku v 1. verši to ujasnil: Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Doslova: Ke svobodě nás Kristus vysvobodil. Pro svobodu a do svobody nás Kristus vysvobodil. Proto tou svobodou, kterou nás Kristus vysvobodil, stůjte pevně a nenechte si na sebe znovu vložit nějaké zotročení.

Víme, jak to s námi lidmi, i s námi křesťany, je. Snadno a někdy i dobrovolně a svévolně se z této svobody, do níž nás Kristus vysvobodil, vracíme zpět pod nějakou jinou jistotu nebo pod nějaké jiné potěšení. Ale ono nás to vzápětí zatíží a poníží a sváže. Proto potřebujeme i my slyšet: stůjte v té draze zaplacené svobodě Kristově pevně a nevydávejte ji snadno a lacině za zdánlivé jistoty, které vás naopak ve víře znejistí. Tak jako když se křesťané v Galacii nechali zviklat některými, že prý aby mohli patřit k Božímu lidu a měli naději spasení, musí se nechat obřezat, jako to dělají Židé. Podsunuli to těm křesťanům z nežidů jako jistotu ke spasení. Ale Pavel říká, že se tím vzdají svobody, kterou jim získal Kristus, když jim získal spásu z milosti, jen skrze víru.

A pak tu říká: Kdybych já, bratří, dosud kázal, že obřízka je nutná, proč bych byl vlastně pronásledován? Vždyť by tím bylo odstraněno pohoršení, jímž je kříž. Tady Pavel jasně říká, že ta svoboda, kterou nás vysvobodil Kristus, vyrůstá z jeho kříže. A je spojena i dnes s pohoršením kříže. Tedy naše křesťanská svoboda je draze vykoupená utrpením, ponížením a krví Mesiáše Ježíše a musíme počítat s tím, že lidé se budou této naší svobodě vysmívat anebo je to bude dráždit. A že taky my se můžeme pro takovou svobodu dostat do potíží i do ohrožení. Do toho se zajisté nikomu nechce. Ale to je taky ta svoboda, k níž nás Kristus vysvobodil: svoboda přijímat potíže, jít do rizika, neuhnout z rizika, snášet pohoršení a trápení pro Krista. To těžké mohou křesťané měnit ve svobodu.

Tenkrát to muselo být pro křesťany v Galacii velké pokušení. Vždyť židovství bylo uznáno jako státem povolené náboženství na rozdíl od nového křesťanství, které bylo pronásledováno jako sekta, jak od Římanů, tak od Židů. Představte si: stačilo se nechat obřezat a mohli jste mít klid. Ale znamenalo to vzdát se Krista a té svobody, kterou nám získal. Ale mít klid, nevystavit se ohrožení, bývá moc silné a slibné. Za cenu svobody v Kristu. Jak tohle asi prožívají ti křesťané v Sýrii, Iráku a Libanonu? Jak asi oni slyší tato Pavlova slova? Smíme věřit, že nejsou jen otroky toho šíleného násilí, ale že jim Kristus dává svobodu k utrpení a že poznávají nebývale také Jeho lásku a pomoc. Ale co my, ve vnějším klidu a bezpečí? Jak nezapřít, nevytěsnit a nezamluvit, že naše svoboda je spojena s pohoršením kříže?

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Nic ani v církvi proti zdravému sebevědomí ani proti svobodě projevit se a třeba i prosazovat dobré a potřebné věci. Jenže, víme, tady jde o něco jiného. Vždyť už od Adama je to velký lidský problém: že svobodu, kterou nás Stvořitel obdařil, zneužíváme k takovému prosazování sebe, kterým právě nehledáme to, co je dobré a správné, ale chceme hlavně prosadit to své. A chceme sebe a to své prosadit bez ohledu na druhé a bez rozhovoru a domluvy s nimi, zda je to opravdu společně dobré. Ježíš Kristus takový nebyl. Byl plně svobodný z moci Boží lásky a pravdy, proto byl svobodný od sebe i od kohokoli druhého. Ale zároveň tím byl svobodný ke službě z lásky. I k utrpení a vydání sebe na smrt kříže, pro věrnost Bohu i pro lásku k nám hříšníkům. Je-li v nás Jeho Duch, žije-li On v nás, jak říká Pavel, měli bychom být podobně svobodní – svobodní od sebe a svobodní ke službě v lásce. Jak to řekl Pavel jinde výstižně a po něm to pak objevil třeba M. Luther, že křesťan je člověk, který je Kristem svoboden ode všech, ale činí se služebníkem všech. Ale už i ten velký apoštol svobody Pavel dobře věděl, jak těžké to je, být svoboden od sebe! Nevím jak vy, ale já to taky dobře znám. Jak těžko se stávám svobodným od sebeprosazování a jak nesnadné a nepřirozené mi je, místo toho se zapojit do vzájemné služby v lásce. Jenže to teprve znamená být opravdu jako křesťan svobodným.

Pavel nás svým slovem o té křesťanské svobodě ujišťuje, ale vzápětí nás k ní napomíná. Nedělá si o té církvi svobodných křesťanů žádné iluze. Naopak varuje: Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. Galatští zřejmě nebyli žádní beránci, ale spíš hrozilo, že se mohou stát jeden druhému vlkem. Ale to už snad jsme někde jinde než v církvi, ne? Právě, že ne. Však to taky známe. Jaká šelma v nás dřímá. Jak dokážeme jeden druhého kousnout nějakou poznámkou. A jak se někdy dokážeme ve sborech i škaredě porafat, kvůli hloupostem i kvůli osobní ješitnosti, když zkrátka tu šelmu v sobě neudržíme na uzdě.

Bratři a sestry, dneska a v těchto dnech intenzivněji myslíme na naše bratry a sestry a další bližní, kteří trpí i umírají rukama těch, kteří jsou nepřáteli svobody a kteří svobodu tak děsivě zneužívají k prosazování své zvrácené zvůle. Ale když nasloucháme slovům apoštola Pavla, zjišťujeme, že to riziko zneužité svobody i vzájemné záhuby dřímá v každém z nás, i v církvi mezi křesťany.

Ptáme-li se tedy dnes, jak můžeme nějak konkrétně my pomoci těm trpícím ke svobodě, slyšíme, že v první řadě tím, že budeme odpírat té šelmě v sobě. A budeme dávat v sobě prostor pro ducha Kristova, který nás osvobozuje od sebe, od sebeprosazování, a vede nás k tomu, abychom byli svobodnější ve službě z lásky. A ptáme-li se, jak se máme my křesťané připojit ke Dni boje za svobodu a demokracie, pak slyšme, že tím, že povedeme duchovní boj za křesťanskou svobodu počínaje každý sám u sebe a za Kristokracii, tedy vládu Krista, v nás a mezi námi.

Modleme se: Ježíši Kriste, Spasiteli náš, krví svou drahou vysvobodils nás; trpěls bolesti pro naše zlosti, tak svému Otci, učinils dosti. Uslyš nás křesťany pro své svaté rány, ať neodolají pekelné brány. Zastaň se, Pane, slabých v úzkosti, když volají tě ve své bezmoci, neboť se svěřit nemají komu, než tobě, Bohu, Stvořiteli svému. Ty máš moc zkrotit ďábla zlého i zlost protivníků slova svatého. Vzdáváme čest tobě, Bože, Otče milý, i tobě, Synu, pro nás ukřižovaný, i tobě Duchu svatému, Utěšiteli našemu věrnému. Amen.