16. října 2016 - 21. neděle po sv. Trojici, konfirmace

Petr Pivoňka

Čtení: Mt 7,24–27, kázání: Kol 2,6–7

Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

„Tak už to budeme mít za sebou“ – možná si pomyslíte, milí konfirmandi. Konfirmační zkoušku jsme naštěstí zvládli. Teď ještě zvládnout tohle a bude klid. Ne, nepodezírám vás, že myslíte jenom takhle, že nemáte taky trochu radost. Zřejmě cítíte, že se s vámi děje něco mimořádného.

Slyšíme dnes, sestry a bratři, všichni z toho apoštolova listu: Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. Ale hned nás může napadnout: přijali jsme Ježíše Krista jako Pána, ano, dnes jsme to stvrdili svým vyznáním, nejen konfirmandi, i my všichni. Ale nakolik jsme ho skutečně přijali? A co to znamená pro náš praktický život? Žijte v Kristu Ježíši – co to vlastně znamená?

„Přijali“ tady znamená taky „převzali“. Jestliže tedy jste „převzali“ Krista Ježíše jako Pána, v něm choďte – tak to zní doslova v původní verzi. To znamená, že Vy, milí konfirmandi, ale i my všichni jsme svědectví o Ježíši Kristu a víru v něho přijali a převzali taky od konkrétních lidí a skrze ně. I nám někdo blízký na ta svědectví Bible ukázal a svým způsobem říkal: víš, ta víra v Pána Ježíše je i pro tebe dost dobrá. Někomu to předávali jeho rodiče. Někomu třeba víc prarodiče. A někdo tuhle víru v Ježíše jako Pána přijal a převzal od někoho jiného. Každopádně, nikdo jsme si víru v Ježíše jako Pána sami nevymysleli ani nenamluvili. Nikdo nám tuhle víru nemohl vnutit ani nakukat. My jsme ji přijali a převzali svobodně a z Boží milosti.

Teď ale dál slyšíme, že tím to rozhodně nekončí. Naopak začíná. Vždyť nám apoštol vzkazuje, že se od nás proto něco očekává. Život křesťanů je vlastně taková každodenní konfirmace – utvrzování se v Pánu Ježíši a ve víře. A to první, co slyšíme je: v něm choďte. „Jestliže tedy jste přijali Krista Ježíše jako Pána, v něm choďte.“ To je zvláštní: v něm choďte. Možná to bude pro nás srozumitelnější, když si vzpomeneme, že apoštol Pavel jinde přirovnává náš křest k novému šatu, který jsme mohli obléknout přes náš hříchem pošpiněný život. „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.“ Poslyšte, vy jste Pána Ježíše dostali od Boha jako nový čistý šat. Ve křtu jste ten nový šat z lásky Boží dostali. Tak ho vděčně přijměte za svůj a v něm dál v životě choďte. Jenže v šatě lásky a víry se nemůžeme jen tak ukazovat ani předvádět. Ten šat Kristův nám spíš dává sílu, abychom nepodléhali svému sobectví, špatným vlivům. Ale taky, abychom na sobě nenosili dlouho šat smutku, strachu nebo zoufalství. „V něm choďte“ prostě znamená, že na nás bude nějak vidět víra, láska, vděčnost, prostě jak nás mění a sílí Kristův duch.

„V něm choďte“ – co tím apoštol myslí a co to obnáší, naznačuje v tom, co následuje: V něm – totiž v Pánu Ježíši – zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Zní to zvláštně vlastně: Bůh s vámi něco udělal, tak se k tomu přidejte, tak to dělejte.

Už vás zakořenil jako rostlinku v Pánu Ježíši, tak se hleďte v něm pořádně zakořenit. Abyste v životě obstáli. Aby vámi všelijaké proudy a tlaky téhle doby nekývaly sem tam. Abyste se nenechali oklamat všelijakými líbivými řečmi, nějakým prázdným filosofováním, nějakým lákavějším duchovnem. Aby vás nikdo a nic nevylomil z víry v Krista Ježíše. A taky, abyste mohli nést ovoce víry, užitek pro druhé.

A dál: Křtem už Bůh založil váš život na Pánu Ježíši. A vy už jste svou vírou a věrností na těch základech něco postavili. Tak na něm svůj život stavějte dál. Na jeho slovu. Jako ten moudrý muž z jeho podobenství. Život křesťanů není hotová, ale rozestavěná stavba. Život nám přináší nové a nové výzvy, abychom se učili na Ježíši jako Pánu skutečně stavět. Ne na sobě a svých představách. Možná, že právě těžkosti jsou o to větší výzvou a příležitostí k tomu. A právě v těžkostech se osvědčuje, na jakých základech stavíme. Od Pána Ježíše i od apoštola slyšíme, že stavíme-li na Ježíši jako Pánu všech událostí i všeho, naše stavba obstojí. To proto taky, že to nejsme jen my sami, kdo nás na Ježíši jako Pánu buduje. Duch svatý nás na ten základ vrací a na něm nám pomáhá stavět.

A dál: pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni. Když je někdo vnitřně pevně zakořeněn v Ježíši jako Pánu nade vším a staví na něm jako na jediném spolehlivém základu, který unese všechno – nemění víru podle všech možných nabídek na spirituálním trhu. Nepotřebuje měnit a vyzkoušet všechna možná učení a všechny možné duchovní učitele. Křesťan zkrátka není žádný duchovní turista. Drží se té staré dobré víry, jak ji převzal od věrohodných lidí a jak v ní byl vyučen. To je jedna stránka věci. Ale zároveň nás ta slova upozorňují, že se téhle víry potřebujeme ale hodně dobře držet v proudech dnešní doby a tak v proudech a proměnách našeho života. Pod tlakem různých událostí a příhod, a leckdy vleklých životních zkoušek, ale taky lákavých nabídek a svůdných řečí a zážitků. Vy, milí Petře a Marku, jste dnes konfirmováni. Přiznáváte se k víře, v níž jste byli vyučováni. A už jste se něco málo naučili. Odpovědi na konfirmační otázky za čas zapomenete. Ale co je důležité, abyste se té víry dál drželi. Svým srdcem hlavně. Nezapomeňme a nepodceňujme to, my všichni, že k tomu se potřebujeme v téhle víře stále vyučovat. Potřebujeme ji stále konfirmovat, v ní se utvrzovat a posilovat. K tomu potřebujeme přicházet na bohoslužby, do mládeže, na biblické hodiny. K tomu potřebujeme druhé, bratry a sestry. K tomu se potřebujeme pravidelně sytit u stolu Páně.

A na závěr, milí konfirmandi, sestry a bratři, vzkazuje nám apoštol: znovu a znovu vzdávejte díky. Apoštol to v listu Koloským připomíná několikrát: vy, milí křesťané, jste a buďte lidé vděční. Za všechno to, co jsme v Pánu Ježíši od Boha dostali. I za to, co vám ještě chystá. Proto utvrzuje-li se vaše víra, rozhojňuje se vaše vděčnost. Že žijete skutečně v Ježíši Kristu, že v něm chodíte, projevuje se nakonec tím, že roste vaše vděčnost. Že dokážete vzdávat díky, zas a znovu, stále víc. Nejen, když je vám dobře a když se vám „daří“. Ale právě když vám není dobře a i když se vám nedaří. Pak se právě skutečně ukazuje, že vaše vděčnost nezávisí jen na příznivých okolnostech. Když dokážete být vděční i pod životními břemeny a zkouškami, ukazuje se, kdo je skutečně vaším Pánem a že on je živý. Protože v Kristu jste bohatí, svobodní a pevní, ať se množí vaše vděčnost.

Modleme se a vyznávejme Pánu Bohu své hříchy: Dobrý Bože, vzdáváme ti dnes díky za konfirmandy, za Petra a Marka, dnes zvlášť za ně, ale i za tvé působení v životě každého z nás, že jsi nás zakořenil ve své věrné lásce, v Kristu Ježíši, který dal svůj život pro nás. Chválíme tě, že jsi život každého z nás založil na něm, a že my na tvém odpuštění a na tvé pravdě smíme dál svůj život stavět za všech příhod, ať se cítíme jakkoli. Děkujeme za víru, kterou jsme směli převzít a přijmout, a v níž nás svým slovem a Duchem stále vyučuješ. Děkujeme, že se v ní můžeme tebe za všech okolností držet. Zároveň s tím vyznáváme, že naše chození, naše myšlenky, slova i jednání podle toho vždy nevypadaly. Jen Ty víš, jak a nakolik jsme skutečně žili v Ježíši Kristu, kterého vyznáváme jako našeho Pána. Znáš naši nepevnost, naši malověrnost i skryté nevěrnosti. Víš, na čem a jak jsme v minulých dnech skutečně stavěli. Víš jak krátký dech má naše solidarita s potřebnými a trpícími, naše křesťanská služba a láska, naše vděčnost. Slituj se nad námi, nebeský Otče. Přijmi nás, pro svého milého syna Ježíše. O to všichni společně nahlas prosíme: Pane, smiluj se nad námi!

Slova milosti: Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, Ježíše Krista, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. Amen.