17. listopadu 2013

Petr Pivoňka

Čtení: Skutky apoštolů 10, 34–43 a Římanům 8, 31–34 / kázání: Exodus 20, 16 / poslání: Efezským 4, 15–16. 22–25. 29

Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Ex 20, 16

Sestry a bratři,

v době starého Izraele, kdy se soudní procesy ještě neodehrávaly za mnoha dveřmi v soudní síni, nýbrž v bráně města, na veřejnosti, mělo pravdivé svědectví zřejmě jinou váhu, než dnes. Ovšem dnes nemůžeme tohle přikázání odsunout do výjimečných případů soudních síní. Tušíme, že v něm jde o víc. O každého z nás. Ano, jedná se vůbec o to, kdykoli a jak mluvíme na adresu druhého. 9. přikázání ho nazývá naším bližním. A my už víme, že bližním je v Kristu každý člověk. Zvlášť, potřebuje-li mou blízkost a mé zastání.

Takže bychom mohli tohle přikázání pro nás přeložit tak: dávej si pozor, abys žádného bližního nepoškodil svým slovem. Křivým, klamným. Ale taky třeba zbytečným. Slovem, které nijak neprospěje. Protože, co je kladným smyslem tohoto přikázání? No, abys svým svědectvím nebo prostě svou řečí přispěl k pravdě a spravedlnosti. Abys druhému pokud možno svou řečí dopomohl k právu, ale také ke cti, ne k zneuctění.

Jak je to dneska? „Lhát se nemá. Ani v rodině, ani v politice“, byli jsme nedávno poučeni z jedněch proradných úst. Mluvit jak se to zrovna hodí, jednou drze, podruhé pokorně, když je to třeba, ale hlavně vždy ve svůj prospěch. Že se druzí obelhávají a životní prostor kalí, to se nedá nic dělat. V takovém prostředí tady dnes žijeme. A do toho slyšíme Boží slovo: Neublížíš druhému lží. Nezneuctíš druhého svou řečí. Naopak, budeš tím, co říkáš, druhému dopomáhat k právu a ke cti, budeš sledovat jeho a tím i váš vzájemný prospěch. Že by lék na nemocnou společnost? Od lékaře, který rozumí naší nemoci, ví co říká? Aby byla léčba časem účinná, chce to zřejmě dvě věci: důvěřovat doporučení a receptu lékaře. A uznat, že potřebuji začít s touto léčbou u sebe.

Vždyť kdo z nás tady, sestry a bratři, se aspoň tu a tam neotřel o druhého špatným slovem? Kdo z nás se nikdy nepřidal k pomluvám nebo jim aspoň nenaslouchal? Kdo se neudělal aspoň trochu lepším na úkor někoho jiného, který byl v řečech drbán, snižován, roznášen? Komu z nás nedělalo někdy potichu dobře slyšet špatnosti o druhém? Kdo dokáže jasně rozlišovat mezi úsudkem a souzením? Ano, každou chvíli slyšíme nějaký hrozný příběh: buď příklad bezostyšných lží pro svůj prospěch nebo ze zbabělosti anebo příklad pomluvy, která někomu dokáže zničit život. Ale Boží léčba může začít jedině od každého z nás.

Tahle terapie zahrnuje i léčbu šokem. Třeba když si uvědomíme jaké zlo napáchaly právě křivá svědectví a pomluvy v lidských dějinách, názorně a především v dějinách židů. Už Písmo mluví o Nábotovi, k jehož vinici se král Achab s Jezábel dostali nejprve hnusnou pomluvou, kterou začalo Nábotovo odstranění. Královna Ester zachránila svůj židovský lid v perském zajetí před prvním pokusem o jeho vyhubení, který začal zákeřnou pomluvou židů jako celku. Ježíš byl zrazen prodejným Jidášem a třikrát zapřen Petrem. A kolik lživých pomluv na adresu židů v dějinách pak podnítilo děsivé pogromy, až po ten nacistický pokus o tzv. konečné řešení. A přitom nešlo jen o pomluvy podněcující násilí (ostatně ty se dějí i dnes, třebas i na jiné adresy). Týká se to taky mlčení k páchanému bezpráví. Např. kdyby církev, zvláště její představitelé, nemlčeli, spojili se a nemlčeli ve chvíli, kdy se všechno to zrůdné bezpráví rozjíždělo, zřejmě by je dokázali zastavit. To je přece hrozné, že nemuselo k tomu nejhoršímu dojít! Takže tohle přikázání vyzývá: nejen nepomlouvat, nešířit lži o druhém, ale taky nemlčet k bezpráví na něm.

Bratři a sestry, jsou prý dva druhy kazatelů: jedni pravdu čepují, druzí vedou k prameni. Anebo: jedni rozdávají recepty a druzí vedou k Lékaři. Věřte, chci patřit k těm druhým. A proto: kdo je Ten, který říká „Nevydáš proti bližnímu svému křivé svědectví“? Hospodin, který už na počátku přikryl naši hříšnou nahotu darovanými šaty. A když dozrál čas, poslal nám svého spravedlivého syna, Ježíše, aby jeho věrnou láskou přikryl všechny naše hříchy. A my abychom se mohli obléknout do jeho čistého nového šatu, který nám daroval. Proto přece nemůžeš na hříchy svého bližního upozorňovat ani jim rád naslouchat. Protože láska, která přikrývá množství tvých hříchů tě vede k tomu, abys ji napodoboval. Ten, který ti říká: Nepromluvíš o svém bližním křivě ani marně, je Hospodin, který nerozmázl tvou bídu, ale přiznal se k tobě: Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, který jsem tě vyvedl z egyptského otroctví. To aby pozvedl tvou čest, aby ses mohl zvát Jeho svatým jménem. Proto i ty máš chránit a pozvedat čest a dobrou pověst svého bližního.

Tento pozitivní smysl 9. přikázání dobře vyjádřil M. Luther ve svém Malém katechismu, když říká: Máme se Boha bát a milovat ho; proto budeme…bližnímu promíjet, mluvit o něm jen dobré a všechno obracet na lepší stránku. Jeden učitel teologie se prý se svými studenty dohodl, že se pokusí alespoň týden nemluvit o druhých špatně. Po týdnu zjistili, jak je to těžké udržet si od těla drby a šuškandu a jak velké pokušení je nechat se zatáhnout do takových řečí. Jak těžké je taky nepřekročit hranici mezi úsudky a odsudky. Přes tu špatnou bilanci se prý o totéž pokusili další týden a další. I zde je rozhodující odvaha k malým krokům. Co kdybychom to zkusili taky?

Bratři a sestry, nakonec se vraťme k začátku. 9. přikázání je zvláštní tím, že nás zapojuje jako svědky pravdy a spravedlnosti na soudu. Na soudu, kde jde o věc našeho bližního i naši. Celému lidskému životu můžeme z biblického hlediska rozumět jako jednomu velikému soudu. Autonomní, vzdorný člověk soudí Boha, který se mu zdá nespravedlivý nebo neexistující, protože nepůsobí podle jeho představ. V jedné z posledních písní Jarek Nohavica velmi působivě zpívá o případech z černé kroniky jednoho konkrétního dne a vztahuje to k tomu, co sám prožívá. Je to opravdu působivé, až na to, že píseň končí názorem: krucinál všechno je to jen věc Boží protekce. To vnímám jako vyjádření skepse a vzdoru proti Bohu v soudním procesu nad životem. Na druhé straně tohoto soudu Bůh soudí nespravedlivého člověka, ale tak, že ho neodsuzuje, ale odhaluje mu jeho falešný náhled a falešnost jeho rádoby nezávisle soudcovské pozice. A zároveň mu svým soudem dělá z milosti cestu k pravdě a k pravdivému i nadějnému životu.

Evangelium a Nový zákon nás povolává, abychom v tomto velikém soudu mezi Bohem a starým člověkem vystupovali jako svědci. Jako svědci Ježíše Krista. Jako svědci slova, které přináší milost i pravdu, do našeho života a vztahů. Tím jak mluvíme o druhých a s druhými, i jak s nimi jednáme či nejednáme, máme se stávat svědky slova, které pomáhá, osvobozuje, vidí druhého z té lepší stránky. Hospodin ani Pán Ježíš nepotřebuje, abychom byli jeho obhájci! – ale věrnými a pravdivými svědky, ne klamnými a zbytečnými!

Apoštol Pavel zkonkretizoval kladný smysl a cíl 9. Přikázání: Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. Ano, to je ideál. Ale rozhodující je odvaha k malým krokům. Co kdybychom to zkusili?

Modleme se: Pane, jen ty nás znáš jako my sami sebe. Jen ty víš, jak jsme se vskrytu provinili proti Tobě i bližnímu, jak jsme znevážili druhého slovy, myšlenkami i nasloucháním. Svými činy i nečiny. A tím jsme znevážili Tvé jméno. A tys naši bídu přece před druhými nerozmázl, ale naopak jsi ji přikryl svou láskou. A svými slovem jsi nás i dnes nově pozval k lepšímu životu, k tomu novému darovanému. Vyznáváme to ke tvé cti a chvále. Ze tvého slitování se máme mnohem lépe, než bychom zasloužili. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení)