2. října 2016 - 19. neděle po sv. Trojici

Petr Pivoňka

Čtení: Gn 8,15–22, kázání: 2. Korintským 9,6–11

Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘. Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: ‚Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.‘ Ten, který ‚dává semeno k setbě i chléb k jídlu‘, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží ‚plody vaší spravedlnosti‘. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.

Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar! – sestry a bratři.

Co je podle Pavla tím nevystižitelným Božím darem? Ježíš Kristus. Všechna ta nepochopitelná Boží milost, kterou nám Bůh prostřednictvím Ježíše Krista poslal a daroval. A kterou nás zas a znova zahrnuje a zbohacuje.

Ta milost má ale dlouhé dějiny. Je za vším. Za skutečností, že ve světě, kde i my přidáváme už od mládí ke zlým výtvorům lidských srdcí, máme co sít a sklízet. Protože ten, který dává semeno k setbě i chléb k jídlu, kdysi dávno sám před sebou slíbil, že už nikdy nezhubí všechno živé. A že z jeho rozhodnutí setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země. Jeho veliká milost je i za tím pokorným zpětným ohlédnutím z řad jeho lidu, které jsme slyšeli hned v úvodu dnešních bohoslužeb: že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli; nepřestávajíť zajisté slitování jeho, ale nová jsou každého jitra… A přemíra této milosti je za slovy, kterými Pavel motivuje korintské křesťany: Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. To je nepochopitelné umocnění dějin Boží milosti. Tahle nepochopitelná záměna v náš prospěch! Kdo se jí nechá naplňovat, už nedává z nedostatku, ale s přebytku Boží milosti. A Bůh ji může v našem životě uvést ještě do pohybu a v našem životě rozhojnit. Tu naději Pavel má a tak o tom tady mluví.

Proto z tohoto oddílu jeho dopisu, navzdory praktickým starostem s náročnou organizací mezinárodně celocírkevní sbírky, dýchá osvobodivé díkůvzdání. Navzdory riziku, že i mezi křesťany se původní dobré úmysly a velkorysá ochota mohou zvrtnout v trapnou nepřipravenost a lakotu, a proto je třeba učinit opatření v podobě vyslanců, přece tu nezní ustarané instrukce. Nýbrž odvážná naděje, že to všechno nejen dobře dopadne. Ale že to bude požehnaná sklizeň, kterou rozmnoží Bůh ve společné díkůvzdání Jemu a v posílení vzájemného společenství, vzájemné lásky a jednoty.

A to všechno vychází z toho, že se tady nejedná jen o odvážnou a velkorysou humanitární, akci. Tady se totiž jedná o dílo Boží milosti a o naše zapojení do něj. Jak to ale přiblížit k našim lidským srdcím? Abychom to zase nevzali jen jako další morální apel, který nám někdo klade na srdce, protože tak bychom to měli brát a tak se to na křesťany sluší? Tak to, milí křesťané, může jen Boží slovo a Duch svatý s námi způsobit. Jen ta milost Boží, svobodná a přehojná, může do našeho srdce vstoupit a naplnit ho takovým svobodným díkčiněním. Ale ani apoštol Pavel na tom nebyl jinak, když se tu přemíru milosti snažil křesťanům přiblížit.

Píše: Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude taky skoupě sklízet, a kdo štědře, dosl. požehnaně rozsévá, bude taky požehnaně sklízet. To zní skoro jako „co člověk zaseje, to taky sklidí“. Ale není to to samé! Protože, když slyšíme o požehnání – o požehnaném rozsévání a sklízení – je zřejmé, že se nejedná jen o lidské dílo. Pavel vzkazuje, že nemusíme být skoupí v dávání. Nemusíme jako křesťané jen rozsévat ustarané kalkulování a podobné pak i sklízet. I ve zdánlivém nedostatku můžeme dávat jako požehnaní. Jako účastníci Božího díla, bohatství Boží milosti.

Proto taky apoštol na nikoho netlačí. Nevynucuje štědrost morálními apely. Nýbrž dodává: Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí (dosl. se smutkem) ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh. Tohle nám možná připomene nějakou výzvu k celocírkevní sbírce ze synodní rady. To se do takových výzev často píše jako motivace. Tak máme ta slova poněkud negativně otřepaná. Ale neprávem. Vždyť jsou osvobodivá. Protože by se vlastně dala v původním smyslu přeložit takto: ochotného dárce tvoří ve své lásce- Bůh! Anebo: Ochotný dárce svědčí o tom, že ho miluje- Bůh! Proto vám míru ochoty a radosti k dávání nikdo nemůže předepsat. Ochota, natož pak radost ke štědrosti se nedá vynutit. K ní se můžete jen každý osobně a předem rozhodnout ve svém srdci.

Zvažte přitom, že Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo. Rozhojní, rozmnoží – to je tady klíčové sloveso. Škoda, že ho ČEP poněkud zahalil. Z Kralického překladu nám to jasněji vyzní: Mocenť jest pak Bůh, všelikou milost rozhojniti v vás, abyste ve všem všudy všeliký dostatek majíce, hojní byli ke všelikému skutku dobrému. Taková smělá naděje! Že nám bude z rozhojněné Boží milosti ve všech situacích poskytnuto dost pro to, abychom mohli být soběstační a spokojení – to nemůžeme mít předem, to je naděje víry. A když se jí otevřeme a necháme se jí naplnit, budeme nesvázáni okolnostmi a pocitem vlastních nedostatků ještě ochotnější dobré dělat a poskytovat.

A jakoby té naděje plynoucí z přemíry Boží milosti ještě nebylo dost, Pavel pokračuje: Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu. Zase tady nezaznělo jedno klíčové slovo, které je v původním znění: prostota, přímost – ve smyslu prosté, upřímné dávání. Zní to doslova takhle: ve všem budete zbohaceni ke vší prostotě, která přece působí skrze nás díkůvzdání Bohu. Naše dávání nebývá tak prosté zištnosti, vypočítavosti, touhy vyniknout a získat uznání, ale taky starostí o sebe. A i dobře míněný dar dokáže obdarovaného zahanbit anebo v něm vyvolává pocit závislosti a dluhu. Jak nesnadné je od sebe osvobozeně dávat i přijímat. Známe to. Pavel si jistě nedělá v tomto směru iluze ani o křesťanech v Korintu, ani o sobě, ani o nikom dalším, kdo bude jeho slova číst. A přece vyslovuje víru a naději, že je možné překonávat tuhle naši člověčinu v dávání a přijímání. Totiž když se budeme učit odhlížet od člověka. Od dárců i příjemců. Zkrátka od sebe samých. A když ti, co dávají i přijímají, se nahlédnou jako obohacení přemírou Boží milosti, a oproštění od sebe budou společně vzdávat díky jedinému dobrému Dárci.

Tak se může bohatství Ježíše Krista, který se kvůli nám stal chudým, stávat skutečným a stále hojnějším díkůvzdáním Bohu. Nejen nedělním, svátečním, deklarovaným. Nýbrž skutečným, týkajícím se až naší peněženky a tělesných potřeb. Díkčiněním nejen podle církevního kalendáře a z nevyhnutelnosti celocírkevních sbírek. Nýbrž od všeho oproštěným, prostě vděčným dáváním i přijímáním.

Modleme se: Hospodine, nevystižitelný je tvůj dar milosrdenství a slitování, které neustávají. Nevýslovný je tvůj dar milosti, kterou nám dáváš v Ježíši Kristu. Nevýslovné je i to prosté, svobodné, radostné dávání i přijímání, ke kterému jsi nás dnes nově pozval. Není nám to vlastní. Neumíme tak věřit, dávat ani přijímat. Ty to víš. Slituj se nad námi. A pracuj na nás, prosíme, abychom rostli v Ježíše Krista a rozmnožovali vděčnost Tobě. Amen.