21. listopadu 2010

Petr Pivoňka

čtení: Deuteronomium 30,9b-20 / kázání: Lukáš 10,25–37 / poslání: Zjevení 21,1–7

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘„ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ L 10,25–37

Milí přátelé v Kristu, dnes je poslední neděle církevního roku – neděle věčnosti. Zkraje týdne, hlavu plnou starostí, jsem si podle NKD otevřel žalm a čtu „poutní píseň“. Úleva! Bohu díky, jsem s tím vším na jeho cestě. Na cestě jeho poutníčků do jeho věčného domu. Proto mohu na vše co prožívám hledět jinak, odjinud – „z pohledu věčnosti“. Koncem týdne šel jsem navštívit jednu vážně nemocnou sestru v nemocnici. Hlavně plakala, chtěla domů. Bohu díky, že můžeme věřit ve věčný Boží domov, kde máme místo pro Ježíše Krista.

Dnes je neděle věčnosti. Mistře co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Obrátil se na Ježíše s otázkou jakýsi zákoník – řekněme opravdový teolog či Písmák. Ne, zřejmě ho nechtěl pokoušet. Spíš měl k Ježíši důvěru a respekt a chtěl s ním porovnat svůj pohled na rozhodující otázku svého života. Podle evangelisty Lukáše to pro toho písmáka nebyla nějaká teoretická náboženská otázka, ale osobní, naléhavá. Mistře Ježíši, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Přicházím právě k tobě, ptám se na to tebe, protože si oba myslíme a věříme, že smyslem života nejsou jen naše nynější starosti, možnosti, potřeby, výkony i naděje. Jsme přece na cestě Boží! Tento život je jen předsíní, kterou smíme vstoupit do paláce života budoucího. V Bohu přece nemáme naději jen pro tento život! Bůh nás ze své milosti pozval, abychom měli podíl na životě budoucího věku. Na jeho věku, na jeho spravedlnosti, slávě a odpočinutí! Ty, Učiteli, už to hlásáš a učíš, že ten věk Boží se přiblížil. Posíláš své učedníky, aby to zvěstovali a přinášeli lidem pozdrav pokoje. Kolem tebe už se dějí nové věci. Tak mi pověz, co mám dělat, abych měl na věčném životě podíl?

Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ a „miluj svého bližního jako sám sebe“. Ježíš mu řekl:“Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ“. Ježíš tomu zákoníkovi rozumí a v podstatě s ním souhlasí, souzní. To je z jejich rozhovoru patrné proti tradičnímu církevnímu klišé, že farizeové a Ježíš byli proti sobě. Naproti tomu slyšíme, že Ježíš s tím písmákem jasně souhlasí, že pro život věčný potřebujeme něco dělat, ne se jím jen nějak lacině utěšovat. A souhlasí s ním, že abychom věděli, co máme pro život věčný dělat, stačí nám k tomu dobře číst Starý zákon. Zvláště prvních 5 knih Mojžíšových. Ta klíčová odpověď na otázku po smyslu našeho života a co máme pro naplnění toho smyslu dělat, tam je. Nemusíme všude možně jinde po ní šmejdit. Čtěte Bibli, tam to všechno je… Ale ptáš se na to osobně, co máš pro život věčný dělat – tak jak to tam čteš? Ježíš dává důvěru tomu, kdo v zákoně Božím čte, že je schopen najít v něm to podstatné. Odpověď na svou klíčovou otázku.

A zákoník skutečně dokáže vystihnout jádro věci: Miluj Hospodina, Boha svého, jak cele dovedeš. A miluj svého bližního jako sám sebe. Kupodivu: podle evangelisty Lukáše tohle dvojpřikázání lásky není Ježíšův objev. To ten židovský teolog dokázal uhodit hřebíček na hlavičku a vyhmátl z těch stovek příkazů a zákazů tehdy farizeji do detailů rozpracovaných smysl Boží vůle – základy věčného života, cestu k němu. A Ježíš mu to potvrdil: Správně to znáš. Vždyť ty víš, oč jde. Tak jdi, dělej to a budeš žít.

Jak bychom na to asi Ježíši zareagovali my? Šli bychom uspokojeni s touto jeho odpovědí? Myslím, že se vůči téhle jeho odpovědi taky uvnitř dotčeně obhajujeme. Možná odjinud, než ten zákoník. Třeba: krásně se o tom mluví, ale copak nevíš, Pane, jak je právě tohle v životě těžké! A jak vůbec můžeme Pána Boha tak cele milovat? Zákoník se obhajuje z jiné strany: „A kdo je, Ježíši, můj bližní“? No to my přece dobře víme! Přece každý člověk, to je jasné. Jak se může ten zbožný muž takhle ptát a vykrucovat? Ale, bratři a sestry, je to opravdu tak jasné – kdo je můj bližní? Je na to jediná správná a jednoduchá odpověď: každý? Když jsme nad tím na biblickém setkání v Kostelci chvíli hovořili, ukázalo se, že i pro nás je to složitější. Není nám každý člověk stejně blízký. Ježíšovi souvěrci a spoluobčané tehdy rozlišovali na my Židé a oni „gójím“, národy, ti co jsou mimo podíl na Boží smlouvě – potažmo proto i na věčném životě. Řekové zas rozlišovali na my Řekové a oni – barbaři, kteří nejsou tak vzdělaní a kulturní jako my. Ale copak i my všelijak nerozlišujeme na my a oni: na naši, ti, co patří k nám – a na ty, co jsou nám cizí až protivní až lhostejní? My křesťané, my slušní lidé a ti ostatní. My evangelíci a ti ostatní. My ve sboru a ti vedle nás. A ještě jemněji: my, co chodíme pravidelně a něco tady děláme a ti ostatní na okraji, papíroví členové. A tak bychom mohli pokračovat. Proto se nemůžeme s jakousi humanistickou odpovědí pohoršovat nad tou zákoníkovou otázkou: A kdo je můj bližní?

Ani Pán Ježíš se nepohoršil. Naopak mu zřejmě rozuměl. Proto na tu jeho otázku navázal a vyprávěl známé podobenství. Známe je dobře, proto z něj chci dnes vyzvednout závěrem jen několik Ježíšových sdělení.

1. Odpověď na otázku: Kdo je můj bližní? Nenajdeme v žádných debatách – o ni jde a o ni se rozhoduje na našich každodenních cestách. Jako když šel jakýsi člověk nebezpečnou cestou z Jeruzaléma do Jericha. A padl do rukou lupičů. Tak se to prostě může stát, každému z nás, že na nějaké své cestě do něčeho zlého nebo nešťastného vlítneme, něčemu nebo někomu padneme do rukou. Tak, bez vysvětlení, se to prostě na našich cestách stává. A náhodou jde někdo kolem. Kněz anebo chrámový pomocník, farář, presbyter, aktivní evangelík nebo kdokoli jiný – to v tu chvíli přestává být důležité. Důležité je, že ten kolemjdoucí vidí člověka v nouzi. Vidí, ne že si nevšiml, nemá výmluvu. Vidí, ale obejde ho. Vyhne se mu. Doslova: mine ho v opačném směru. A to znamená víc: že ho mine v opačném směru než je lidské. Vidí a nestane se bližním. Jak napsal Jan Balabán v jedné povídce: každý se někdy někomu stane nikým. Místo, aby se stal někým, bližním – říká Ježíš. 2. Ale pak jde tudy jakýsi Samařan. Zase, ne hned nepřítel, jak máme v církvi přehnaně zažito. Spíš někdo mezi Židem a Římanem, nepatří k nám a není zas hned proti nám. Prostě někdo mezi, s kým míváme i my když na to přijde největší potíž. A ten jde, vidí polomrtvého, a prostě se mu nad ním sevře srdce. Vidí ho a ví, že ho nemůže obejít. A jak už se člověk zastaví a k tomu mezi životem a smrtí skloní, odvíjí se další pro jeho záchranu. Přece jen je ale nápadné, jak detailně nám tu záchranu evangelista Lukáš líčí. Jako bychom měli být při tom. A taky je nápadné, jak daleko ten Samařan v té záchraně člověka jde. Ne – už ne ten Samařan, to zaškatulkování už nerozhoduje – spíš: podívejte, kam až dokáže jít pro záchranu bližního ten, kdo se stává bližním! Kam až ho dopraví. Jak o něj dokáže pečovat. Jak ho dokáže mít na mysli a v péči ještě i dál na svých cestách. Jak překvapivě a dalece se právě někdo, od koho bys to nečekal, může stát tobě bližním. Proto nám to Ježíš tak podrobně vypráví, protože nejen toho zákoníka i nás chce tím milosrdenstvím oslovit a získat.

A pak do třetice zazní v tomhle příběhu otázka. Nakonec se ptá opět Ježíš: Kdo myslíš, z těch tří byl bližním tomu člověku v nouzi? A zákoník dokáže opět správně odpovědět: „ten, který mu prokázal milosrdenství“. Přátelé, už nerozhoduje kam, kdo patří. Už nerozhodují naše škatulky. Kdo se stává v konkrétní nouzi člověku bližním – ten má podíl na věčném životě. A co od teď znamená: Miluj bližního svého jako sebe samého? Miluj Samařana! Miluj svého Samařana, člověka, který se ti v úzkých stal pomocníkem, bližním, zachráncem. Však nemusíš hned ležet zbitý a polomrtvý u cesty. Však víš, že se snadno ocitneš v úzkých i svou nedbalostí nebo nechápavostí. Třeba narazíš – podobně jako já v minulých dnech – když ses nedbalostí dostal do problémů na někoho, kdo ti z té šlamastiky svou vstřícností pomůže. Anebo ti třeba jen svou kartou otevře závoru v krytých garážích, když jsi zazmatkoval. Třeba jsme také narazili na nějakého svého Samařana, na někoho, kdo se nám stal nečekaně bližním, když se slitoval a pomohl nám z úzkých.

Miluj bližního svého – už ne jen a hlavně z povinnosti – z vděčnosti. Miluj svého Samařana a miluj jako on. / Modleme se…Amen.