22. listopadu 2009

Petr Pivoňka

čtení: Marek 9,30–37 / kázání: Matouš 25,31–46 / poslání: Galatským 6,7–10

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ Mt 26,31–46

… sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé… To, milé sestry a milí bratři, s církví vyznáváme. To se patří připomínat a zvěstovat dnes v poslední neděli církevního roku. Přemýšlíme teď víc o posledních věcech člověka, a tohle k tomu patří. Ježíš Kristus přijde soudit živé i mrtvé. Vyznáváme. Ale kdo to dnes opravdu a skutečně věří? Tzn., kdo podle toho žije? Tyhle otázky nám klade také Pán Ježíš tím svým podobenstvím o posledním soudu. Že jim evangelista Matouš přikládá zvláštní váhu, je patrné i z toho, že to jsou podle něj poslední slova, která Ježíš říká svým učedníkům. Po nich už přichází pašijní příběh.

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. To první, co je tady velmi zvláštní – všimněme si: začíná to velkolepou světovou scénou. K soudu přijdou všechny národy. A pak jsme najednou někde na pastvinách u salaše, kde pastýř odděluje své ovce od kozlů. A hned vzápětí jsme u jednotlivých bídných lidí, na kterých se rozhoduje, kdo kam patří a bude patřit! Takže ta dělící čára Kristova soudu nepovede mezi národy, ale ani mezi židy a ostatními. Ani mezi církví a světem, věřícími a nevěřícími, křesťany a nekřesťany. Ani mezi jednotlivými církvemi. Ale povede mezi jednotlivými lidmi.

Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojďte, požehnaná mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tu mu ti spravedliví odpovědí: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jste mi pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo vězení, a přišli jsme za tebou?“ Král odpoví a řekne jim: „Amen, amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

A jsme rázem z velkolepé budoucnosti v naší přítomnosti! Z nepředstavi­telného soudu nad národy u konkrétních ubohých a potřebných lidí blízko nás. Není možnost uhnout. Vymlouvat se nebo omlouvat. Je to jasné slovo. Kristus nebude nakonec soudit podle církevní příslušnosti nebo zbožných řečí. Nýbrž podle toho, jak jsme byli nebo nebyli skutečně bližními jednotlivým ubohým a potřebným lidem v našem dosahu.

To je slovo vážné milosti – že to smíme vědět včas. Tohle slovo Krista soudce taky brání tomu, abychom si byli svou vírou a spasením příliš jistí. Ale je to také slovo, které dává velikou důležitost nedůležitým a vlastně moc bezmocným.

Dnes odpoledne se budeme moct se spisovatelem Janem Balabánem zamýšlet nad tématem „malý a velký příběh“. Jan Balabán má totiž dojem, že lidé ztrácejí víru, že jejich malý příběh má nějaký smysl v tom velkém lidském příběhu. Připadá-li si tak dnes možná hodně lidí, oč víc si tak musejí připadat ti hladoví, žízniví, osamělí, bez domova, tuláci, co nemají co na sebe, nemocní, uvěznění, ale také třeba ti zanechaní v domovech důchodců, ale třeba i ti, kteří tady mezi námi stojí někde stranou a nikdo se s nimi nebaví? Slyšíme, že Ježíš dává každému takovému ubohému a potřebnému člověku jedinečnou váhu a cenu. Každému tomu nepatrnému lidskému příběhu dává rozhodující váhu a smysl v tom velkém lidském příběhu. Když se s takovými maličkými lidmi ztotožňuje. A když všem překvapeným zjevuje: cokoli jste učinili dobrého jednomu takovému mému nepatrnému bratru či sestře, mně jste to učinili. A s váhou těch bídných lidí se pojí také váha každého sebemenšího projevu milosrdenství.

Ale také hrozné důsledky našeho přehlížení, zapomínání, lehkovážnosti, liknavosti a lenosti vůči těmto nepatrným potřebným lidem. I to máme slyšet. A pěkně znovu, po jednom každém takovém člověku zopakováno. Co jsme neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani Kristu jsme neučinili. I to si máme vštěpovat: jaké mučivé důsledky to bude mít, až už na tom nebudeme moct nic změnit. A nevíme, kdy to nastane!

Jedno je jisté: divit se budeme všichni, až nás při posledním soudu osloví a zařadí Kristus. Ovce i kozlové. Bude to překvapení pro všechny, až se nakonec ukáže, kdo je vlastně Kristův a kdo vlastně patří k jeho církvi. Slyšíme, jaká je tu jasná naděje pro všechny ty necírkevní, nezařazené, ale prostě soucitné, milosrdné, obětavé lidi?

Možná nám to nevoní, že by to měli mít až tak jednoduché proti nám, kteří ve víře a v církvi neseme tíhu dní. Ale je to tak. Smiřme se s Boží spravedlností.

Možná si říkáme: Proč je pak dobré věřit Kristu, když rozhodují stejně skutky milosrdenství a projevená lidskost?

Tak předně: to, že můžeme Kristu důvěřovat, je Boží milost a jedinečný dar! Vždyť my můžeme uslyšet, že Kristus je ve světě a mezi námi jaksi inkognito přítomen. Kristus jasně říká, kde na nás čeká a v kom se s ním můžeme setkat. Skrytý v těch jednotlivých potřebných lidech. Tzn., že je s nimi, dává jim smysl, a také naději, že nejsou zapomenuti, a že je ještě vyzvedne v jejich skutečné lidské důstojnosti a dá jim čestná místa ve své slávě a ve svém království. A jak dobré je slyšet, že i nepatrné skutky milosrdenství mají smysl, váhu a budoucnost – které jim dává sám Kristus. Jak to potřebují slyšet třeba sestry v nemocnici nebo v domovech důchodců nebo faráři ve vězeních. Ale také ti, kdo se starají o někoho blízkého. Jak to potřebují slyšet všichni, kteří před 20 lety doufali, že se brzy ukáže jak pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, a teď tomu přestávají věřit. Pravda a láska nakonec zvítězí, protože za tím stojí Kristus nyní jako nepatrný bratr nepatrných, a jednou to vyjeví jako Soudce živých i mrtvých. Jak dobré je ale taky včas slyšet, že pravda a láska nezvítězí bez nás. A že vítězí i skrze naše nepatrné skutky.

Při posledním soudu se tak jako tak budeme všichni divit. Ale jak dobré, že můžeme patřit k těm, kteří jednou uslyší: Pojďte požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.

Modleme se: Pane, děkujeme, že můžeme slyšet tvá vážná pravdivá slova. Vyznáváme, že jsme velkými dlužníky vůči lidem, s nimiž se ty ztotožňuješ. Vyznáváme svou přehlíživost, liknavost i lenost, že jsme si neudělali čas, nechceme do nepohodlí, bojíme se rizika, dáme na své špatné zkušenosti – a proto taky trpí maličcí a ty s nimi. Litujeme toho. Kéž tvé slovo nezapadne někde mimo naše srdce. Děkujeme za čas, který nám dáváš, abychom činili dobré. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)
Poslechnout si kázání