22. listopadu 2015

Petr Pivoňka

čtení: Lukáš 19,28–38, kázání: Lukáš 19,9–27

Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ Těm, kteří to slyšeli, pověděl ještě podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma, a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned. Proto řekl: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.** Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: ‚Nechceme tohoto člověka za krále! Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil. Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven. Řekl mu: ‚Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy. Přišel druhý a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven. Řekl mu: ‚Ty vládni nad pěti městy! Přišel další a řekl: ‚Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovánu v šátku, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel. Řekne mu: ‚Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je byl teď vybral i s úrokem. Své družině pak řekl: ‚Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven! Řekli mu: ‚Pane, už má deset. Pravím vám: ‚Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.‘“

Bratři a sestry,

co že to tehdy kolem Ježíše tak rozehřálo to domnění, že království Boží se má zjevit ihned? Kupodivu žádná veřejně nápadná, provokativní a mediálně zajímavá akce. V posledu vlastně prostá návštěva. U celníka jménem Zacheus. Známe ten příběh. Ježíš vstoupil nečekaně do domu i do života tomu mrňavému ničemovi. A ten kolaborant a šejdíř činil pokání. Rozhodl se vrátit, co nakradl a ještě rozdat kompenzace. A Ježíš na to řekl: dnes přišlo spasení do tohoto domu… Ano, tak nenápadně a osobně přichází spása-Boží království mezi nás. Třeba jako návštěva lásky, která přijímá a odpouští. Ale ani tak není všemi vítána. Ale někteří, kteří to slyšeli, se domnívali, že už se spása Boží projeví politicko-mocenským převratem. Vždyť říká-li Ježíš tomu proměněnému šejdíři, že spása už je dnes tady, pak lze čekat, že se jako politický mesiáš chopí moci. Zdá se, že ti, co u toho tenkrát byli a slyšeli to, trpěli opačným nebezpečím než my dnes. Oni v tehdejší napjaté společenské atmosféře už viděli Ježíše u moci a Boží vládu na zemi. A my v dnešní napjaté společenské atmosféře Ježíše u moci takřka nevnímáme a na zemi se obáváme jiných vlád a mocí, ale Boží vládu vnímáme hodně daleko. Církev Ježíše Krista se může octnout v obou těchto extrémech anebo blízko jednomu či druhému. I dnes chce Pán Ježíš oslovit svou církev, nás, v naší situaci, svým podobenstvím.

Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu… To první, co z toho dnes pro nás, slyším: ano, bratři a sestry, jsme dnes v čase mobilizace. Ale především mobilizace pokojné důvěry: že jako Král, jako ten rozhodující vladař ve všem a nade vším, co bylo i co přijde, se vrátí Ježíš Kristus. Ten, který do Jeruzaléma kdysi vjel jako nositel mírné moci na oslátku a položil tam život pro nás všechny, pro každého člověka bez rozdílů. I pro nepřátele. A vstal z mrtvých. Ten se jednou vrátí jako Král všech králů, vládce všech vládců, jako Pán všech mocných. Vrátí se jako Král nejen pro Jeruzalém, nejen pro křesťany, ale pro všechny lidi a národy. To je ta první mobilizace tohoto evangelia: takhle pokojná důvěra, tahle živá naděje. Dnes v poslední neděli církevního roku, v neděli Krista Krále, v nás Ježíšovo podobenství mobilizuje tuhle důvěru a naději.

A dál: ano, je čas mobilizace – duchovní mobilizace. Ale ne ze strachu a proti některým. Ale toto evangelium v nás mobilizuje vědomí komu patříme, a v čích službách v tomto čase jsme a máme být – co nám ten, který se vrátí jako Král všech pro tuto dobu svěřil a co od nás očekává. Slyšíme: bratři a sestry: vy jako křesťané – osobně i spolu – jste ve službách krále Ježíše Krista. Byli jste – a dnes jste nově povoláni do služby Kristu – který se v určitý čas vrátí jako Král.
Teď je zjevně nepřítomen. Ano, i dnes jsou tu ti, kteří vzkazují: nechceme tohoto člověka za krále svého života ani světa. Ale on se stejně v jistý čas vrátí jako král. A dejme si velký pozor, abychom si dnes za ty, kteří ho odmítají, zase někoho nedosadili – jako dříve mnohokrát třeba židy – dneska zase třeba muslimy nebo uprchlíky. Vždyť víme, jak tragický omyl to vždycky nakonec je. Už proto, že evangelista původně tenhle verš zřejmě mířil do vlastních řad. Dneska ho přijměme spíš jako upozornění, že ano, tehdy i dnes služebníci toho budoucího krále mají pro něho pracovat v prostředí, které dokáže být i otevřeně nepřátelské. Tím nemáme být překvapeni.

Dnes ale je pro nás, myslím, zvlášť mobilizující zvěst 13. verše: Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu. Budoucí král světa a tak málo služebníků teď? A tak málo jim může svěřit? A přece se ukáže, že ta jeho hotovost má moc zmnožovat se, když s ní služebníci jednají odpovídajícím způsobem! A úkolem učedníka je být věrný v malém, hospodařit se svěřeným málem.

Sestry a bratři, minulou neděli jsme slyšeli, že Bůh nás potěšuje, abychom my mohli potěšovat touž útěchou ty, kteří to potřebují. A dnes slyšíme vlastně něco podobného. Že co jsme od Krista přijali – co dnes z jeho slova a Ducha nově přijímáme – nemáme si nechat pro sebe. Protože je to díl jeho dobra, který nám Ježíš Kristus svěřuje, aby se naší službou zmnožil u někoho dalšího. Asi tím se liší skuteční jeho křesťané-služebníci od pouhých křesťanů-konzumentů. Že pochopí, že co od toho budoucího Krále v jeho slovu a Duchu přijímají, mají dát dál do oběhu mezi lidi. A že přitom věří, že i když se to zdá tak málo – a oni si připadají na to taky tak malí – to Kristovo málo dokáže přinést tolik dobrého konkrétním lidem. Vždyť slyšíme velké povzbuzení ze slov služebníků, kteří ten svůj díl do oběhu mezi lidi dali, když je král po svém návratu předvolal: Pane, tvoje hřivna vynesla desetinásobek nebo pětinásobek. Ti věrní služebníci neříkají, jako u Matouše, podívej, co já jsem pro tebe získal. Nýbrž svědčí o tom, co se svým dílkem svěřeného dobra zaznamenali a zakusili: Pane, ta tvoje hřivna měla takový potenciál. Ona dokázala tolik vynést, takový užitek přinést. Já, my jsme jen měli tu odpovědnost a víru, že jsme si ji nenechali pro sebe a pustili ji mezi lidi.

A teď už jen krátce dvě věci. Zaprvé: z tragiky toho služebníka, který svou hřivnu schoval v šátku, takže nic nepřinesla, se opět učíme, že strach není nikdy dobrý rádce. Něco jiného je bázeň před Pánem, a něco jiného je falešný strach, který vede ke schovávání a ochromuje. Takový strach je dnes šířen a ochromuje i nás. Evangelium nás před ním varuje a od něj nás zavčasu osvobozuje.

A konečně: nechci přeskočit ten poslední zarážející, děsivý a hrozivě zneužitelný verš tohoto podobenství. Už proto, že komentátoři ho většinou raději přeskočí. Není divu, vždyť zní takto: Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.

Tohle vypadá, že se zatoulalo do evangelia odněkud z hlubin Starého zákona a v Novém zákoně je to naprosto ojedinělé. Ale právě proto to nemůžeme přeskočit. Vždyť tohle bychom spíš čekali v Koránu než v Novém zákoně. Za nejpřesvědčivější vysvětlení považuji to, že jde o obraz, který vyrůstá z otřesu nad koncem Jeruzaléma v r.70., ale s Ježíšem samotným nemá nic společného! Zřejmě jsou v pozadí nějaké tehdejší dějinné zkušenosti. Každopádně je to pro nás nepochopitelné, proč tohle Lukáš v evangeliu nechal. Možná proto, abychom se jako církev učili rozlišovat, že ne všechno, co je např. Lukáš, je taky Ježíš. Litera zabíjí, ale Duch oživuje – tady platí. Bible sama nás tady varuje před fundamentalis­tickým, doslovným chápáním Písma. Potřebujeme se učit rozlišovat, co i v Novém zákoně odpovídá duchu Ježíše Krista, duchu nenásilí a lásky i k nepřátelům – a co je např. slovo evangelisty, církve v určité situaci. A tohle je dnes hodně aktuální mj. i proto, abychom se proto učili nahlížet s odstupem třeba na podobně drsné výroky z Koránu. Vždyť kdyby někdo chtěl, mohl by i nám křesťanům tenhle jeden verš otloukat o hlavu a zlomit pro něj nad křesťanstvím hůl. Věřme, že když Pán nezlomil hůl nad svou tolikrát nevěrnou, nepohotovou, ustrašenou i násilnickou církví – když nezlomil hůl ani nad námi, nezlomil ji ani nad muslimy, ani nad žádným člověkem.

Modleme se: Pane, ty víš, že i my máme z toho, co se děje a co přichází, častěji než dřív dojem, že má snad brzy skončit svět. Máme strach, že zavládne chaos a přivalí se na nás něco cizího a nepřátelského. Děkujeme, že tvé slovo v nás posiluje pokojnou důvěru, že tím, kdo přijde jako rozhodující ve všem a nad vším budeš právě ty, Králi náš. A děkujeme, že nám pro tento nejistý čas svěřuješ hřivny svého evangelia a povzbuzuješ nás jeho potenciálem k tomu, abychom se s tím svým dílem pustili klidně i odvážně do svědectví a služby s vírou, že tvé slovo a tvé dary mohou i skrze nás vynést hodně dobrého. Smiluj se nad naší nechápavostí, nehotovostí a ustrašeností. Dej nám odvážněji a pokojněji důvěřovat tvé moci, Kriste králi a zaslíbením, které dáváš svým věrným služebníkům. Amen.