23. ledna 2011

Petr Pivoňka

čtení: Skutky 10, 1–20 / kázání: Skutky 10, 21–35 / poslání: Římanům 10, 12–17

Petr tedy sešel dolů k těm mužům a řekl: „Já jsem ten, kterého hledáte. Proč jste za mnou přišli?“ Oni odpověděli: „Posílá nás setník Kornélius, muž spravedlivý, který věří v jediného Boha a má dobrou pověst u všeho židovského lidu. Zjevil se mu anděl a rozkázal mu, aby tě pozval do svého domu a vyslechl, co mu máš říci.“ Petr je zavedl dovnitř a nechal je u sebe přes noc. Hned druhého dne se s nimi Petr vydal na cestu a ještě několik bratří z Joppe ho doprovázelo. Nazítří přišli do Cesareje. Kornélius je očekával a spolu s ním jeho příbuzní a nejbližší přátelé. Když chtěl Petr vejít, vyšel mu Kornélius vstříc, padl na kolena a poklonil se mu. Ale Petr jej přinutil vstát a řekl: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ Za rozhovoru vešli dovnitř a Petr shledal, že je tam shromážděno mnoho lidí. Promluvil k nim: „Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje. Proto jsem také bez váhání přišel, když jste pro mne poslali, a nyní se ptám, jaký jste k tomu měli důvod.“ Kornélius odpověděl: „Jsou to právě tři dny, co jsem se v tuto chvíli modlil ve svém domě odpolední modlitbu, a náhle stál přede mnou muž v zářícím rouchu a řekl: ‚Kornélie, Bůh vyslyšel tvou modlitbu a ví o tvých dobrých skutcích. Vyprav posly do Joppe a povolej odtud Šimona, kterému říkají Petr. Bydlí v domě koželuha Šimona u moře.‘ Hned jsem tedy pro tebe poslal a ty jsi ochotně přišel. Nyní jsme tu všichni shromážděni před Bohem a chceme slyšet vše, co ti Pán uložil.“ A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.“ Sk 10, 21–35

Milí bratři a sestry,

kdyby se Petr tenkrát nenechal Duchem svatým na tu novou cestou k cizím lidem pozvat, ani my bychom tady dnes nebyli shromážděni. Anebo kdyby se před už víc jak 100 lety nenechali pozvat kazatelé ze Zádveřic sem do Zlína. A nebyli bychom tu my osobně, kdybychom se někým v určitém čase nenechali pozvat do společenství sboru. A kdybychom se dnes nenechali nově pozvat Duchem svatým.

Tak se nás kupodivu vlastně osobně, ale i jako sboru, týká ten zvláštní příběh, v jehož počátcích se spolu nečekaně setkali dva v mnoha ohledech cizí lidé. Apoštol Petr, křesťan ze Židů, a Kornélius, voják, důstojník císařského pluku. Ale setkali se nejen oni dva, také společenství kolem nich, dosud si hodně vzdálená.

Kornelius a Petr, jakkoli si byli tehdy společensky a nábožensky vzdálení, věřili oba v jednoho Boha a oba praktikovali nějak svou zbožnost. I my praktikujeme svou zbožnost podle svých zažitých zvyků, svými způsoby. Copak i nám do toho najednou nemůže zasáhnout nová výzva z Ducha svatého? Výzva, která nás povede k tomu, abychom překročili svůj bezpečný prostor? Prostor vyhrazený naší evangelickou tradicí, nebo rodinou anebo svou vlastní zbožností? A povede nás k neznámým, abychom se stali třeba nástroji anebo účastníky nových setkání, nového rozměru Kristova společenství. Budeme ochotni nechat se pozvat, vyslat a vyjít tomu vstříc? Aniž bychom třeba jako Petr té výzvě víc rozuměli?

Petr říká: Já jsem tady, jsem vám k dispozici, i když nerozumím proč jste za mnou přišli. A pak slyší, že má jít s těmi cizími lidmi 50 km k jakémusi cizímu vojákovi Kornéliovi, který je bohabojný, spravedlivý a má dobrou pověst, protože se mu zjevil anděl a rozkázal mu, aby Petra pozval a že má vyslechnout, co mu má Petr říct. Dost podivné, nejasné a riskantní. Kdo by taky jen tak dal na nějaké cizí vize a hlasy, kdo by jim dal přednost před vlastními zkušenostmi, předsudky a škatulkami? Ale Petr ty cizí lidi pozve k sobě domů a nechá je u sebe přes noc. Aby si to ještě nechal rozležet? Aby lépe poznal co jsou zač? Ne, spíš je to projev přijetí, vstřícnosti, pohostinnost a jeho první krok ke společenství s nimi. Rozhodně nezvyklá a odvážná vstřícnost. Z Ducha svatého se stává.

Hned druhý den ráno se s nimi Petr vydává do Cesareje ke Korneliovi. A možná s těmi jeho posly do noci hovořili a leccos se dozvěděli o sobě navzájem. A přece se ukazuje, že když Petr s nimi jde, stále ještě neví, co se od něj očekává a co bude v Kornéliově domě říkat. Tak se projevuje důvěra a odvaha z Ducha svatého. Kristův člověk jde, kam se cítí poslán, aniž by předem všemu rozuměl. V ochotě a odvaze víry jde do neznáma, aby byl v pravou chvíli nástrojem Ducha a Kristova evangelia.

A teprve cestou se mu ukazuje, k čemu ho Duch svatý chce použít a co má říkat. Bez lidí takové důvěry, bez takových ochotných a odvážných nástrojů Ducha svatého, církev ani sbory nemohou déle žít ani růst a další lidé by zůstali stranou Kristova společenství, třebas i jako bohabojní a poctiví lidé.

Jedno však zřejmě Petr na cestě ke Kornéliovi pochopil. Že nejde jen o setkání jich dvou, nýbrž i společenství, které mají oba kolem sebe. A proto ho doprovázelo několik bratří ze sboru v Joppe. Taky podnět pro nás na podobné cesty.

Když se Petr přiblížil ke Kornéliovu domu, vyšel mu Kornélius vstříc, padl před ním na kolena a poklonil se. Vnímal Petra jako božského, a sám se před ním cítil poníženě. Ale Petr ho rychle pozvedl a řekl: Vstaň, vždyť já jsem taky jen člověk jako ty. Tohle byl důležitý krok k tomu, aby mohli mít za nedlouho společenství v Kristu. Petr to mimořádné setkání usadil na lidskou rovinu, kde jsme všichni na jedné úrovni před Bohem v Kristu Ježíši. To můžeme odsud přijmout jako důležitý signál i pro naše různá setkání v nichž má jít o duchovní sblížení s jinými lidmi. I dnes může být někomu k přijetí křesťanství a ke vstupu do církve překážkou to, že se cítí nesvůj a jaksi poníženě před námi, kteří jsme takříkajíc v církvi doma. Možná z nás cítí jakousi nadřazenost či nepřístupnost. Pro setkání v Kristu je proto důležité, abychom dali znát, že jsme jen obyčejní lidé jako oni. Kristův duch nás vede k pokoře, abychom sebe sklonili a druhého pozvedli.

Slyšíme pak jak se všechno postupně chystá až k té chvíli, kdy je apoštol Petr před velkým shromážděním v Kornéliově domě postaven před jejich očekávání a výzvu: jsme tu všichni před Bohem a chceme slyšet vše, co ti Pán uložil.

Dramatická situace pro zvěstovatele evangelia, protože až do této chvíle přesně neví, co má říkat. Ale pak se Petr ujal slova, doslova otevřel ústa a mluvil. I tím autor Skutků naznačuje, že Petr se stal jen služebníkem slova – že to slovo mu bylo dáno a on se ho ujal, otevřel ústa a mluvil je.

Bratři a sestry, slovo Boží je při díle. Svědectví o tom, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí co je spravedlivé, se svými cestami může dostat ke konkrétním lidem. Stejně jako dobrá zpráva, že Bůh vyhlásil nám všem mír a pokoj prostřednictvím Ježíše Krista. Potřebuje však ty, kteří se k němu dají pozvat a ty, kteří je vyřídí.

Že Bůh nehledí na osoby, zaznívá už ve Starém zákoně. Ale v Novém zákoně je to řečeno většinou s výhledem k Božímu soudu. Bůh je nepodplatitelný soudce. U něj je každá korupce naprosto hnusná a vyloučená. Protože Bohu je příjemný a u něj je vítaný každý, kdo má vůči němu respekt a úctu a kdo se stydí jednat nečestně, nezodpovědně, přezíravě, korupčně. Proto je před Bohem jedno, jestli se jedná o politika či obyčejného občana, žida, křesťana nebo tzv. „něcistu“ nebo tzv. „nevěřícího“, o člověka v církvi nebo mimo ni… o bílého nebo snědého, o Čecha, Roma, Vietnamce nebo Turka, Valacha nebo Pražáka.

Bratři a sestry, ale nakonec ještě něco. Tento příběh přináší mj. signál k novým krokům a průlomům v rámci ekumenismu. Protože poslední dva týdny probíhají i tady i nás různá ekumenická modlitební setkání, mám k tomu několik čerstvých zkušeností. Různých zkušeností i podnětů. Radost z nových sblížení na nových cestách, jichž jsme se odvážili. Ale také jsem pocítil, že nás čeká ještě dlouhá cesta, na níž naše společné vyznání „věřím Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování“ nebudou jen naučená slova, ale skutečná otevřenost vůči Duchu, který prolamuje dogmatické a lidské bariéry a vede nás ve svobodě k novým krokům opravdové vzájemnosti.

V posledním čase vyvstal jeden ekumenický podnět. Že to zřejmě není jen můj nápad, mi signalizuje, že i br. kurátor přišel s něčím podobným. Když jsme se tak nějak víc a hezky sblížili při opravách malého sálu s bratry a sestrami s CB a z Husitské církve, mohli bychom se třeba setkávat občas proto, že chceme a můžeme. Třeba bychom mohli někdy mít společné biblické hodiny anebo taky společné bohoslužby. Třebas máme různé historie a různé důrazy ve zbožnosti a liturgii, mohli bychom přece dojít ke společnému slavení bohoslužeb. Vždyť k sobě máme přes všechny odlišnosti přece daleko blíž než měl Petr ke Kornéliovi! Není to divné, že jsou si 3 různé křesťanské skupiny tak blízko, pod jednou střechou, a přitom jakoby k sobě měli dál než bylo z Joppe do Cesareje?

Ten dnešní příběh mluví o jiné vůli Ducha Kristova. A svědčí o tom, že Duch svatý vede k překračování hranic, které máme mezi sebou. A vede na nové cesty, k novým krokům, k novým setkáním. A nad očekávání lidských aktérů k novým zkušenostem radosti z toho, co chystá a působí s námi živý Kristus! A to nemá význam jen vnitrocírkevní! Tady jsme zváni k účasti na díle smíření, nového stvoření a nového lidství.

Modleme se: Pane, v čase po tvém zjevení nás zveš k radosti z toho, že tvé zjevení neskončilo. Naopak, děje se, chce se dít a zve nás, abychom byli při tom! Děkujeme. A prosíme, pomáhej nám, abychom se nechali tebou pozvat i vyslat. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)