24. listopadu 2013

Petr Pivoňka

Čtení: Římanům 7, 7. 12–13. 18. 22–25 a Matouš 11, 27–30 / kázání: Exodus 20, 17 / poslání: 1. Timoteovi 6, 6–10

Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Ex 20, 17

Sestry a bratři,

ale toužit přece není hned špatné! Tak jsme přece stvořeni, že potřebujeme a toužíme. A je přece možné dobře toužit; třeba po milovaném člověku, po domově, po spravedlnosti, po svobodě a pokoji. Žalmista žízní po Hospodinu jako laň dychtí po bystré vodě. Církev touží po přicházejícím Kristu. Při bohoslužbách první křesťané často volali Maran atha! – Přijď, Pane Ježíši. Tímto zvoláním končí celá Bible. To je dobré si uvědomit dnes, poslední neděli církevního roku, na kraji adventu.

Kdy začíná v toužení problém? Když začnu už v myšlenkách sahat po tom, co mi nepatří, co patří bližnímu. Závist a chamtivost začínají v myšlenkách. Když je neovládneme hned, je nějaké uchvácení a ublížení na spadnutí.

Bible nám zase dává příklady. Eva s Adamem neovládli dychtivost po lákavém, ale zapovězeném ovoci. Dychtivost vytěsnila důvěru v dobrou Boží radu. Stala se příčinou narušení vztahů, a z lidí ráje učinila obtížené vyhnance. A co nastalo vzápětí? Kain zabil Abela ze závisti. Neovládnutá závist či žárlivost může vést až k vraždě bratra. Nebo bližního, jak o to vypráví příběhy krále Davida, který neovládl svou touhu po cizí ženě Betsabé. Anebo král Achab, který tak dychtil po Nábotově vinici, až z toho onemocněl, a proto nedokázal zabránit uchvatitelským plánům své ženy a skončilo to zavražděním Nábota a následně jeho vlastní potupnou smrtí, a ta neovládnutá chamtivost měla důsledky ještě pro jeho syna. Víme, že Pán Ježíš řekl „mějte se na pozoru před každou chamtivostí…“. A známý je výrok apoštola Jakuba, že zdrojem pokušení je naše vlastní žádostivost. Žádostivost pak snadno počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. M. Luther nám připomíná, že tahle žádostivost může začít nenápadně jako zálusk na laskominy, proto překládá: neměj choutky….

A teď si všimněme: Desatero začíná u Toho, který je nade vším, u Hospodina, a končí u toho, co tvoří náš každodenní život. Žena, dům, otrok, otrokyně, býk, osel, a cokoli, co patří našemu bližnímu. I ten otrok a osel se dostali nakonec do Božích přikázání, protože i v té nejobyčejnější věci našeho bližního jde nakonec o lásku.

Netřeba zdůrazňovat, jak je toto přikázání aktuální v naší společnosti, nemocné závistí. Při biblické hodině k tomu zaznělo, že lidé si dokonce nakukují do košíku v supermarketech. Luther v Malém katechismu aktualizuje do našich poměrů: nebudeme usilovat, jak bychom se lstivě zmocnili domu svého bližního a vůbec jeho majetku, nebudeme např. vyhledávat pochybné právní nároky. A dál připomíná, že nejenže nebudeme chtít svého bližního úkladně nebo násilně připravit o manželku, rodinu, čeleď nebo dobytek, ale budeme je napomínat a vest k tomu, aby každý zůstal, kde je jeho místo, a konal, co je jeho povinností. Aktuálně bychom si to mohli vyložit tak: nezneužiješ problémů ani slabostí svého bližního a nevstoupíš na jeho místo, ale naopak druhému v problémech jeho místo připomeneš a povzbudíš ho, aby byl na svém místě tím, kým má být. Zkrátka: nebudeš profitovat z problémů svého bližního. Dopřej druhému jeho prostor a nevstupuj mu do něho. K takovým aktualizacím 10. přikázání jsme dospěli na biblické hodině.

Tím se už dostáváme k jeho pozitivnímu smyslu. Opakem toho, kdo druhému závidí, je ten, kdo mu přeje. Bůh chce tímto přikázáním odstranit z cesty nepřejícnost. A tak: protože ti Bůh tolik přeje, i ty přej. Buď vděčný, vděčná za to, co dostáváš. A přej druhému co má, třeba že se i má v něčem líp než ty.

Cílem je láska, o které apoštol Pavel říká, že nezávidí… a nehledá svůj prospěch. Přeje druhému a hledá prospěch jeho. Nic křečovitě nedrží pro sebe, ale pouští. Dává svobodu a je tak svobodná.

Četl jsme k tomu zajímavý výrok: “Uchopit a držet dokážu od narození, dělit se jsem se musel naučit, teď cvičím pouštění”. K lásce, která dokáže pouštět, dozráváme. Že i bolestně, k tomu zřejmě patří. Mám rád jednu Stingovu píseň, ve které zcela v souznění s Pavlem zpívá: Jestli někoho miluješ, učiň ho svobodným. Tak jako Hospodin miluje svůj lid, a proto ho vysvobodil a učí ho být svobodným, a proto mu nakonec vzkazuje: Nepožádáš toho, co je tvého bližního.

Opět můžeme za tímto posledním přikázáním spatřit příběh celého lidstva. Bůh byl středem ráje a stvořeného světa. Ale v touze po člověku, sám se stáhl, aby nám udělal prostor. A protože nás má tak rád, dal nám v tom prostoru svobodu. Jenže člověk se rozdychtil po tom, být jako Bůh, a sám se chtěl stát středem všeho. A tohle chamtivé dychtění, vytěsňující Boha ze středu života, stalo se původem všeho neštěstí. V touze po záchraně a návratu člověka, přiznal se Hospodin k lidu na okraji, k utlačovaným bezvýznamným Hebrejům v Egyptě. A právě tyhle lidi bez důležitosti a výhledů vyvedl z otroctví a ponížení, dal jim svá přikázání, uzavřel s nimi smlouvu, aby byli lidem jeho svědků.

A pak přišel čas, kdy nám Bůh vyšel z téhle lásky vstříc, aby se narodil na okraji všeho dění, jako chudé dítě v betlémské stáji. Hospodin, Bůh nedychtící po ničem co je naše, po ničem od nás, ale sám sebe cele dávající pro nás. Apoštol Pavel to shrnul tak: „Byl bohatý, ale stal se chudým, abychom jeho chudobou zbohatli“. A na jiném místě: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe vyprázdnil, neponechal si nic jen pro sebe, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z nás.

Je poslední neděle církevního roku. Blíží se advent a vánoce. A tyhle skutečnosti zase víc ožívají. Opět nastává z milosti čas, ve kterém nám Bůh ukazuje, že láska po ničem nedychtí, „nehledá svůj prospěch“. Nic křečovitě nedrží, všechno pouští. Pouští sebe sama a tím je svobodná, mocná a pomocná.

Tahle láska k nám dnes promlouvá z posledního přikázání. A taky z toho první čtení. Ježíš má dáno všechno od svého Otce. Po ničem nedychtí. Nic nezávidí, nenárokuje si a nevymáhá. Naopak zve k sobě všechny obtížené. „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte…Třeba abyste byli zbožní jak se patří, bojujete se sebou, ale zase podléháte. Pojďte ke mně všichni, kdo si neumíte sami pomoct ani odpočinout. Pojďte ke mně všichni, kdo jste něčím nebo někým obtížení, ale taky sami svými nároky. Pojďte ke mně i vy, kdo jste obtíženi závistí nebo dychtíte po někom, koho nemůžete mít, dychtěním, které není dobré a nemůže být naplněno. Vždyť takové dychtění je břemenem. Pojďte ke mně, zve nás Kristus, a já vám dám odpočinout.

Modleme se: Pane, děkujeme, že nás vyvádíš z Egypta všech obtížeností. Děkujeme, že u tebe smíme složit všechny své obtíže i břemeno závisti, obtížného dychtění, nepřejícnosti a neovládnutých vášní. Zveš nás, abychom se zapřáhli s Tebou do jedné káry lásky a učili se od Tebe tichosti a pokoře. Pomoz nám, Pane, abychom se stávali svobodnými od žádostí, kterými obtěžujeme druhé a sebe. Dej nám odpočinout od všeho, co nás svazuje a tíží. Abychom spřaženi s Tebou byli duchovně silnějším odpočinutější a svobodnější. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení)