24. prosince 2010 – Štědrý den

Petr Pivoňka

čtení: Lukáš 2,1–14 / kázání: Lukáš 2,14–20 / poslání: Titovi 2,11–14

“Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. L 2,14–20

Milí bratři a sestry, milé děti,

jak různí lidé se to tenkrát sešli u jeslí, do nichž se narodil Pán Ježíš. A jak různě reagovali na to, co o tom dítěti uslyšeli.

Pastýři, které v noci ozářila sláva Boží a zasáhla je andělská zvěst, sem přicházejí, aby viděli, že ta andělská řeč je skutečností. Jsou vlastně po Marii podle evangelisty Lukáše prvními, kteří neviděli a uvěřili. Na tu úžasnou zvěst, kterou právě oni jako první uslyšeli, vydali se na cestu. Do Betléma, o němž oni jen stěží věděli, co předpověděl prorok Micheáš. Pastýři se vydají na cestu do Betléma s abrahámovskou vírou: podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil. Podívejme se na slovo úžasné zvěsti, které se stalo tělem, děťátkem v plenkách. Tak ty kroky pastýřů ve víře nápadně kontrastují s pochybnostmi jinak spravedlivého kněze Zacharijáše, když mu anděl oznámil, že se mu a jeho staré ženě má narodit syn s důležitým posláním v Božích plánech. Kéž by nás ty kroky pastýřů, kteří neviděli, ale uvěřili, povzbudily k novým krokům takové důvěry, že co anděl oznámil, stává se skutečností!

Pastýři nalezli Marii, Josefa i to děťátko, položené do jeslí. Kde je můžeme najít my dnes? Nikoli v jesličkách, ale ve slovu, které o Něm zvěstujeme a kterému se ve víře otvíráme a které společně sdílíme. To slovo je vlastně stejně prosté, lidsky chatrné a chudé v našem zvěstování, jako ty jesle v betlémském chlévě. Ale z Boží milosti se do něj i dnes překvapivě vkládá Ten, který člověčenství naše ráčil vzíti na se, aby se nám stal Spasitelem.

Všimněme si – u jeslí se kolem Ježíše objevují mnozí další lidé. Nejmenovaní. Nevíme, proč sem přišli. Asi z různých důvodů. Vlastně se o nich dozvídáme až z toho, že užasli nad tím, co jim pastýři řekli o tom dítěti. První zástup u jeslí Spasitelových tvoří lidé, kteří slyší zvěst o tom dítěti a jsou jí zasaženi. K úžasu nevede samotný pohled na tu zvláštní rodinku v chlévě, ale to, co o tom dítěti uslyšeli. A proto i my můžeme nově užasnout nad tím, co o něm slyšíme.

Ano, události kolem Ježíšova narození, jak nám je podává evangelista Lukáš, vnášejí do života lidí údiv a úžas. Úžas lidí pak provází celou Ježíšovu cestu a potom i cesty jeho svědků.
Jak je to s námi – divíme se my ještě něčemu v životě? Dokážeme užasnout? Pravda, přestože jsme každodenně otupováni všelijakými nehoráznostmi, zase znovu užasneme, co je ještě v politice, na světě, mezi lidmi možné. Ale tenhle úžas nás otravuje a unavuje. Někdy, pravda se smutně podivíme, čeho jsme schopni my sami. Bohudíky, že jsou tu pro nás otevřeny ty Boží zdroje úžasu. Nad tím, jak podivně lidsky nám Nejvyšší nabízí svou lásku a spásu, jak nám dává a vydává sám sebe. V jeslích a na kříži.
Je to vlastně úžas nad láskou Boží k nám, která je tak překvapivá a tak lidská. Pastýři jsou jejími prvními posly. Myslím, že jsou nám také výzvou. I my se můžeme stát posly téhle překvapivé lidské lásky. Která vnese do našeho obyčejného života překvapivě něco nečekaného, něco odjinud, a přece tak lidského. A otevře náhle prostor pro úžas nad tím, pro nečekané setkání a sdílení i pro chválu Boží. Někdy to začíná tak prostě. Mám s tím jednu čerstvou zkušenost… Vydal jsem se před dvěma dny do města nakupovat dárky na poslední chvíli. Jdu a přemýšlím nad kázáním. U kostela potkám tři ženy, které táhnou nějaké prospekty. „Kdyby nám tak nějaký mužský pomohl“, říká jedna. „Tak já vám pomůžu“, povídám. Jak z toho byly překvapené, že jsou prý ještě na světě gentlemani. Když jsme donesli těžký náklad do jedné cestovní kanceláře, pozvaly mne na kávu a vánoční přípitek. Přijal jsem to pozvání. A tak jsme tu za chvíli spolu seděli, dosud úplně neznámí lidé, a povídali jsme si o životě. A byla dobrá nálada. Další úžas nastal, když jsme přišli na to, že jsem farář. Že prý se se mnou dá tahle normálně mluvit. Tím nečekaným vybídnutím k pozastavení a drobné pomoci se jakoby odjinud otevřel prostor pro milé sdílení a to i o duchovních věcech. Prostor, do něhož stačil tak malý krůček z naší strany. Proto je taky dobré, že si dáváme teď o vánocích dárky. Když se navzájem překvapujeme tím, co udělá radost a vzbudí třeba i trochu úžasu nad tím, jak jeden na druhého myslí.

Mnozí užasli nad tou zvěstí. Ale Maria všechna ta slova přijala pro sebe, držela je v paměti a rozvažovala ve svém srdci. Mnozí mohou na chvíli užasnout, ale možná jen jednotliví lidé – jako Maria – tu zvěst pro sebe přijmou a zachovávají ji ve své paměti i ve svém přemýšlení. Vedou s ní vnitřní rozhovor, nechávají ji promlouvat do svého myšlení i jednání. Jsou to možná jednotlivci, jako Marie, ale přece právě takové Ježíš blahoslaví. Jakási žena jednou na Ježíše zvolala: „Blaze té, která tě zrodila a odkojila!“ Ale on jí řekl: „Blaze je těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“
Maria stojí u jeslí na začátku té zvláštní řady blahoslavených, kteří tu podivnou řeč pastýřů i div nad ní v sobě zachovali. A víme, že pro ni to znamenalo i to, že její vlastní duší pronikal meč. Vždyť nakonec stála pod křížem svého syna. Maria má u jeslí i v církvi své zvláštní místo, spolu se všemi těmi, kteří se jí podobají.

Pastýři, o nichž slyšíme i na závěr, od jeslí odcházejí plní otevřené chvály.“Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.“
Pastýři jsou podle Lukáše prvními lidmi, které ta andělská zvěst zasáhla tak, že v jejich životě způsobila obrat. Ti, po nichž by jindy ani pes neštěkl, se stali z Božího rozhodnutí prvními svědky o narození Spasitele – svědky velké radosti. I to je div, který způsobil příchod Spasitele na svět. Ten div se stal a z Boží moci znovu děje.
A přece ten obrat neznamená, že by pastýři zůstali stát u jeslí ve vytržení mysli a že by pověsili na hřebík svůj dosavadní život. Vracejí se na své místo, ke svým ovcím. Ale osloveni, zbohaceni a proměněni tou podivnou dobrou zvěstí a radostí.

I my jsme tady různí lidé. Ale jedno máme společné. Sešli jsme se kvůli Kristu Ježíši, který přišel na svět jako dítě nalezené v betlémském chlívě. I my přijímáme tuto událost zřejmě různě. Ale jedno můžeme mít znovu společné: údiv nad tou Boží milostí, která se k nám do našeho lidského údělu tak hluboce sklonila, protože má v nás takové zalíbení. Nad radostí, která má být a bude pro všechen lid. Skončila doba temnoty – prázdnoty, stereotypu, skuhrání na svou situaci, nad svou nemožností. Do života vstoupilo světlo Kristovy lásky. Uprostřed svátečnosti, kterou jsme si nachystali, i tam, kde jsme nic nenachystali, chystá Boží lidskost a láska k lidem nová překvapení a staví nás před nové výzvy. Zvěst o narozeném Spasiteli otvírá nový prostor pro kroky víry a pro nečekané skutky lidskosti a solidarity.

Modleme se: Dobrotivý Pane, navracíme se na svá místa, a přece díky Tobě po nové cestě. Zbohaceni tím, co jsme slyšeli. S radostí z toho, čemu smíme věřit a co smíme šířit dál. V naději nového setkání s Tebou a spolu navzájem díky Tobě. Buď tobě sláva! Amen.