24. prosince 2011 - Štědrý den

Petr Pivoňka

čtení: Izajáš 11, 1–10 / kázání: Lukáš 2, 1–7 / poslání: Titovi 2, 11–14

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. L 2, 1–7

Milí přátelé, milé děti, bratři a sestry,

spousta se toho tehdy dělo na světě. Jako v každé době. I když se to jeví tak, že hlavní dění určují vždy mocní. Evangelista Lukáš přesně určil dobu, kdy hlavní zprávou na celém tehdejším světě bylo nařízení císaře Augusta: Z moci nejvyšší se vyhlašuje celosvětové sčítání lidu. Každý se musí zapsat ve svém trvalém bydlišti. Každodenní život všech lidí na nějaký čas určovalo tohle nařízení. A tíživá jistota, že budou muset zase odvádět vyšší daně a že státní kontrola přituhne.

A dnes? Zemřel Václav Havel, vzácný člověk. Zasáhlo nás to. Byly vyhlášeny tři dny státního smutku. Na několik dní hlavní zpráva, která zní odevšad. Na pár dní zastínila jiné zprávy, které zdá se „hýbou tím naší malým světem“.

Když evangelista Lukáš píše už z odstupu o tom nařízeném sčítání lidu, nemá to za hlavní zprávu. Píše radostnou zprávu o tom, že se nám všem v tom všem narodil Spasitel Ježíš. Lukáš má svůj styl. A když ukazuje, co se v těch všech rádoby světodějných událostech událo ze záměrů opravdu Nejvyššího, řekne vždycky: Stalo se v oněch dnech. Jako když se ve starozákonních proroctvích říká: I stalo se slovo Hospodinovo k Izajášovi nebo k Jeremiášovi nebo k jinému Božímu služebníku. Podobně Lukáš. Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. A my už víme, že je to signál. Navenek se zdá, že se na světě všechno řídí nařízeními takového císaře. A když jste v tom, jeví se to tak a bývá to někdy i hodně tíživé. Ale ve skutečnosti a z odstupu víry je to jinak. I takový císař Augustus a jeho celosvětové mocenské nařízení jsou jen nástroje v tom podivném plánu Božím na spásu všech lidí.

Proto i my do těch všech zpráv, které zdá se hýbou světem, slyšíme radostnou zprávu o tom, co se stalo z dobré vůle Boží. A co nepřestalo mít rozhodující význam nejen pro nás, ale i pro celý svět. Krom toho se můžeme rozpomínat na všechno, co se z Boží dobroty stalo i v určitých našich dnech. A smíme taky očekávat, že se v našich dnech – i v těch, které zdá se určují zcela jiné a tíživé události – může stát něco z dobré vůle Boží.

Ale zpátky k Augustovi. Ne, vlastně k záměrům Božím – a proto k Josefovi a Marii. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Nám nedávno donesly sčítací archy až domů. Takový servis římský stát neposkytoval. I nám to nedávné sčítání a jeho nepříznivé výsledky zamotalo hlavou. Že tolik lidí vůbec kolonku vyznání nevyplnilo, a že se tolik lidí přihlásilo k „bez vyznání“. Že počet těch, co se přihlásili k evangelíkům i katolíkům klesl na polovinu. A jestli je to i tím, že se odmítli ke svému vyznání přihlásit, protože to považují za svou intimní věc, jak to? Proč? Ještě o tom budeme uvažovat. Ale pod tlakem toho našeho dnešního sčítání slyšme dobrou zprávu, že se do toho všeho narodilKrál králů. Král nad císařem Augustem i nad každým jiným pánem. Král nad tehdejším i nad tím dnešním sčítáním a statistikami.

Ano. Sotva se narodil, už byl zapsán jako poddaný. A přece Král z rodu Davidova. Měl se narodit a narodil se v Betlémě. Podle dříve ohlášené Boží režie.

Proto i když Josef s Marií únavně putují z Galileje do Betléma jako jedni z mnoha poddaných, je jejich cesta vlastně bohoslužbou. Lukáš to naznačí i tím, že píše: I vystoupil Josef z Galileje… do Judska, do města Davidova. Vždyť vystupuje se do chrámu.

A tak navenek unavení poddaní, jdou směrem Božích záměrů. Jako nositelé Kristova tajemství. Marie doslova těhotná Kristem. Navenek unavení poddaní, jdou jako nositelé radostné zvěsti a očekávání. Jako dělníci Boží. Jim podobni pak i další věrní křesťané, dělníci Boží konkrétních dnů. Třeba i my nějak?

Ale už máme slyšet, co se dál stalo z dobré Boží vůle. Pro radost a spásu každého z nás. A stalo se pak, když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Když se právě tam, v tom přeplněném Betlémě, kde je ani nepřijali pod střechu, naplnily dny Mariina těhotenství, naplnily se i Boží záměry. I s tím narozením Božího syna v chlévě, i s těmi jeho plenkami, i s tou vší lidskou bídou okolo? Vlastně ano.

To že ho Marie zavinula do plenek, nám dnes přijde normální. Ale, připomeňme si: je to podivné Boží znamení! Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. To děťátko v plenkách je od Boha podivně lidským znamením, že co zvěstují o něm andělé, je pravdivé a hodnověrné. Ale Lukáš tím zřejmě odkazuje k jeho kříži. Vždyť v závěru evangelia píše, že jiný Josef z Arimatie, sňal Ježíše z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu. V chlévě i na kříži – zavinutý Spasitel lidí.

Jeho posledním pozemským ložem byl hrob. A prvním žlab pro dobytek v chlívku. Protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

Spasitel se narodil v chlívku, mezi voly a osly. Není to obrazný vzkaz a naděje i pro dnešek?

Ale je to taky obraz lidského zmatení, slepoty, nepřijetí. Vystrčen od lidí do chléva, mezi dobytek.

Jistě, můžete říct: všude bylo plno. V hospodách, v útulcích pro poutníky a karavany. I v azylácích a noclehárnách. Evangelista říká: protože nebylo jemu místa v útulku. Dobře, když to vezmete jen tak, že ani pro těhotnou znavenou ženu těsně před porodem neudělali mezi sebou místo.

A když pak od andělů uslyšíme, kdo že se to takhle v chlívku narodil, znamená to víc: Spasitel nás všech přišel na svět a nebylo pro něj místo mezi lidmi. Tenhle úděl měl nést z Boží vůle od narození. Ale zároveň: nebylo pro něj místo, protože mu místo neudělali. Protože bylo všude tak plno. Protože je všeho všude plno i dnes, že mu neuděláme místo pod střechou, mezi sebou. Protože se třeba ani nad těhotnou ženou neslitujeme, není pro Spasitele místo.

A tak: že zůstalo tolik míst prázdných pro evangelické, katolické nebo vůbec nějaké vyznání v kolonce statistik, je jedna věc. Ale mnohem důležitější je otázka: najde se pro Spasitele Ježíše místo pod naší střechou? U štědrovečerní večeře. U stromku s hromadou dárků. Mezi námi? V nás? Bude pro takového ubohého člověka nějak místo u nás, mezi námi, v dalších dnech?

Vždyť slyšíme, že se v těch všech dnešních událostech, hlavních zprávách, v tom všem hemžení a zmatcích lidských, může něco nenápadně chystat z Boží vůle. Něco se může stát. A někde může Spasitel ve vnější lidské bídě přijít na svět blízko nás.

Modleme se: Spasiteli náš, Ježíši, vzkříšený Pane, i pro nás jsi přijal úděl narozeného v chlívku. I my jsme tě už kolikrát nepoznali. Nepřijali v tlačenici o své vlastní místo. I my jsme tě nějak vystrčili do toho našeho chlívku. Smiluj se nad námi. Věříme, že i pro nás jsou tvé plenky a žlab znamením podivné Boží lásky. A divíme se a děkujeme, že Bůh přece neodvolal anděly ani nezměnil tu pro nás nadějnou zvěst. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení)