24. prosince 2013 - Štědrý den

Petr Pivoňka

Čtení: Micheáš 5, 1–2 / kázání: Matouš 2, 1–12 / poslání: 2. list Petrův 2, 16–21

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. Mt 2, 1–12

Sestry a bratři, milé děti,

kde je význam Betléma odpovídající tomu prorockému zaslíbení? Kde je význam vévody a pastýře Izraele, který se v Betlémě měl narodit – a my, co si říkáme křesťané, věříme, že se tam už narodil? Není snad z tohoto pohledu dnes opět vytlačen někde na okraj a s ním i jeho vyznavači? Není opět svým způsobem křehký a ohrožený jako kdysi, když se narodil v jakémsi jeskynním chlívku pro dobytek? A s ním i jeho věřící? Vždyť jich i v tomto jednom z nejkřesťanštěj­ších izraelských měst stále ubývá.

Přiznám se, že když jsem si přečetl to Micheášovo proroctví a srovnal to se svou zkušeností z Betléma, přišly na mě pochybnosti… A do toho jsem narazil na zvláštní pf. Vpředu přicházejí Josef s Marií k Betlému, vlevo na kopci pastýři s ovečkami. Ale Josef s Marií do Betléma nemohou vejít. Je totiž oddělen vysokou betonovou zdí. To, žel, odpovídá dnešní realitě. Až na to, že v té vysoké zdi mezi Jeruzalémem a Betlémem je kontrolní brána. Ale Josef s Marií, coby Izraelci, by dnes do arabského Betléma pravděpodobně neprošli.

Najednou mi to Matoušovo vyprávění o mudrcích, Herodovi a hvězdě a o Ježíši dítěti, přišlo hodně reálné a aktuální. Rozhodně žádná vánoční idylka, jak jsme si ji nastavili, žádný betlémek. Nejde snad dnes podobně jako tenkrát v tom příběhu o to, jak různě se k té zvěsti o narozeném pravém králi Židů, Mesiáši- Kristu, jednotlivé postavy a skupiny stavějí?

Nechme dnes stranou otázky, kdo vlastně a odkud byli ti mudrci a co byla ta hvězda, kterou uviděli. A nechme se nově oslovit tím, že rozpoznali v té hvězdě znamení, že zaslíbený král Židů, který má význam i pro ně, přišel na svět. Ta Boží znamení jsou sama o sobě zvláštní a nejednoznačná. Jak to, že ti tři vyhodnotili tu hvězdu jako znamení, že na svět přišel král králů? A jiní ji taky viděli a byl to pro ně možná zajímavý úkaz nebo jen prostě trochu zvláštnější hvězda? Zřejmě nezáleží na hvězdě, ale na tom, jak se na ni kdo dívá. Dává i dnes Bůh nějaké znamení, že je na světě mezi lidmi? Zřejmě někdo ta znamení spatří a taky se vydá na cestu Bohu blíž. Kristu blíž. A třeba je to cesta dlouhá. A jiní ta znamení nevidí. Jak říká P. Hošek v knize rozhovorů nad Biblí: „I my můžeme vánoční zázrak nechat projít kolem sebe bez povšimnutí, nebo se jím nechat oslovit. Kdo tráví Vánoce na gauči u televize, nejspíš se však s jejich tajemstvím nepotká“. Takže Matouš, ale i Lukáš vlastně vzkazují, že kdo je vnímavý, hledá a čeká, tak to znamení Krista na světě rozpozná. A když se zvedne a vydá za ním, tak se časem někde s Kristem v nepatrné lidské podobě setká. Za tajemstvím Vánoc se zřejmě musíme někam vydat.

Ale zpět k těm různým postojům. Nejdřív je tu Herodes. Nepravý král, dosazený Římany. Třese se o trůn, který mu nepřísluší. A když se dozví, že se v Betlémě narodil proroky zaslíbený král Židů, Mesiáš, zneklidní. Odmítá se svého trůnu vzdát a chystá lstivě, jak toho narozeného krále odstranit. Nechceme i my někdy sedět na trůnech svých životů a nechceme si za každou cenu udržet svou vládu, která nám tak úplně nepatří? A ve chvílích, kdy přichází Bůh jako pravý král a chce se ujmout vlády v našich životech, nebýváme znepokojeni a rozčíleni jako Herodes? Že bychom se mohli v něčem podobat Herodovi?

A pak jsou tu ti, o kterých se v tom příběhu moc neuvažuje a nemluví. Velekněží a zákoníci, ti, co jsou v chrámu, při bohoslužbách a v Bibli „doma“. A uměli odpovědět na Herodův dotaz. Vyznají se přece v Písmech. Věděli, že se má Mesiáš podle proroka narodit v Betlém a uměli správně odpovědět. Ale víc – dál? Nic. Nic o nich neslyšíme, že by to s nimi nějak pohnulo. Těm se možná i dnes podobají ti, co vědí a umí odpovědět, znají Bibli dobře – ale Kristovo narození s nimi nehne. Nejdou Kristu v lidské nepatrnosti vstříc. Nejdou tajemství vánoc vstříc. Aby se poklonili nebo něco. Jen abychom se jim sami nepodobali.

Příběh evangelisty Matouše nás zřejmě před postojem Heroda i těch velekněží a zákoníků varuje. A vyzývá nás, abychom se podobali mudrcům. Zkrátka moudrým. Těm, kteří vyhlížejí, čekají Boží znamení, a proto je také zahlédnou a rozpoznají. A vydají se za ním. A když slyší, že na svět přišel král nejen Židů, Král králů a Pán pánů, vévoda a pastýř lidí, skloní hlavy, třeba i padnou na kolena a uznají jeho oprávněný nárok na trůn. I nad sebou. I v sobě.

A tak, když se vrátím na začátek – k té situaci v dnešním Betlémě – k tomu Micheášovu proroctví – a k tomu neradostnému pf – i k těm mým pochybnostem – jde vlastně o to: skloním se i já dnes před Kristem, který má i v současném Betlémě – a nejen tam – zdánlivě tak nepatrný význam jako kdysi, když přišel na svět? Budeme se držet i v té dnešní realitě Božího proroctví a důvěřovat evangeliu? Bratři a sestry, věřme, že z Betléma už vzešel ten, jenž bude jednou vládcem v Izraeli, ale i uprostřed všech národů a nade všemi – vždyť jeho původ je od pradávna, ode dnů věčných. A jeho jméno mělo být Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Přece se už splnilo, že on nezůstal maličkým, ale postavil se a začal už pást své bratry a sestry v Hospodinově moci. A ještě se postaví a bude je v Boží moci pást. Ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, který ho vyvýšil a ještě vyvýší. A kdo v něho věří, už bydlí bezpečně, třeba že ne bez rizik a ohrožení. A ještě budou bezpečně bydlet. Až jeho velikost bude sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj. A blaze tomu, kdo se před ním skloní, a kdo se nad ním nepohorší. Tehdy, když byl ohroženým dítětem. Ani dnes.

A protože tady jsou s námi i děti, zakončím tohle kázání ještě jedním malým vánočním vyprávěním. Jmenuje se Betlémská flétna a je o ještě jednom možném postoji k maličkému Kristu. Starý pastýř hleděl na hvězdy a očekával, že král všech králů přijde. Ujišťoval o tom svého malého vnuka, ačkoli se mu ostatní smáli. Bude mít zlatou korunu, stříbrný meč a purpurový plášť? ptal se vnuk. Ano, ano – odpovídal pastýř, ačkoli o tom sám pochyboval a neznal na to odpovědi a nevěděl jak to má vnukovi vysvětlit. A chlapec pilně trénoval na flétnu a hrál stále lépe a líbezněji. Musím být připraven, abych přivítal toho mocného krále. On mou hru jistě nepřeslechne a odmění mě bohatě a ostatní mi budou závidět, říkal si.

A pak se to jedné noci stalo. Spasitel přišel na svět. Všichni i starý pastýř se mu klaněli. Ale chlapec byl velmi zklamaný, když uviděl miminko. Takovému hrát píseň nechtěl. Odvrátil se od něho, odcházel se zlostí do noci a už neviděl otevřené nebe a neslyšel anděly nad chlévem. Ale pak zaslechl, jak novorozeně pláče. Nechtěl ho slyšet a běžel dál, ale nemohl se tomu pláči ubránit, pronikal mu do srdce a přitahoval ho zpátky. Vrátil se a viděl, že to dítě nemůže nikdo utišit. Co mu asi schází? A pak mu začal hrát svou píseň. A dítě se uklidnilo. A pak se na něj usmálo tak, že chlapce zalila veliká radost a vnitřní teplo. Ten úsměv, řekl si, bych nevyměnil za žádné bohatství světa.

Co říká ten malý příběh? Že ten Král králů, který se narodil jako dítě, je i dnes přítomen v někom slabém, kdo nemá třeba jinou moc, než pláč, a potřebuje, aby ho někdo utišil? A že pláče, protože mu schází právě ten, kdo se od něj odvrací, a on přitom potřebuje, aby mu dal to, co může a umí? A že neodměňuje zlatem, stříbrem nebo purpurem, ale úsměvem toho, kdo byl ve slabosti potěšen? Amen.

Modleme se: Pane, chtěli bychom se taky vydat za tebou a poklonit se ti. Ale nevíme jak a je nám příliš dobře doma v teple a pohodlí. Ale možná, že když je nám něco líto a skloníme na chvíli hlavu a jdeme si k tobě pro odpuštění, tak se ti taky klaníme, ne? Anebo, když nám je někoho líto, kdo má smutek, a skloníme na chvíli hlavu kvůli němu, a prosíme o tvou pomoc, tak se ti taky klaníme, ne? Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení)