25. listopadu 2012

Jan Krupa

Čtení: 2. Samuelova 6, 1–10 / kázání: 2. Samuelova 6, 11–22 / poslání: Filipským 3, 7–9

V domě Obéd-edóma Gatského zůstala Hospodinova schrána tři měsíce. Hospodin Obéd-edómovi i celému jeho domu žehnal. Potom králi Davidovi oznámili, že Hospodin pro Boží schránu žehná Obéd-edómovu domu i všemu, co mu patří. David šel s radostí přenést Boží schránu z domu Obéd-edómova do Města Davidova. Když ti, kdo nesli Hospodinovu schránu, ušli šest kroků, obětoval býka a vykrmené dobytče. A David poskakoval před Hospodinem ze vší síly; byl přitom přepásán lněným efódem. David a všechen izraelský dům vystupovali s Hospodinovou schránou za ryčného troubení polnic. Když Hospodinova schrána vstupovala do Města Davidova, Míkal, dcera Saulova, se právě dívala z okna. Viděla krále Davida, jak se točí a vyskakuje před Hospodinem, a v srdci jím pohrdla. Hospodinovu schránu přinesli a umístili ji na příslušném místě uprostřed stanu, který pro ni David postavil. David obětoval před Hospodinem zápalné a pokojné oběti. Když David dokončil obětování zápalných a pokojných obětí, požehnal lidu ve jménu Hospodina zástupů. Pak podělil všechen lid, všechno množství Izraele, muže i ženy, každého jedním bochánkem chleba, jedním datlovým koláčem a jedním koláčem hrozinkovým. Poté se všechen lid rozešel, každý do svého domu. David se vrátil, aby požehnal svému domu. Tu Míkal, dcera Saulova, vyšla Davidovi vstříc se slovy: „Jak se dnes proslavil izraelský král! Pro oči otrokyň svých služebníků se dnes odhaloval jako nějaký blázen.“ David Míkal odvětil: „Před Hospodinem, který mě vyvolil místo tvého otce a místo celého jeho domu a ustanovil mě vévodou Hospodinova lidu, Izraele, před Hospodinem jsem tak dováděl. I když budu ještě víc zlehčován než teď a budu docela maličký i ve vlastních očích, budu vážen právě u těch otrokyň, o nichž jsi mluvila.“ 2 S 6, 11–22

David se stal králem. Nejprve v Judsku, postupem času pak získá i severní část země, Izrael. Tato skutečnost se patrně neobešla bez násilí, které tak často provázelo nástup k moci i u křesťanských panovníků, natož u jejich orientálních předchůdců. Takže žádná idylka, ale spíš různé zákulisní jednání, někdy i bratrovražedné boje a pak oslavné rituály. A tak je na samém začátku vlády možné i u Davida objevit pokušení být opravdu spíš králem, se vším co k tomu patří než dle Božího úradku vévodou, tedy tím, kdo vodí své podřízené. Vzdor tomu nebo možná nebo právě proto, se David stává u většiny obyvatel oblíbeným a úspěšným. A aby to všechno dostalo správnou tečku, rozhodne přemístit do svého sídelního města truhlu smlouvy. Nepodezírejme ho hned z touhy věřit v zázračnou moc náboženských symbolů, typu Pána prstenů nebo Harryho Pottera. Tak jednoduše David nepřemýšlel a nejednal. Ale na druhé straně přece jenom k tomu co ho čeká, co je před ním, je dobré mít nějak zajištěnu Boží přítomnost. Však to dobře známe. Pro všechny případy. A tak jsme svědky velkolepého průvodu, který přiváží truhlu smlouvy. Vše je nové, nablýskané, v plné zbroji. Má to jednoduchý cíl. Ukázat – tady jsme my, tady stojíme a Bůh je s námi. Mnozí takto pochodovali a pochodují – od řekněme křižáckých výprav, přes spanilé jízdy husitských hord, přes katolíky i protestanty v Severním Irsku až třeba po průvody Božího těla a k Husově hranici u nás. Manifestace víry nebo dokonce jakési okázalosti či jenom poněkud přemrštěná sebejistota – jsme v právu, protože Bůh je s námi?!

A najednou se to stane. Schrána se pohne, vybočí z cesty, Uza ji chce pomoct, přidržet ji. Chce truhlu smlouvy správně nasměrovat, jako by chtěl povědět – tudy Pane Bože, vede ta pravá cesta, to je teď pro nás důležité – a je na místě mrtev. A najednou všechno je jinak. David je mezi prvními, kterému to sepne. Hospodinem nelze manipulovat, nelze v jeho jménu ani nic manifestovat, je možné pouze věřit. Nemůžeme brát jeho jméno nadarmo tím, že si myslíme je s námi a vystupujeme a děláme všechno tak, jako by to už nikdy nemohlo být jinak. David vadne ve svém nadšení mít truhlu smlouvy už už doma. Nechá ji v domě jakéhosi Obéd-edóma. Tři měsíce si pak vše rozmýšlí, kdo je Bůh a kdo jsem já. Teprve pak, až to má v hlavě srovnané, pokračuje přemístění truhly smlouvy do Jeruzaléma. Ale už to není ten triumfální průvod, už nevezou truhlu na novém povozu, dost bylo všeho nablýskaného, vší lidské sebejistoty. Truhla je nesena a David opásaný lněným efodem – z toho všeho čiší nejistota, ale především pokora. Před Bohem si nelze na nic hrát; tady neplatí šaty, brnění, odznaky moci, před Bohem prostě šaty nedělají člověka. Polonahý David – takoví jsme i my, bratři a sestry, před Hospodinem všichni, Jakoby obnažení, slabí, nehotoví. Je v tom pokora, ale zároveň i náznak radosti. Protože truhla smlouvy přes všechno, co se stalo, je na cestě. Bůh jde se svým lidem. Věci se daly do pohybu. Hospodin za námi přichází. Znovu si to budeme připomínat v adventu, který je před námi. Je to nesamozřejmé a vždycky podivuhodné. Ale právě o to větší důvod k vděčnosti a radosti to přináší. I proto je každé naše setkání v Ježíšově jménu, každá naše návštěva shromáždění výsada a příležitost. Obrovská šance. Vyjadřujeme tak vděčnost Pánu Bohu, který se k nám ze své milosti sklání, který k nám přichází ve slovu a ve svátostech.

Z toho se David raduje, proto křepčí, oslavuje Boha a nás nemůže nenapadnout otázka – a jak je to s tou naší radostí? A existuje vůbec nějaká? Nebo ji umně potlačujeme, stydíme se za ni? – Jako třeba právě královna Míkal. Prosím tě, cos to tam venku zase vyváděl? Víš co tomu řeknou lidi? Vždyť budeš všem pro smích! Nikdo z nás a nikde nechceme být terčem posměchu. Každý z nás chce být považován za člověka váženého, seriózního, důstojného a důvěryhodného. Nic proti tomu, ale není smutné a zarážející, že i nás nesrovnatelně častěji napadne: co tomu řeknou lidé než: co tomu řekne Pán Bůh? Možná nám chybí dar či schopnost nechat se skutečně přemoci Boží láskou, jeho milosrdenstvím a nedbat na své postavení, nedat na lidské řeči. /Zacheus/.

David je v tu rozhodující chvíli naprosto svobodný, přirozený, spontánní a přitom pokorný. Má upřímnou radost. Poprvé bylo pro něho důležité, aby přesun truhly smlouvy udělal na lidi patřičný dojem. Teď je mu to upřímně fuk. Kašle na královskou serióznost. Něco jiného je pro něj teď důležité! Dnes se raduji, Pane Bože, naplno, protože ses nade mnou smiloval. Tebe oslavuji svým zpěvem, hudbou, tancem, vším. Ty chceš být hostem v mém domě. Haleluja.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení)