25. prosince 2009 – 1. svátek vánoční

Petr Pivoňka

čtení: Izajáš 49,5–13 / kázání: Titovi 3,1–5a / poslání: Titovi 3,5–8

Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají. Ať jsou vždy hotovi jednat dobře. Ať nikoho nepomlouvají, ať se nepřou, jsou mírní a vždycky se ke všem chovají vlídně. Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Tit 3,1–5a

Milí bratři a sestry,

Pavlův žák a spolupracovník Titus působil na Krétě v době, kdy křesťanství se už samo nazývá náboženstvím. V jeho dopisu slyšíme varování před bludaři a nabádání k čistému učení a příkladnému životu. A najednou se v tom všem ozve evangelium: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a ta nás vychovává k určitému způsobu života…. A hned vzápětí znovu: Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování… V tom je naše situace podobná křesťanům doby Titovy. Nemůžeme popřít, že i naše křesťanství je jedním z náboženství, určitým učením s určitou organizační strukturou. Také s určitou tradicí Vánoce, se stromečkem a svíčkami. Ale ani my, podobně jako už křesťané třetí generace, nesmíme ztratit to živé ohnisko – to živé evangelium, že se ukázala v jistém čase Boží milost nebývale. Kdybychom ztratili tohle zakotvení v živém ohnisku Boží lásky, která se ukázala, stala by se církev postupně jen jakýmsi náboženstvím, jedním z řady. Naše víra by vychladla a s ní i naše naděje a láska. Ale Bohu díky, v tomto nebezpečí Bůh svou církev nenechal bez pomoci. Znovu vyléval a vylévá bohatě svého Ducha, aby církev ožila z toho živého jádra evangelia. Podobně jako křesťané doby Titovy i my vlastně slavíme Vánoce tak, že se vedeni Duchem svatým vracíme k tomu žhavému jádru naší víry – k evangeliu, které tady zní:

Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil …. ze svého slitování. To je evangelium: Do stínů lidských životů a vztahů, do světa lidských možností i zločinů a tragédií, do zmatků politických, společenských i osobních – ozvalo se a dnes znovu ozývá to Boží „ale“. Ale ukázala se tomu všemu navzdory, v tom všem, dobrota a láska našeho Spasitele Boha.

A když budeme tuhle událost sledovat s apoštolem pozpátku, zastavíme se nejprve u toho, jak jsme žili. Tak to apoštol připomíná křesťanům Titova sboru: Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha… Vždyť i my jsme, sestry a bratři, byli často nerozumní, neposlušní Božích rad a výzev. Nedokázali jsme nepomlouvat, nehádat se, nehněvat se, jednat vlídně a mírně. Neubránili jsme se závisti, naší dobré vůli skutek utek. Za lecjaké své myšlenky i skutky jsme byli hodni opovržení. Ale Boží dobrota a láska se ukázala být i v tom našem nevalném a někdy i vyloženě špatném žití novým východiskem a výzvou ke změně. On nás z toho zase vyvedl, zachránil – ne pro naše spravedlivé skutky, nýbrž ze svého slitování…Vždyť také v našich životech i v životě našeho sboru se dobrota a láska našeho Spasitele Boha ukázala.

Ale my dnes jdeme po stopách té Boží dobroty a lásky ještě dál nazpět, k těm událostem, které dnes slavíme. Svět ve tmách chodil, Kristus se zrodil, raduj se, raduj, ó křesťane.

Boží dobrota a láska se ozývala už v dřívějších příbězích lidu izraelského, ve slovech Božích přikázání, v zaslíbeních proroků. Ukázala se v Božích skutcích, ve vysvobození Izraele z otroctví a zajetí, v doprovázení pouští, v daru zaslíbené země. Ale tato všechna Boží dobrota a láska se pak v jistém čase našich dějin ukázala nově a nebývale. Od věků neslýchána milost tak přehojná, aby přenejvyšší Pán vzal nízkost člověka – zpíváme. Dobrota a láska Boha našeho Spasitele se ukázala v Ježíšovu narození, v jeho pokorném, poníženém, nenásilném příchodu na svět. Bůh nás nepřišel soudit a trestat, ale spasit, osvobodit, pozvat k sobě, přišel nás svým slitováním pokořit a smířit. Dobrota a láska Spasitele Boha se ovšem ukázala v celém Ježíšovu příběhu, v jeho slovech i skutcích, a nakonec podivně v jeho kříži a vzkříšení.

Apoštol tady užívá dvou slov: dobrota a láska. Boží dobrota se ukázala v jeho slitování, shovívavosti a laskavosti vůči nám hříšným. Ale apoštol Pavel v Ř 2 připomíná k ní toto: Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? Slitovná Boží dobrota se s Ježíšem nově ukázala, ale nemůžeme k ní zůstávat lhostejní nebo jí brát na lehkou váhu. Ukázala se, aby nás vedla ke změně vztahů i způsobu života. S Ježíšem se také jasně ukázala Boží láska. Apoštol tu užívá slova „filantropie“ – humanita – láska k lidem. Bůh v Ježíši ukázal, že je humanista – že miluje člověka. Bez rozdílů a bez podmínek. Tak velkoryse nabízí v Ježíši Kristu každému člověku ruku ke smíření. Tohle slovo „filantropie“ – humanita – láska k lidem – je užito v NZ ojediněle. Zde a pak na dvou místech Sk. V kp.27. čteme, že když byl Pavel deportován lodí do Říma ke slyšení u císaře, měl ho na starosti jakýsi císařský důstojník Julius. A ten projevil tuto humanitu, když v Sidonu dovolil Pavlovi, aby navštívil své přátele. Ten cizí voják projevil laskavost, lidskou přívětivost a vstřícnost. A pak o kapitolu dál čteme ve Sk, že když se v bouři zachránili na ostrově Malta, projevili vůči nim domorodci (doslova „barbaři“) velikou přívětivost (humanitu), když v dešti a zimě zapálili oheň a všechny je k němu pozvali. To jsou krásné příklady pro nás, jak lidé cizí dokáží překvapivě projevit konkrétně lásku k člověku. Proto se nepovyšujme nad humanisty. Ale berme si příklad z takto nezištné lidské přívětivosti. Vždyť my přece slyšíme a věříme, že Bůh sám ukázal tuto lásku k lidem – tak lidsky, hluboce a dalece – v Ježíši. Dnes si to připomínáme a oslavujeme.

A proto nakonec máme ještě nově uslyšet povzbuzení a výzvu: Dobrota a láska Boží, která se ukázala, se chce ukázat na nás. V naší dobrotivosti, přívětivosti, vstřícnosti, nepředpojatosti. V situaci, v níž žijeme, máme vynikat dobrým jednáním. Ke cti Boha našeho Spasitele. A k prospěchu lidem. Právě tahle výzva zní z listu Titovi několikrát. Možná jste také někdo dostali v minulých dnech Několik vět socioložky Jiřiny Šiklové o stavu české společnosti. Je to smutné, ale výstižné a alarmující. Když například říká, jak jsme pro budování osobního prospěchu vydali veřejné věci do rukou chamtivých lidí. Nebo když konstatuje, že dříve nás sužoval strach, nyní lenost. Co v této situaci můžeme dělat? Co jiného, než křesťané doby Titovi? Držet se pevně víry v dobrotu a lásku, která se v Ježíši Kristu ukázala a vynikat dobrým jednáním? Co dřív, než ukazovat tu dobrotu a lásku Boží k lidem naší dobrotou, přívětivostí a vstřícností tam, kde žijeme a pracujeme? To neznamená naivní dobráctví. Ale jednání motivované tím, co ukázal náš Spasitel Bůh prostřednictvím svého syna Ježíše. Vždyť kdo by už měl věřit, že to má smysl a že to neděláme jen z vlastních sil, než my, kteří slyšíme: Ale ukázala dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které jsme my konali, nýbrž ze svého slitování.

Modleme se: Dobrotivý Bože, děkujeme, že se tvá hluboká láska k člověku ukázala v narození tvého syna Ježíše a v jeho životě. Děkujeme, že se ukazuje nově i ve slovu, kterým k nám dnes mluvíš. Kéž se ukáže i ve společenství tvého stolu. Ale také potom na nás v dalších dnech. Dej nám slavit Vánoce projevováním dobroty, která vychází z tebe. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)
Poslechnout si kázání