25. prosince 2010 – 1. svátek vánoční

Petr Pivoňka

čtení: Izaiáš 9,1–16 / kázání: 1 Timoteovi 3,16 / poslání: Matouš 1,18–25

Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. 1 Tim 3,16

Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti… Ano, bratři a sestry, tajemství! To je přece to, co patří k vánocům, co vnímají a prožívají děti, co jsme my dospělí jaksi poztráceli, co hledáme v té usháněné praktičnosti aspoň na chvíli, po čem se nám stýská – proto tak rádi zpíváme Tichou noc… a s trubkou je to ještě lepší… Ano, jde o tajemství – vpravdě veliké – v původním znění „ mega“. Jestli je něco opravdu mega – je to tohle tajemství naší víry. Rozhodně se nemáme zač stydět, máme k čemu lidi pozvat. Vždyť je to v tom všem, co se dnes nabízí, prodává, kupuje a míchá pro lidi, to vpravdě mega tajemství, které není jen pro některé a není před ostatními skrýváno. Naopak, je pro všechny a všem má být zvěstováno. A ať si je podporováno světlem svící na adventním věnci a na vánočním stromku a zvláštní vánoční atmosférou domova – i to k němu patří. Jen když neztratíme vědomí, co je vpravdě tím mega tajemstvím. A jen když si zbožnost nebudeme plést s nějakým svátečním náboženstvím, vánočním sentimentem. Protože – jak o tom píše apoštol Pavel Timoteovi a církvi: jde o víru, která žije z toho tajemství řádně v každodenním životě a uchovává toto tajemství v čistém svědomí.

Hle tedy, veliké tajemství – nejen vánoc – křesťanské víry: On – Bůh, Ježíš, Kristus – On, který zjeven byl v těle. Kraličtí přeloží: zjeven jest v těle. Tím velikým tajemství je tato událost Boží, která se stala a je pro nás platná, aktuální, živá. Slovo se stalo tělem…. To je vpravdě to veliké tajemství, které vnímáme a přijímáme vírou. Ne tedy, že člověk je božský, jen v těle uvězněný, abychom se z té upocené, špinavé a uhoněné tělesnosti konečně vymanili a dostali se ke svému božskému já. Je to vpravdě naopak: Bůh se stal člověkem, zjevil se v těle lidském, v naší tělesnosti, v našem lidském příběhu, v dějinách, v podmínkách světa. Aby nás osvobodil vírou, že jsme z lásky jeho stvoření a jeho děti. Aby naši tělesnost vyzvedl a posvětil, abychom jako jeho děti v těle žili řádně, dobře a svobodně od hříchu a strachu ze smrti. Kristus byl zjeven v těle, v našem příběhu, a to náš příběh proměňuje a jasně určuje. Světlem jeho zjevení.

Apoštol odkazuje k tomu tajemství víry starokřesťanskou písní. V ní je všechno vysloveno v šesti kratičkých slokách, ale v pozadí je příběh. Zjeven byl v těle – ne v nějakém extra těle, v nějakém izolovaném extra božském příběhu, ale právě v příběhu Božího lidu, který je zvláštním dějstvím lidských dějin. Proto evangelisté Lukáš a Matouš naspali ty vánoční příběhy o jeho narození.

To tajemství víry proto především znamená, že se naplňují starozákonní proroctví. Hospodin odpověděl na toužebná očekávání svého lidu. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno:Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“. A přece Hospodin naplnil svá zaslíbení nad očekávání proroků a svého lidu. Ten, který byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy – je někdo větší, než král spravedlnosti a pokoje z rodu Davidova. Bůh sám se stal člověkem, Otec nebeský se vtělil ve svém Synu. To je tajemství svěřené naší víře, o němž ta starokřesťanská píseň zpívá. Tohle tajemství, že Hospodin plní svá stará zaslíbení nad lidské touhy, pomyšlení a očekávání, vyprávějí evangelisté Matouš, Lukáš a Jan hned na začátku každý po svém. My jsme včera slyšeli Lukáše a dnes Matouše. Anděl Páně svěřuje Josefovi tajemství, před nímž se dá jedině sklonit a přijmout je pokornou a přitom smělou vírou anebo je rovnou odmítnout: neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.
Proto: Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: byl zjeven v těle Ježíše Krista, aby vzkřísil naše unavené naděje a naši životem zkoušenou víru podle své vůle. Abychom nevzdávali touhu po lepším životě a světě, ani neviděli své snahy a krůčky tím směrem jako marné.

Je to zvláštní, ale právě o vánocích, vnímáme všechno citlivěji, zvláště ty bolestné události a ztráty. Zřejmě to souvisí s tím, že vkládáme do těchto několika vánočních dní svá velká očekávání. Vždyť jsou to svátky rodiny, klidu a pokoje. Proto se ozývají vzpomínky, osamělým a duševně nemocným je hůř, alkoholici mají o důvod víc pít, ale i naše rodinné problémy vnímáme najednou citlivěji. Kdekdo možná pomyslí: už aby bylo po svátcích. Tak i tahle realita je to naše tělo. Proto je vpravdě veliké tajemství víry: že Kristus byl zjeven v těle. Ukázalo se, že Bůh je v téhle naší situaci s námi, přítomen ve své milosti. Zjeven v těle, je v tom s námi i dnes ve svém Duchu. Aby proměňoval svou láskou a solidaritou ty, kteří mu věří. Tak se to vpravdě veliké tajemství víry může dostat až mezi nás domů, ať už jsi tam s druhými anebo sám, anebo třeba na pracoviště, kde se ti teď o to víc nechce být, protože jsou vánoce.

Ale třeba je naše situace ještě složitější. Něco se nám zdá neřešitelné a bezvýchodné. A právě teď o vánocích ještě víc. Na pozadí skrývané touhy po lepším světě, po dobrých vztazích, kterým aspoň jednou za rok dáváme větší prostor, na nás o to víc doléhá otrávenost z reality, rezignace na nějakou změnu k lepšímu, a taky obavy z budoucnosti. A tak se buď můžeme stávat cyničtějšími anebo se víc stáhneme do ulity aspoň chvilkového bezpečí a hojnosti v rodině. Anebo srdcem uslyšíme a nově přijmeme to veliké tajemství víry? Že Spasitel a Pomocník, Divuplný Rádce a Vládce pokoje byl zjeven v našem těle, v téhle naší situaci. Bůh se k němu přiznal v moci svého Ducha, v němž je nám ale i světu přítomen a činný. Byl viděn anděly, ale taky zvěstován národům – nejen nám, mnoha dalším lidem, i docela jiným a cizím. Došel víry ve světě, proto svět už není jen Bohu odcizený a nepřátelský, je v něm při díle Kristus Pán, skrze ty, kteří mu věří a ještě uvěří. Proto svět už není bezvýchodně ve tmách a není ztracený. Protože Kristus Ježíš, který byl zjeven v těle, došel odmítnutí, ponížení a utrpení, ale také víry ve světě, byl vzkříšený přijat do slávy Boží. Tahle starokřesťanská píseň rozhodně zní proti vší rezignaci nad situací osobní a společnou.

Spisovatele J. Balabána, který žel už není mezi námi, se kdysi někdo v rozhovoru zeptal, jaké východisko má člověk v neřešitelné situaci. S odkazem na biblické postavy a zvláště na Joba tehdy odpověděl: že člověk není se svým trápením středem světa, že se najde ve větším plánu. V tom smyslu by prý řekl společně s Akty X: Pravda je tam venku. Je to zajímavě vyjádřené východisko vlastně biblické víry. A já bych jen dodal, že je podtrhuje a otvírá doširoka Ten, který byl zjeven v těle. To totiž znamená, že Bůh sám vstoupil do našeho příběhu, do neřešitelné situace, z níž nemáme východisko, aby nás maximálně nablízko ujistil, že jsme v jeho větším plánu – osobně i společně se svými trápeními. Ano, Pravda je tam venku. Není v nás. Nejsme středem světa. Ale nejsme také ve světě bez ní. Pravda je tam venku: Bůh zjeven v těle, Bůh s námi. Bohu díky!

Modleme se: Tvá pravda, Bože, se nevzdala světa, neopustila nás. Byla zjevena v těle, v životě a skutcích Ježíše, tvého syna. Děkujeme, že smíme věřit, že se to stalo i kvůli nám. A kvůli těm, na nichž nám záleží i kvůli mnoha lidem, které vůbec neznáme, ale s nimiž nás tvá pravda a láska spojují. Vpravdě veliké je tajemství víry. Tobě díky. Amen.