25. prosince 2011 - 1. svátek vánoční

Petr Pivoňka

čtení: Židům 1, 1–12 / kázání: Jan 1, 1–14

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. J 1, 1–14

Že nám je bližší to vyprávění o jeslích, andělech a pastýřích? Nebo o mudrcích a hvězdě nad Betlémem? Rozumím. Ale, díky Bohu i první církvi, že máme také vánoční svědectví evangelisty Jana.

Jan, pravda, nám nedovolí popustit uzdu své fantazii, vytvořit si z vánočního vyprávění svou idylu, rozněžnit se nad roztomilostí malých oveček a pastýřů. Ale zato nás vede k přemýšlení. K prohloubení našeho chápání Kristova narození. Ale hlavně chce obnovit, prohloubit a posílit naši křesťanskou víru.

To bylo vlastně původním Janovým záměrem. V situaci, kdy víra jeho bratří a sester byla zviklaná a unavená nepřízní i nepřátelstvím zvenčí. I my můžeme být za svátečním vzezřením ve víře všelijak unavení nebo znejistěni. Tu evangelista Jan svým vánočním svědectvím vlévá novou krev do žil naší víry.

Tahle zvláštní slova ze samého úvodu Janova evangelia jsou hymnus. Jan nás rozhodně nechce vtáhnout do nějakého věroučného filosofování. Zve nás ke chvalozpěvu odvěkému Kristu, který přišel na svět jako Ježíš Nazaretský.

Na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh… A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi….

Jaké Slovo má Jan na mysli?

Jan myslí jednoznačně na slovo Pána Ježíše. Slovo, které dalo život jeho víře a víře jeho bratří a sester. Slovo, které vneslo světlo do jejich života a do všech jeho temných míst i do stínů a temnot nepřátelského světa. Vždyť právě tak se pro ně Kristus narodil v jejich životě. Že uslyšeli zvěst o něm, které uvěřili. Že uslyšeli Jeho slovo, které přijali s úlevou a radostí. Ano, mezi všemi slovy, řečmi, učeními a vyprávěními, pověstmi a bájemi, příkazy a zákazy – přineslo právě slovo Pána Ježíše skutečné světlo našim životům.

Už jsem na začátku naznačil, že Jan chce své sbory ve víře obnovit, ukotvit a prohloubit v situaci, kdy byla zkoušena i pokoušena všelijakými útrapami. A kdy se ke slovu dostávají pochyby a únava. My dnes, Bohu dík, neprožíváme tyto Vánoce ve vnějším útlaku, ale ve svobodě a hojnosti. Někteří z nás zřejmě ve stínu bolestných vzpomínek, ztrát, možná i pocitů viny. Jenže i v naší situaci může být víra ve Slovo Boží všelijak ochablá, zviklaná, odsunutá něčím do rohu. Však jen to sčítání nás zneklidnilo, o kolik lidí méně se přihlásilo k církvím Slova Kristova. Objevují se skeptické výhledy.

A tu nás evangelista Jan jedinečným způsobem povzbuzuje. Poslyšte, bratři a sestry, vždyť to slovo Pána Ježíše – slovo, v němž je nám přítomen on sám – bylo na samém počátku všeho bytí. Náš Pán nezačal svůj život až když ho jeho matka Marie porodila v betlémském chlévě. Život našeho Pána je od počátku, od věčnosti. Byl od počátku u Boha, byl jeho stvořitelským slovem. Proto, hledíme-li k počátkům našeho Pána, který má pro nás tvář nemluvňátka v jeslích i tvář ukřižovaného, nacházíme ho jako Slovo, život a světlo. Proto taky naše víra v něho a v jeho slovo má ve všech otřesech tu nejpevnější kotvu.

A teď to Slovo života z Janova hymnu nově zazáří. Do všech stínů světa, lidských duší a našich životů – tím poznáním a vyznáním: To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Co je tím světlem?

Slovo Boží se stalo člověkem. Osobou. Ježíšem z Nazareta. To slovo, které dalo život, řád a smysl všemu. To slovo Hospodinovo, které vyvedlo z otroctví a pozvalo do společenství smlouvy lid Izraele. To slovo, které v těžkých dobách mluvilo ústy proroků. To Slovo se vtělilo. Stalo se konkrétní osobou. Ježíšem, narozeným v Betlémě. Tesařem z Nazareta. Ten jako velvyslanec Nejvyššího, přichází na svět, aby mezi námi mluvil v zastoupení jeho poselství. A to jeho poselství přináší do naší situace odpuštění a smíření.

Ale ještě se nenarodil a už pro něj nebylo místo pod střechou – slyšeli jsme včera Lukáše.

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali – říká Jan. Vládce přišel do své vlastní země. Jeho velvyslanec do své vlasti. Otec do své domácnosti. Ale jeho vlastní ho nepřijali. Ale nejen ti, z jeho vlastního národa. I mnozí v jeho církvi ho nepřijali. Ti, co říkají: neschází mi. Nepotřebuji jeho slovo. Hlavní je mít to v sobě.

A jak dopadl ten velvyslanec Boží lásky? Na kříž ho pověsili. Jeho vlastní. A takového jej zase mnozí další jeho vlastní nepřijali.

A on přesto, tomu všemu navzdory neodvolal to poselství lásky, odpuštění a smíření. Ani na kříži je neodvolal. To je to světlo, které ve tmě svítí a tma je nepohltila.

To je ta podivná pravda, plná milosti, jejíž srdce a váhu spatřili na něm ti, kteří ho vírou přijali. A i dnes jim dává tu a tam aspoň záblesk své slávy ve víře spatřit.

Stíny našich životů prosvěcuje světlo Slova. Mám zkušenost, jak dokáže slovo Kristova evangelia potěšit různé lidi při pohřebních rozloučeních. Jak dokáže světlo zvěstované Boží pomoci, potěšení, vzkříšeného života, zaslíbeného nového setkání svítit ve tmě bolestných ztrát, nepochopitelných rodinných tragédií. Při nedávné bohoslužbě za zemřelé děti jsme vnímali, jak světlo víry a lásky těch statečných rodičů svítí ve tmě jejich zármutku, a tma je nepohltila. A mám čerstvou zkušenost: ozvala se mi neznámá paní, že chce se svými přáteli a sousedy, abych přišel, a něco jim jako kazatel v tomto čase pověděl.

A je zde taky svědectví a zkušenost, že slova pravdivá, přímá, dokáží mít moc. Zvláště, když za nimi stojí pravdivý život. Teď tahle skutečnost zase na chvíli ožila v souvislosti s úmrtím V. Havla. Pravdivá slova spojená s životem v pravdě mohou být mocí bezmocných.

Byla vyslovena obava, aby éra téhle zkušenosti smrtí V. Havla neskončila. Neskončí. Nemůže totiž skončit se smrtí žádného člověka. Protože neskončila ani se smrtí Ježíše Krista. Naopak – povstala, ožila. Otevřela se pro mnohé.

Bratři a sestry, to je Janovo vánoční poselství. Ta pozvánka pro nezasloužené mezi Boží děti platí. To poselství smíření pro hříšné, odpuštění pro provinilé, Bůh neodvolal. Pozvání do rodiny jeho dětí, mocí jeho lásky a cestou víry, platí. Pro každého.

Protože Slovo se stalo člověkem. Ne jen Židem. Ne jen křesťanem. Ale člověkem.

To je to světlo, které tmě svítí a žádná lidská tma je nepohltila a nepohltí.

To je světlo vánoc podle evangelisty Jana.

To je světlo, které nám dokáže svítit nejen dnes, ale každý další den.

Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)