25. prosince 2012 - Hod Boží vánoční

Petr Pivoňka

Čtení: Lukáš 2, 8–20 / kázání: Izajáš 52, 7–10 / poslání: Kniha Žalmů 98, 1–4

Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozvedají hlas, plesají společně, protože na vlastní oči vidí, že Hospodin se vrací na Sijón. Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pronárodů. I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha. Iz 52, 7–10

Milé děti Boží milosti, sestry a bratři,

jestlipak jste v těchto dnech zažili něco líbezného? Něco, co vám opravdu sedlo a potěšilo vás to? Mně takové líbezné přišlo třeba to, když jsme v neděli při vánoční hře mohli vidět a slyšet ty nejmenší děti jako hvězdičky. Když nám ti maličcí daly uslyšet tu dobrou zprávu svými šišlavými hlásky a nikdo přitom nepochyboval, že do toho dávají celé své srdíčko. To bylo opravdu roztomilé a dojemně líbezné. A to nám taky ohromně dobře sedlo do toho všeho, co vůbec líbezné není.

S touto dobrou zprávou, kterou jsme právě slyšeli, poslal Hospodin svého proroka Izajáše někdy v polovině 5. stol. před Kristem ke zbytku Izraelců v babylonském zajetí! Izajáš sám zřejmě cítil líbeznost tohoto poselství až v nohou. A zachytil tu velikou radost, kterou to mezi zajatci způsobilo. Slyš! Tvoji strážní pozvedají hlas, plesají společně, protože na vlastní oči vidí, že Hospodin se vrací na Sijon. Je to vlastně jásavá píseň, chvalozpěv.

A koncem 19. stol. vznikla jiná píseň, která ale zní podobnou radostí: Slyš, jaká to libá píseň rozléhá se po nebi? Andělů to svaté sbory Pána Boha velebí. Je to píseň o radosti, jež je všemu stvoření: Sláva Bohu na výsosti, síla, moc i spasení.

Obě ty písně, obě ta jásavá „Slyš!“, spojuje radostná zpráva z evangelia podle Lukáše. Ta, kterou jsme už tolikrát slyšeli, a přece nám zní znovu tak líbezně! Tentokrát posel evangelia nepřichází po horách, ale v té galilejské krajině; zrovna, když to byl všude pěkný Babylon, podobně jako dnes, náhle stál při pastýřích anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Takže těm nočním strážcům stád to nejdřív nepřipadlo vůbec líbezné, ale pociťovali velkou bázeň, tedy úctu a váhu té události. Taky zřejmě z překvapení, že se má týkat zrovna jich. Ale anděl Páně říká: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově…“.

Taky anděl Páně a jeho společníci, jako dříve prorok Izajáš, ohlašují pokoj a spásu. Ale už ne jen zbytku věrných Izraele. Dávají uslyšet, že Bůh vyhlašuje pokoj celé zemi a přeje si ho pro nás všechny a přichází proto na svět tak podivně a dalece lidsky. Můžeme uslyšet, že Bůh má zalíbení v nás všech, v každém z nás, a proto nejsme ztraceni ani nemusíme zůstat zajatci jakéhokoli Babylona. Anděl Páně vyhlašuje: hle, osvobození – spása – ješua – Ježíš! Ano, on přináší to Boží osvobození od svázanosti vinou, smutkem, ztrátou, strachem, osamělostí, smrtí a jakoukoli beznadějí. Dnes se vám všem, každému z vás, narodil Spasitel. Dnes se nově hlásá: Tvůj Bůh kraluje! Vrací se na Sijon. Doprostřed svého lidu a své církve i tohoto svého sboru. Ale taky doprostřed tohoto nebezpečného, nemocného, ale i krásného světa, doprostřed svého stvoření se vrací jako Král.

Ale ještě ne ve slávě, na oblacích, se zástupy nebeskými. I když už taky ne do Betlémského chléva. Vrací se ve svobodě a lásce Ducha svatého. V líbezné zvěsti, která nám ohlašuje jeho pokoj a spásu v jeho jménu. Jeho tichou, mírnou, a přece mocnou vládu mezi námi. Rodí se znovu mezi námi v radosti z Jeho věrné lásky a útěšné uzdravující blízkosti, v darech večeře Páně, v líbezné síle písní, v touze modliteb, v živé naději.

A přece má jeho přítomnost v tomto čase pořád ještě známky té křehkosti, ohroženosti, mírnosti, vydanosti lidskému přijetí či nepřijetí: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. Tvůj Bůh kraluje, vrací se do vašeho středu a jeho znamením jsou plenky a chlév. A pak kříž a plátna, do nichž byl jako mrtvý zabalen. A dnes chleba a víno a my, křehcí a chatrní, kteří ho přijímáme i zase nepřijímáme. A za ty strážné, kteří pozvedli hlas a plesali společně, protože z očí do očí viděli, že se Hospodin vrací na Sijon – světe div se nebo směj – zvolil ty pastýře. A dneska bychom jimi měli zřejmě být my!

Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém – zpíval prorok Izajáš babylonským zajatcům, troskám Božího lidu. Evangelium zvěstuje, že Bůh sám do těch trosek víry a opravdového lidství sestoupil. Náš Spasitel Ježíš se mezi těmi troskami narodil. Aby nás z nich vysvobodil a pozvedl. I my troskotáme. Možná se stalo něco, co náš život převrátilo naruby a z něčeho, co bylo podstatné a vzácné, zůstaly jen ruiny. Možná jsme ztroskotali ve vztazích. Někdo možná troskotá v úsilí o samostatný život a v potřebě toho základního k němu. Možná jsem ztroskotal v zápase s pokušeními. Možná je po nějakém otřesu či opakovaném neúspěchu v troskách moje víra. Ale dnes slyšíme, že se nám narodil v těch našich troskách náš Spasitel. Ježíš se nám uprostřed všech těch ztroskotání a trosek stává pevným základem Božího slitování a Boží lásky. Základem, o který se můžeme opřít, z trosek povstat a na tom základě stavět svůj další budoucí život.

Bůh z fragmentů našeho života vytváří o Vánocích nového člověka, lépe odpovídajícího předobrazu, který si o nás vytvořil. A to je důvod k radosti. Už nemusíme bloudit zklamaně po spáleništích svých nezdařilých pokusů a vyhořelých nadějí. Můžeme se zvednout a jásat. Společně se radovat a zpívat. Vždyť Hospodin nás prostřednictvím Ježíše zahrnul do svých obnovných plánů. I nás jeho narozením potěšil a potěšuje.

Hospodin obnažil svou paži před zraky všech pronárodů – říká prorok. To je jedinečné vyjádření. Hospodinova paže je obrazem jeho moci, jeho působení do naší situace vztaženého. Obnažil svou paži. To by mohlo znamenat, že si Hospodin k té obnově člověka a světa už vyhrnul rukávy. Ale taky to znamená, že ukázal svou zachraňující lásku a své milosrdenství. Doslova ji už v tomto světe obnažil. Tzn. , že svou lásku a svou moc odhalil ve slabosti, ohroženosti, že je vydal všanc i lidskému posměchu. A udělal to nejen před svými věrnými, někde v intimním ústraní, nýbrž před zraky všech pronárodů. Na veřejnosti, v riziku. Před cizími.

Když to spojíme s Ježíšem, dítětem v plenkách, položeným do jeslí v chlévě, v nějakém judském zapadákově – že tak Hospodin obnažil svou mocnou lásku před zraky pronárodů – je to silné a podivně potěšující poselství.

Spolu s tím zaslíbením: I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha! Ty dálavy znamenají končiny. A to jsou nejen světa kraje, místa zapomenutá, kde dohromady už nic není. Ty končiny jsou taky lidi na okraji společnosti i chrámového lidu, na konci zájmu. V době Ježíšově k nim patřili právě pastýři. Tak se začalo naplňovat proroctví. Lidské končiny jsou i mezi námi. Lidi s nimiž nepočítáme a o něž se nezajímáme, Lidi bez prestiže, bez významu, bez obecného zájmu, zdánlivě bez šancí. I ti mají vidět spásu našeho Boha. I pro ně se obnažila paže Hospodinova v Ježíši, který přišel na svět jako dítě z Betléma.

Modleme se: Pane, kéž bychom se podobali těm pastýřům, kteří se do svého běžného života navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno. Kéž by se i nám dostala tahle stará, a přece nově dobrá zvěst až do nohou, rukou a úst, aby ji i další mohli osobně poznat jako líbeznou a osvobodivou. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení)