25. prosince 2015, Hod Boží vánoční

Petr Pivoňka

čtení: Izajáš 49,5–13, kázání: Titovi 3,3–5a

Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého.

Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha. To „ale“ – to „ale Boží“ – to „ale Boží dobroty a lásky“ – která se ukázala v potemnělém světě – ano, v našich všelijak hříšných a bídných životech – to „ale Božího slitování“ je, sestry a bratři, ten div a zázrak Vánoc. To je ten důvod proč tady dnes opět, nově slavíme Vánoce. To je ten zdroj úžasu a vděčné radosti a taky opravdové naděje, který nikdy nevyschne, a který žádné okolnosti světa, ani žádné naše nálady, nemohou zasypat prachem ani kamením. Na to „ale překvapivého slitování, nezasloužené dobroty a nečekané lásky“ Boha našeho Spasitele nemá žádný nepřítel. Ani ďábel, který nám třeba našeptává: však se podívej, co se děje – a podívej se na svůj mizerný život – to si myslíš, že na něj nějaký takový příběh o dítěti v plenkách stačí? Že na tom něco změní? Však kolikrát jste to už opakovali a kolikrát jsi to slyšel, a svět je pořád horší a taky ty nejsi o ty všechny vánoce lepší. Jenomže v tom to právě je! Kdyby Bůh Spasitel čekal, až bude svět lepší nebo až budeme my lepší, to by se nedočkal. Ale právě když svět nebyl lepší a ani lidi, ani my, píše apoštol Pavel, právě tehdy, do těch našich bídných podmínek, se ukázala dobrota a láska Boží k člověku.

Však to „ale Božího slitování“ má smysl a váhu právě když se ukázalo taky v našem životě. „Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli“ – připomíná apoštol křesťanům Titova sboru – „ale – ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha…“. Ano, žili jsme i my všelijak, sestry a bratři. A i teď je to v našem životě všelijaké – ani teď nejsme žádní „morální světlonoši“. Ale něco zcela klíčového se stalo. Ukázala se přece dobrota a láska našeho Spasitele Boha. To se přece stalo, a to je rozhodující jednou provždy. Nasvíceno světlem Boha našeho Spasitele. To všechno mění a určuje.

Dneska se má za to, že důležité a rozhodující je to, co je právě teď – co se právě děje, a když o tom víš nebo jsi při tom – důležité je být „in“ a právě teď „on line“. Protože všechno to je důležité právě jen na chvilku a zase se to mění a pozornost se upírá jinam a sdílení taky a zas jen na chvilku. Ale evangelium vzkazuje, že důležité a rozhodující je v tom všem to, co se jednou, v určitém čase a místě světa a dějin stalo. Když se ukázala dobrota a láska našeho Spasitele Boha. I v našem životě a vztazích to přece je tak. Důležité je to, co bylo nebo nebylo, když to mělo být. Třeba láska v rodině a k dětem. Anebo pomoc, zastání, projev přátelství, podpora, když byl jejich čas. A hodně potom záleží dál na tom, jestli se to stalo nebo nestalo. A to my právě máme na svém vnitřním kontě dost dluhů. A nezodpovězených otázek a problémů. Událostí, které už nemůžeme změnit. Ale taky na druhé straně i dost krásných zkušeností a vzpomínek, které nás provázejí a vnitřně posilují. Ale v tom všem a do toho všeho se jednou provždy ukázala jako světlo dobrota a láska našeho Spasitele Boha. A to světlo ve tmě svítí a žádná tma ani stíny našeho života ani naše chyby a dluhy tohle světlo nepohltily.

Teď je ale klíčové: skrze koho, na kom, se ukázala jeho dobrota a láska i pro naši záchranu? Skrze Ježíše – Žida z Nazareta – který byl všelijak podivně z rodu Davidova, nesoucího mesiášská zaslíbení. V tom dítěti, které bylo běžencem od narození ve žlabu jakéhosi chléva kdesi v Betlémě. V tom Ježíši, který byl ukřižován za Pontia Piláta, pod posměšným titulem INRI. V tom Ježíši, o kterém později začali křesťané vyznávat, že „se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie panny“. Skrze něho, v něm se ukázala dobrota a láska Spasitele Boha.

Apoštol Pavel tady používá pro tu jeho lásku pojem „filantropie“, tzn. láska k člověku. Ta odvěká, živá, věrná láska Boží k člověku se ukázala skrze Žida Ježíše z Nazareta. To je klíčově důležité přece. Že se neukázala skrze něj třeba jen výlučně láska Boží k Židům, k vyvolenému národu. Ale láska k člověku. K padlému, odcizenému, bídnému, zatoulanému, ztracenému, ubohému člověku. K tomu dnešnímu suverénnímu, a přitom křehkému, neukotvenému, osamělému člověku. To je důležité pro naše dnešní křesťanství i pro náš vztah ke světu a k lidem různých etnik, původů, náboženství a věr. Můžeme se a možná se máme ptát např. jestli věříme v jednoho a téhož Boha jako muslimové. Jestli Alláh je totéž co Hospodin a Otec Ježíše Krista. Měli bychom zřejmě jasně říct, že jako křesťané se od všech náboženství lišíme právě vyznáním, že tím naším Spasitelem je Bohočlověk Ježíš Kristus. Zřejmě je to dnes důležité. Ale neméně důležité, jisté a jasné je, že v Ježíši z Nazareta se ukázala dobrota a láska Boží k jakémukoli člověku, k člověku bez rozdílů. A dobrá zpráva, že On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, ne pro náš správný život, ani pro příslušnost ke správnému národu, rase, lidu, náboženství nebo církvi – nýbrž ze svého slitování, že tohle evangelium platí pro každého člověka z čiré lásky Boží k němu.

Ale jak se to stalo, ukázalo? Slovo se stalo tělem. Bůh se stal člověkem. Láska Boží k člověku se vtělila a ukázala se na Ježíši jako plná, dokonalá láska člověka. Ukázala se na něm, a přitom byla od narození až po jeho smrt jaksi inkognito – skrytě přítomná – v poníženosti a bezmoci – od žlabu po kříž. Tak „vzal na se z lásky, člověčenství naše“. Nestalo se jen soukromé zjevení nějakému prorokovi, ale láska Boží k člověku se přímo ukázala na Ježíši.

A teď ještě: komu, pro koho se ta dobrota a láska k člověku ukázala? Nejen vyvoleným. Ani jen kajícím. Ale ani jen spravedlivým věrným. Ale právě hříšníkům! Na hříšnících, na těch, kteří to mají v životě tak nějak všelijak. Uprostřed nich. Třeba až s nimi u stolu. Hospodin šel dál než dřív. Nejdál jak mohl, aby ukázal svou dobrotu a lásku k bídnému člověku. Ne pro spravedlivé skutky. Ne něco za něco. Ale jen pro jeho naprosto svobodné a čiré slitování. Jako otec k marnotratnému synu. Proto je Boží hod vánoční ten pravý čas, ten nejvyšší čas, abychom se rozpomenuli a děkovali, kde jsme osobně prožili tohle Boží slitování, kde nás z něčeho zachránilo Boží slitování. Kde nám vrátilo důstojnost, i když jsme ji svou vinou třeba ztratili. Ale když se ukázala na Ježíši Kristu dobrota a láska našeho Spasitele Boha, který nás přišel zachránit ne pro náš správný život, ale pro své slitování, můžeme mít svou důstojnost, i když třeba právě nejsme O.K. ani šťastní.

Sestry a bratři, i mně se v posledních dnech ukázalo, jak úžasná a mocná je ta dobrota a spasitelná láska Boží k člověku. Jak dokáže člověka vytáhnout ze dna, z temných pocitů zmařeného života. Ano, řekl bych, jak dokáže vyrvat člověka ze spárů ďábla, který chce člověka nadobro zdeptat a odvrátit od víry. Když jeho bližní nevzdají prosby za něj a když ten dotyčný může na někom osobně poznat, jak se ta Boží láska k němu konkrétně ukáže v jeho životě – a někdy stačí opravdu málo! – ukáže se moc té dobroty a lásky našeho Spasitele Boha úžasným zachraňujícím způsobem. To mi bylo dáno zažít v minulých dnech jak v rámci sboru, tak i v rámci vlastní rodiny. Proto nikdy nesmíme vzdávat tuhle možnost, že se Boží dobrota a láska k člověku překvapivě ukáže na člověku, na kterém nám záleží. Vždyť proto se Pán Ježíš narodil. Amen.