26. prosince 2010 – 2. svátek vánoční

Jiří Kabíček

čtení: 1,1–14 / kázání: Jan 3,16 / poslání: 1 Janova 4,18–21

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. J 3,16

Milí bratří a sestry, těmito slovy vyjadřuje smysl vánoc evangelista Jan, který píše své evangelium až koncem 1. st. po Kristu. Je v jeho vyjádření odpověď na otázku proč se to stalo, že Bůh poslal svého Syna na tento svět. Proč se Bůh stal člověkem, jak to později vyjadřovali křesťané ve svém vyznání.

A odpověď zní, že se tak stalo z lásky Boží ke světu. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna. Láska, je li skutečná a není-li to zakuklené sobectví, je vždy zázrakem v tomto světě, kde každý hledá svůj vlastní prospěch. Když se taková láska objeví mezi lidmi, prožívají lidé opravdové štěstí. V lásce mezi mužem a ženou v manželství, v lásce, která je plná věrnosti, se odkrývá nová, ta lepší dimense lidského života. Tak to prožíváme my lidé, o lásce jsou skládány ty nejlepší písně, opravdová láska se nikdy neomrzí a nepřežije. Pravá láska se umí obětovat, protože nehledá především svůj vlastní prospěch, ale prospěch toho druhého. Bude vždy aktuální i v té dnešní postmoderní době.

Nuže taková je Boží láska k nám lidem. Nenechme si namluvit, že Bůh je náš nepřítel, že sedí kdesi vysoko na nebi a je mu lhostejné jak zde na zemi žijeme. Ne, Bůh je náš přítel, o vánocích to znova prožíváme. Přichází za námi jako jeden z nás. Rodí se v chudém chlévě, snáší s námi lidmi dobré a zlé. Znovu a znovu mě fascinuje na Ježíši Nazaretském jak totéž co máme my: Písmo svaté a modlitbu, dovedl Ježíš využít k tomu, aby zůstal Pánu Bohu věrný a nepodlehl pokušením, kterým byl jako my vystaven.

Jestliže Jan píše, že Bůh tak miloval svět, pak to je svět, který od Boha odešel, vzbouřil se proti němu. Je to svět plný lidské zloby, kde člověk je člověku často vlkem. Bylo tomu tak vždy, dnes díky mediím, které nás o tom informují, jsme tím přímo zahlceni. Bylo by logické, aby Bůh svět ztrestal, aby ukončil konec lidského druhu, který se vzepřel dobré Boží, takže převládlo často přímo peklo na zemi. Ale vánoce svědčí o něčem opačném, co přesahuje naší logiku. Bůh přichází, aby nabídl těm, kteří se proti vzbouřili, i ruku ke smíru. Bůh má v lidech zalíbení, má dobrou vůli se světem, jak zní z andělského chvalozpěvu: Sláva na výsostech Bohu, na zemi pokoj mezi lidmi Bůh v nich má zalíbení. Proto slavíme vánoce. Má dobrou vůli li se všemi lidmi, nejen s lidmi dobré vůle jak to špatně překládá latinský překlad Vulgata.

O vánocích však nemyslíme jen na Ježíšovu narození, ale na celý jeho život, který končí na kříži. Stíny kříže se objevují již v Lukášově vánočním evangeliu, když Marie ukládá nově narození dítě do jeslí, krmítka pro zvířata, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Jestliže Jan vyznává, že Bůh dal ze své lásky jednorozeného syna, pak myslí i na jeho vydání do lidských rukou na kříži, kde byl ukřižován rukama římských žoldnéřů.

Ale to nebyl konec. Pak přichází vzkříšení, rehabilitace Ježíšovy životní cesty. Kříž není tedy jen vrcholem lidské vzpoury proti Bohu, ale především vrcholem Boží lásky, která překročila všechny hranice, aby zachránila člověka. Jan to vyjadřuje slovy, aby žádný kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh to zlé, co jsme my lidé učinili Božímu Synu, obrátil v dobré. To je evangelium vánoc ve své nehlubší podstatě vánoce.

Je to pozvání k záchraně. Bůh nechce, aby někdo zahynul, ale aby všichni byli zachráněni, vyznává apoštolské epištolní slovo. Každý je pozván zván k záchraně, aby poznal pravý život, aby nemusela být smrt pro něj tím posledním a definitivním. Není třeba splnit žádné předběžné podmínky, stačí jen víra, důvěra a spolehnutí na toto evangelium. Prostě nechat to platit ve svém životě a z tohoto velkého kladu začít žít. To jsou vánoce a proto ta radost, která patří všem lidem.

Znovu žasnu nad tím, jak Boží láska je trpělivá a shovívavá. Znovu přichází, aby nás pozvala k pravému životu. A ten pravý život začíná již zde na zemi, když dáváme přednost lásce, před sobectvím a službě před panováním.

Žijeme ve světě, ve kterém je mnoho temnoty, která nás hrozí zavalit. Je to temnota našeho hříchu, oné falešné orientace člověka, který se chce obejít bez Boha, ale propadá znovu a znovu tomu zlému. Jestliže ještě v 19.st lidé věřili v pokrok , dnes po dvou světových válkách a hrozbě terorismu a ekonomické krize v něj už nikdo nevěří. Ďábelské pokušení drog, které chce uniknout z tohoto zlého světa je falešná iluse, která ničí člověka. Stíny temnoty nás chtějí zavalit a berou nám všechnu perspektivu a naději. Ale vánoce jsou pozváním ke světlu pravého, věčného života, které až dodnes svítí a tma jej nepohltila. To světlo vychází z Betléma a chce být světlem i nadějí našeho života i celého světa.

Nebo Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna, aby každý kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný. Amen