28. listopadu 2010 – 1. neděle adventní

Petr Pivoňka

čtení: Daniel 7,7–14 / kázání: Lukáš 21,25–28 / poslání: 1 Královská 15,57–58

Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ L 21,25–28

Milí bratři a sestry,

tohle jsou podle evangelisty Lukáše takřka poslední Ježíšova slova k učedníkům před tím, než se začne jeho pašijní příběh. Je to svým způsobem Ježíšova řeč na rozloučenou s učedníky, jakýsi odkaz, a tedy má zvláštní váhu i pro všechnu jeho církev. Ale tahle řeč se netýká jen církve! Týká se všech na zemi, nejen věřících, všech národů a celého kosmu, celého stvoření.

Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách…. To nejsou znamení, jak po nich někteří jdou jak ohaři, třeba Svědkové Jehovovi, znamení ohlašujících kosmickou katastrofu. Pán Ježíš říká, budou znamení, která ukazují na Boží soud, na ten proroky ohlášený den, který se týká všeho stvoření. Ale neslyšíme tady od Pána Ježíše o zničení nepřátel Božích. Mocnosti nebeské se zachvějí. I ty neotřesitelné jistoty se otřesou. Přijde doba kdy i horoskopy lidé opustí, astrologové budou v úzkých, kartářky přijdou o kšefty a všude bude chaos. A z toho otřesu kosmických mocností, z echa moře a vlnobití – z toho chaosu, který bude hrozit – bude na zemi úzkost národů v bezradnosti před tím, co se děje. Ale opět ne trest Boží na hříšníky a nepřátele, ale úzkost a bezradnost národů. Všech bez rozdílů, chudých i bohatých, i těch zpupných hrozících druhým svou vojenskou silou i ekonomických ty­grů.

Ale důležité pro správné porozumění téhle zprávě je zřejmě to, co zmiňuje Lukáš bezprostředně před naším oddílem: po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich vymezený čas nenaplní… Ano žijeme teď taky v čase těch, kteří šlapali a šlapou po Jeruzalému, po židovském národu, ale i po křesťanech, po spravedlivých a bezbranných, po všem, co je svaté. Ovšem jejich čas je vymezen, je terminovaný Bohem, jeho záměry, a časem, kdy všichni uzří přicházet Syna člověka. Tohle šlapání po svatém a po svatých Božích, po spravedlivých i bezbranných, je vymezeno a bude ukončeno Tím, který přijde soudit živé i mrtvé, aby konečně vykoupil všechny své věrné a oběti lidské zpupnosti a krutosti oblékl v nový šat vykoupených. Potom ale ta úzkost národů a bezradnost bude znamenat také naději, že i čas těch všech, kteří takhle šlapou po všem Božím i lidském, skončí.

Ovšem lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý civilizovaný svět. Zaznamenáváme tuhle obavu, která se změní v úzkost: vždyť vnímáme, že žádný civilizační optimismus není na místě. Ani nejvyspělejší blahobytné státy nejsou zárukou stability. Naopak, odtud nečekaně přijde např. hospodářská krize. Ani vojenské mise USA, NATO ani OSN nevyřeší světové konflikty a problémy, ani instituce v Bruselu ani jednotná měna, ani demokracie nás nespasí. A tak narůstá úzkost: co všechno ještě přijde!? Místo naděje narůstá ta svíravá jistota: bude ještě hůř! Ale když Pán Ježíš říká: nebude to lepší, bude ještě daleko hůř – tak nestraší. Jen konstatuje. Tak to už vícekrát v dějinách bylo, něco z toho jste už zažili a právě zažíváte. Ale proto vám to říkám, abyste právě v tom věděli a věřili, že to neskončí v té hrůze, bezradnosti a totálním chaosu. Jsou to znamení Božího soudu, který je ale bránou k novému nebi a nové zemi. Ty úzkosti národů, bezradnost a strach z kosmického chaosu budou porodní bolesti plného vykoupení Božích dětí a všeho stvoření z totální zkázy.

Vždyť tehdy – právě tehdy až bude tak zle na zemi – uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a slávou. A právě když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy…. Slyšíme? Všichni Ho uvidí přicházet s mocí a slávou. Ne jen jeho církev a ne jen ti, kdo v něho věří. A přece tu neslyšíme nic o potrestání viníků a nepřátel – jen, že ho všichni uvidí přicházet. Daleko spíš záleží evangelistovi Lukášovi jako i ostatním na něčem jiném. Synem člověka, který přijde v moci a slávě naplnit Boží spravedlnost a prosadí jeho vládu, je právě Ježíš Nazaretský. Ten, který byl pro hříchy nás všech vydán, ukřižován, umřel a byl pohřben. Ten, který třetího dne vstal z mrtvých pro naději nás všech. Ano, ten, kterého jeho učedníci v oblaku viděli odcházet k Bohu, ten do pravomoci Boží vyvýšený – ten se vrátí, jak slíbil, všichni ho uvidí v oblaku Boží přítomnosti přicházet s mocí a slávou.

Proto, právě když vám bude na zemi tak zle, bude se šířit jak tsunami úzkost a bezradnost, a všichni se budou děsit očekáváním, co horšího ještě přijde – vy se napřimte a zvedněte hlavy!

Kdo je sehnutý a se svěšenou hlavou? Ten, kdo je obtížený a bezradný, ponořený do sebe a svých problémů, nevidí kolem sebe ani před sebe, ztrácí výhled, naději. Býváme taky sehnutí a skleslí. Osobními a rodinnými problémy. Ale co si budeme povídat, nám stačí leckdy ta každodenní realita, kdy nevíš, kdy a jak zvládneš, co musíš, na účtu je už zas na nule, a před námi vánoce, a děti pořád něco chtějí. Když se nám život a svět na tohle zúží. Ale také zahanbením skláníme hlavu, když příliš lehkovážně a snadno podléháme svým špatným sklonům. Výčitky svědomí nás zakrucují do sebe. Pokřivení a sehnutí jsme pak oslabení, ponořeni do sebe a nevidíme kolem sebe, ale hlavně před sebe.

Víra ve slovo Pána, Bratra a Přítele, který s mocí a slávou přichází, do našich starostí, smutků, nedostatků a selhání – nás napřimuje a zvedá nám hlavu. Protože ve víře hledíme k Němu, očekáváme jeho příchod a jeho vykoupení, jeho vysvobození. Ne, nezmizí tím tíživá realita. Ale máš obzor. A nadějný výhled. Nehrabeš se jen ustaraně v diáři, nepolykáš jen léky, neřešíš hrůzy… neplatíš jenom složenky…netrápíš se jen výčitkami svědomí.. Můžeš se napřímit a zvednout hlavu i svou duši k Němu, který se vrátí v pravý čas.

A všimněme si ještě nakonec důležitého detailu: Pán Ježíš neříká: napřim se a zvedni hlavu, nýbrž: napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. Jeho slovo nás spojuje dohromady. Ve společenství těch, kteří mu důvěřují a jej společně vyhlížejí a očekávají. Člověk bývá sehnutý a skleslý, když je sám. Zvláště když je sám v úzkostech, bezradnosti a zmatcích. Pán Ježíš nás svým slovem zapojuje do společenství. A my tenhle veliký dar jeho společenství zažíváme s novou radostí a vděčností. Když se můžeme v tlaku všelijakých starostí, zlých zpráv, i vlastních selhání spolu setkávat, nad jeho slovy přemýšlet, jeho slovy i osobní vírou se navzájem povzbuzovat. To je něco vzácného a jedinečného v tomto světě. Společně jasněji vnímáme, že On je nám blízko. Že tiše a skrytě přichází mezi nás, aby nás napřimoval a pozvedal nám hlavy i duše a srdce. Když se společně napřimujeme a k němu zvedáme hlavy a společně jeho příchod a vykoupení očekáváme, jsme v tom silnější a vytrvalejší.

Bratři a sestry, dnes je pro nás připraveno společenství Jeho stolu. Zde je ve světě to vzácné místo, kde už nyní smíme stát s hlavou zdviženou, napřímeni, s radostným výhledem k Pánu, který k nám přichází, a kterého jistě uvidíme přicházet s mocí a slávou.

Modleme se: Pane, ty víš, jak málo stačí, abychom se nějak sehnuli, pokřivili a sklonili hlavu. Nejsme statečnější a odolnější než druzí. Všichni před tebou vpravdě stojíme se skloněnou hlavou pokory i lítosti. A ty k nám přece mluvíš. Stojíš o nás a o naši službu i svědectví víry. Pro tvou milost a věrnost se napřimujeme a zvedáme hlavy. Protože říkáš, že tě smíme a máme ve všem očekávat a vyhlížet. Pane Ježíši, smiluj se a přijď k nám. Amen.