30. listopadu 2014 - 1. neděle adventní

Petr Pivoňka

kázání: Marek 13,24–37

Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe. Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“ Marek 13,24–37

Sestry a bratři,

jsou různá soužení na světě i v našem životě. Ale to soužení, o kterém tady mluví Ježíš k církvi svých učedníků, je spojeno s vírou v něho a s nadějí na nový lepší svět. Tohle soužení mohou jeho následovníci přijímat jako podíl na jeho pozemském údělu a kříži, ale proto i na jeho vzkříšení a vítězství. To soužení jsou proto bolesti porodní.

Když se něco hroutí, zaniká, je to vždy spojeno s těžkostmi a riziky. Když se hroutí člověk a lidský život, je to bolestné. Natož pak, když se hroutí svět a s ním lidská společenství i vše živé. I porod moc bolí. Ale ty bolesti jsou smysluplné, nadějné a snesitelné, pro ten nový život, který se rodí. Ježíšovo slovo už generace jeho následovníků povzbuzuje, že ono soužení, které přichází na všechny, ale zvlášť na jeho věřící, nejsou a nebudou jen bolesti zániku a zmaru, nýbrž rodícího se světa nového, spravedlivého, čistého a ze všeho zla vysvobozeného.

A tohle rozhodně není nějaká zbožná vize hrstky křesťanů na okraji společnosti. Pán Ježíš říká, že je to vůle Stvořitele, a proto to bude mít kosmický rozměr. Půjde a od Kristova vzkříšení už vlastně jde o opravdu kosmický zánik a zrod nového světa. Po onom soužení zatmí se slunce a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. To by mohla být klidně scéna z nějakého katastrofického velkofilmu, která v sobě nese otřesné varování a strach z děsivého zániku civilizace. Ale mohl by se pod takovou vizi možná klidně podepsat i leckterý vědec, např. astronom. Kdyby to ale nebyla vůle Stvořitele. A slovo toho, který pro spásu světa vydal sebe na kříži a z mrtvých vstal a zaslíbil, že přijde jako Syn člověka a syn Boží už nikoli poníženě, ale božskou cestou, s velikou mocí a slávou. A tehdy vyšle své posly a shromáždí své vyvolené, o kterých ví jen on sám, kteří všichni to jsou a budou. A tehdy žádný jeho věrný nebude ztracen ani zapomenut, i kdyby byl někde na konci světa, úplně sám. Až všechno zhasne, padne a i každá nadpozemská moc se otřese, tehdy bude jedině On, náš Pán, světlem každému. On je tím jediným světlem, za kterým má smysl vyrazit, už nyní, kdy to ještě není tak jasné.

Ježíši i Markovi zřejmě záleželo na tom, abychom věřili, že ten porod nového světa brzy skončí a že Pán slávy už je takřka přede dveřmi. Ježíš chce svou církev povzbudit: vytrvejte! Už se brzy dočkáte. Proto můžete to soužení vydržet.

Začne podobenstvím o fíkovníku: když už na něm uvidíte výhonky a lístky, víte, že je blízko léto, doba dozrání a sklizně. Tak i vy, až uvidíte, že se s vámi a kolem vás dějí ty tíživé události, vězte, že ač se to nezdá, naopak, jsou to takové známky nového Božího světa a čas, kdy to všechno dozraje v úrodu, kterou přijde Kristus Pán sklidit, je už blízko. Stejně jako krutá zima musí ustoupit jaru a mírnému létu, musí taky tato těžká doba ustoupit nové době Boží.

Pán Ježíš i evangelista Marek zřejmě čekali, že ta doba je doslova přede dveřmi, na spadnutí. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane, říká Ježíš. Ale, Pane, kolik generací křesťanů to čekalo, a pořád nic! Zmýlil se snad Ježíš? Nebo evangelista?

Ne! Ale omyl se děje pokaždé, když se do toho Ježíšova slova vkládají naše výklady a výpočty! Ježíšovo slovo zřejmě chce mít váhu. Jako závaží, které udržuje v chodu hodinový stroj našich životů, církve i celých lidských dějin. A zároveň chce být stále nově aktuálním povzbuzením: nebojte, dokážete vytrvat ve víře! Budete-li se držet mých slov. Vždyť nebe a země pominou, ale má slova nepominou. Má slova, moji milí učedníci, jsou tím mostem přes rozbouřené vody všech časů, dní a událostí! Kdo se mých slov drží, nepomine, i když vše vezme za své, i on sám.

Sestry a bratři, jsme dnes unášeni různými proudy pomíjivosti. Jak dobré je, že se přitom můžeme držet Kristova slova, které nepomíjí a všemi těmi proudy nás pronese až do Boží budoucnosti. A jaká škoda, když se někdo toho prámu evangelia chytí, ale zanedlouho se ho zase pustí a nechává se unášet těmi proudy a chytá se jiných pomíjivostí a zase jiných. Kéž by se zas probudil a chytil toho slova, které nepomíjí a našel tu pravou oporu i naplnění.

Proto je tak důležitá bdělost křesťanů. K ní nakonec Pán Ježíš velmi důrazně vyzývá Třikrát za sebou své následovníky a počtvrté dokonce všechny. Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který než opustil na nějaký čas svůj dům a odcestoval, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl.

Bdělost. Bděte! Ale, jak máme blíže pochopit, co to znamená dnes v našich malých poměrech? Je zajímavé, co se k těmto heslům dozvíte z internetu. Jak se dnes bdělost chápe. Jde prý především o vnitřní bdělost. Ta je obtížným úkolem vnitřního probuzení člověka, cestou k vnitřnímu světlu a božskému zdroji, který má každý neuvědoměle v sobě. Známý oblíbený spisovatel A.de Mello napsal knihu Bdělost, v níž chce lidi probouzet a odhalovat jim pravdu o jejich vlastní velikosti. I současní lidé tedy zřejmě touží po vnitřním probuzení, po vnitřním zdroji světla, po bdělém otevřeném žití a vnímání. Ale my slyšíme z evangelia, že ten zdroj bdělosti nemáme v sobě, ale že k nám a do nás přichází odjinud, v Božím slovu a v Kristovu duchu. A na rozdíl od zaměření dovnitř, do sebe, ke své vnitřní bdělosti, směřuje nás Ježíšova bdělost ven z nás. K odpovědnému konání práce, kterou každému z nás svěřil. A k bdělosti vrátného, který očekává a vyhlíží návrat Pána domu.

D. Bonhoeffer v jedné své úvaze z nacistického vězení naspal: Je možné, že již zítra nastane soudný den; pak se rádi vzdáme práce pro lepší budoucnost, ale dříve nikoli.

Naslouchejme Ježíši dobře: každému z nás svěřil nějakou práci, nějakou službu. Od každého z nás čeká, že nějakým dílkem přispějeme k lepší budoucnosti, v jeho službách. Máme si tedy zřejmě ujasnit, co je ta naše odpovědnost a práce v jeho službách, právě teď a dnes, v mé situaci a v mém stavu. A všimněme si: v jakékoli situaci a stavu zřejmě můžeme něco dělat pro něho a pro jeho budoucnost. I stáří, různá omezení, i nemoc, můžeme zřejmě měnit v práci pro něho. A to proto, že nejsme odkázáni jen na své síly. S odpovědností a prací dal nám náš Pán taky moc a sílu k ní. To slovo, které tady ČEP přeložil jako „odpovědnost“, znamená totiž původně moc, pravomoc! Než opustil svůj dům, dal každému služebníku pravomoc a jeho práci. A to slovo „exousia“ znamená tu moc a pravomoc, s níž Ježíš učil a kázal jako moc mající a v níž osvobozoval všelijak soužené ze zlých a nečistých mocí. Tuhle pravomoc dal Pán každému ze svých služebníků k jeho práci a odpovědnosti. Proto se nemusíš bát, že tu práci pro něho nezvládneš. Jen ten svůj život a všelijaký stav proměňuj v práci pro Pána, v moci, kterou ti k tomu dal. A aktuálně dává, když chceš v jeho službách něco se svým životem dělat.

Sestry a bratři, odpovězme nyní na slyšené evangelium apoštolským vyznáním víry.