30. prosince 2012

Radmila Včelná

Čtení: Lukáš 2, 21–32 / kázání: Filipským 2, 6–7a

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. Fp 2, 6–7a

Hned na začátku bible je příběh o tom, jak chce být člověk jako Bůh. Ten člověk se jmenuje Adam a jeho žena Eva. Mají kolem sebe svět plný možností a příležitostí – v tom příběhu je popisován jako veliká zahrada se spoustou stromů s plody dobrými k jídlu, ze kterých mohou jíst. Ale jim se to zdá málo. Nechají si namluvit, že když pojí ovoce toho jediného stromu, který je jim zapovězen, budou jako Bůh.

V tom příběhu to těm dvěma nic dobrého nepřineslo. Nestali se božskými a nesmrtelnými, ale jenom si uvědomili svou lidskou ubohost. A začali se bát, stydět, lhát, schovávat, svádět chyby na druhé.

Ti dva se jmenovali Adam a Eva, ale můžete si za ně dosadit jakékoli jméno. A místo stromu si představit cokoli jiného, co my lidé chceme, a neřešíme přitom, jestli nám to přísluší a jaké to bude mít důsledky. Touha po bohorovnosti je hřích ne proto, že je to zakázané, ale proto, že to rozbíjí vztahy a společenství. S Bohem i lidmi.

V tom příběhu o člověku a hříchu jsou výsledky neradostné. Člověk přestává být druhému člověkem, bližním. Stává se jeho konkurentem, chce vyšplhat po zádech jiného, jeden druhého se bojí, žárlí na něj, nenávidí ho. A máme tu další lidské příběhy plné nedorozumění, nenávisti, válek, nelidskosti. Kain a Ábel, babylonská věž – a mohli bychom hodně dlouho dodávat příklady z lidských dějin.

A nejenom ze světových dějin, ale klidně i z těch vlastních, ze svého života. Protože touha být jako bůh je vlastní každému z nás. Když chceme, aby se svět točil podle našeho a druzí aby naplňovali naše plány. Když se stavíme nad druhé jako jejich soudci.

Ozývá se často hořekování nad tím, jak je dnešní doba individualistická, každý se stará jen o sebe, lidé jsou k sobě bezohlední, cyničtí, ničeho si neváží. Taková není doba, takoví jsme my. Učí se to už děti, třeba když po nich chceme, aby se vzdělávaly – ne proto, aby z nich byli lepší lidé, ale aby našly lépe placenou práci, měly větší moc a vyšší postavení.

Toužíme po božských vlastnostech – když ne nesmrtelnost, tak aspoň dlouhověkost a trvalé mládí. Nezávislost – to je naším cílem, protože každá vazba znamená zodpovědnost a svazuje. A museli bychom třeba být někomu za něco vděčni.

Nechceme být slabí a nemohoucí, ale silní. Nechceme sloužit nikomu a ničemu – to radši sloužíme tomu všemu, co zrovna chceme, a říkáme tomu svoboda. Druhé lidi používáme jako nástroje – máme je rádi natolik, nakolik je to pro nás výhodné. Říkáme, že nepotřebujeme Boha – protože bychom chtěli takového, který by sloužil nám, a ne my jemu.

A nakonec poznáváme svoji ubohost, i když se ji snažíme lecčíms překrýt, a bojíme se. Naším ideálem je mít všechno, a nakonec máme pocit, že nemáme nic. Sem vede cesta Adamů a Ev.

Ale o Vánocích posloucháme příběh o tom, který na rozdíl od nás má všechno – a přece se rozhodl vzdát se toho. Kvůli nám. Způsobem bytí byl roven Bohu, píše apoštol o Kristu. Je za tím víra, že Kristus jako jedna z osob Boží Trojice (Slovo, Logos) tady byl už před stvořením světa. Má účast na božské přirozenosti, ke které patří plnost a dokonalost. Narozdíl od nás Bůh nic nepotřebuje, protože má všechno. Ani nás lidi nepotřebuje. Co je mu po nás?

Dovedete si představit, že by Bůh řekl: „Co je mi po vás?“ Ale jestli je třeba něčeho se bát, tak právě tohoto. Boží lid, Izrael, prožíval velmi tíživě doby, kdy se od nich Hospodin odvrátil. Dovedli si to vyložit tak, že je to kvůli jejich hříchu. A prosili, aby je Pán Bůh neopouštěl, aby k nim znovu obrátil svou tvář, sklonil se svou milostí. Protože bez toho by jejich život ztratil smysl.

My máme zkušenost s tím, když někdo, na koho spoléháme, jedná tak, jako by říkal: „Co je mi po vás?“ Aktuálně to prožíváme třeba po volbách. Před nimi k nám politici obracejí svou laskavou tvář, sestupují k nám smrtelníkům, rozdávají nám balónky, propisky a lízátka. A po volbách je přestaneme zajímat, máme pocit, že se začnou starat jen o sebe. Prožíváme to naštvaně a zklamaně, protože jsme je přece zvolili. Na Boha bychom neměli být co naštvaní – protože to nejsme my, kdo si ho zvolil, ale je to on, kdo si vyvolil nás.

Politiky zajímáme před volbami, ale Boha potom, co nás zvolil, co se pro nás rozhodl. Vánoce jsou oslavou toho, že Bůh za námi přichází. Nejenom na návštěvu, na těch pár dní svátků, ale žít náš život s námi. To je opravdová solidarita – ne jako když se nějaký politik sveze metrem nebo si zkusí půl dne jezdit na invalidním vozíku nebo měsíc žít z průměrného platu.

Boží Syn přišel do tohoto světa v lidském těle, aby žil celý náš život s námi. Vzdal se všeho toho, co měl. Nepředstavitelně se ponížil. Přišel, aby byl s lidmi chudými, uvězněnými, nemocnými, provinilými – neštítil se jich. Všeho božského, po čem my marně toužíme, se vzdal. Přišel jako ten, kdo nepanuje, ale jako ten, kdo slouží.

Dá se směle říct, že Bůh se v Kristu stal člověkem, aby zachránil naše lidství. Touha být jako bůh vede k odcizení s Bohem i lidmi. Člověk nakonec zjistí, že je nahý – tedy chudý a ubohý – a snaží se to překrýt něčím silným a působivým. V ráji se omotává fíkovým listím, v našem světě si pořizuje velké auto, barák a zdi kolem sebe.

Z toho všeho přišel Ježíš vysvobodit, zachránit. Proto ta radost andělů, když volají: Dnes se vám narodil Spasitel. Proto radost starého Simeona nad chlapečkem, kterého rodiče přinesli do chrámu. Mé oči viděly tvé spasení, říká. Protože sám sebe člověk nevysvobodí. Může se tvářit, že je všechno v pořádku – sám sebe ospravedlňovat, ale to je pořád to, že je sám sobě bohem a soudcem.

My snad pořád ještě docela poznáme, když přestáváme být lidmi. Kupodivu tomu v té chvíli dáváme zvířecí jména. Je to trochu nespravedlivé. Protože třeba žádné prase ještě nikdy nejelo rychle a nebezpečně. A žádný dobytek se jakživ neopil pod obraz ani se tak nechoval. A žádná svině sama sobě neodhlasovala, že bude mít víc v korytě. Snad jen trpět může zvíře jako člověk. A proto Ježíš uzdravoval všechny chromé, trpící a malomocné, aby dal najevo, že takové utrpení si Bůh nepřeje.

V Betlémě se docela nenápadně narodil Spasitel světa, aby se ukázalo, že Bůh má lidi rád. Tak, že dělá všechno proto, aby byli lidmi – ne bohy. Na lidskou svévoli by měl logicky navazovat soud – Bůh by měl toho, kdo si hraje na boha zastavit, zničit nebo nechat sobě samému napospas. Ale Pán Bůh jedná naopak – zachraňuje.

V ráji vzal Bůh Adamovi a Evě fíkové listí, do kterého se marně balili, a dal jim místo toho kožené suknice, aby přikryl jejich ubohost a jejich hřích. Kvůli té kůži ale musel někoho obětovat. Kvůli tomuto světu obětoval svého Syna – ten se narodil a přišel na svět, aby nás vysvobodil z hříchu, aby nám vrátil pravé lidství.

Pro nás nad tím zůstává otázka, zda si myslíme, že takovou záchranu, spásu potřebujeme. Ten, kdo pozná a pochopí, že sám bez Boha je ubohý, i kdyby mu patřil celý svět, se z Kristova příchodu může radovat už teď.

Bože, tvůj Syn sestoupil z nebeské slávy, aby nám byl blízko. Ponížil se, aby se stal jedním z nás. Prosíme, dej, abychom se na jeho příkladu učili, jak být pravými lidmi, takovými, jaké nás chceš mít. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení)