30. října 2016 - 23. neděle po sv. Trojici

Petr Pivoňka

Čtení: Mk 5,1–20, kázání: Fp 3,17–21

Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.

Bratři a sestry, napodobujte mne – píše tady apoštol Pavel. Nevím, proč je to v ekumenické Bibli přeloženo právě takhle. Vždyť původní text je jasnější v tom, oč Pavlovi šlo: buďte moji spolunapodobitelé. Doslova: milí křesťané, napodobujte se mnou Krista. To je to, oč jde.

Jsou ale taky smutné a negativní příklady. A nejen tzv. „ve světě“ a v politice, ale taky v církvi. I o těch Pavel často mluvil a tady píše, že to s pláčem opakuje, že i mezi křesťany v církvi jsou ti, kteří žijí jako nepřátelé Kristova kříže. Pavel měl zřejmě na mysli konkrétní lidi, kteří zdůrazňovali nezbytnost obřízky a náboženských pravidel v jídle, a přitom byli duchovně namyšlení a nevázaní požitkáři. Co my s tím dnes?

Jistě, je jasný rozdíl mezi klopýtavými a selhávajícími napodobovateli ukřižovaného Krista a mezi vyloženými nepřáteli jeho kříže. Ale z tohoto varování mohou i ti klopýtající a selhávající následovníci něco zaslechnout. Že by se nás vůbec netýkalo tohle varování před lehkovážností, s níž se někdo snadno přenáší přes konkrétní sebezapření? Nebo někdy až překvapivé přízemní smýšlení?

My však máme občanství v nebesích… pokračuje Pavel. Přes to občanství jsme rázem v současnosti. Co vlastně znamená naše pozemské občanství? Nemáme s ním spíš problém? Jak máme projevovat občanský zájem, iniciativu a zodpovědnost v současné situaci v naší zemi kupříkladu? To není pohodlný a uklidňující problém.

Tak je na jednu stranu úlevné slyšet: my však máme občanství v nebesích. To je zřejmě taky jeden z významů toho, když vyznáváme: Věřím svatých obcování – věříme z Ducha svatého v to, že Kristus nám získal nebeské občanství, tu domovinu v Božím světě, v obci Boží, která je nad námi a před námi, a kterou budeme sdílet spolu se všemi, kteří nás tam předešli a které tam Pán dovede a shromáždí. Naše pozemské občanství je jen přechodný pobyt. Občanství v nebesích nám získal Ježíš svým utrpením a zmrtvýchvstáním. Občanství v nebesích je z milosti, z nového narození, z víry a z Ducha svatého. K němu máme namířeno. V něm je cíl našeho putování.

Plný a od všeho svobodný život, ale i pravé občanství a pospolitý život máme tedy ještě před sebou. A jakkoli o něj usilujeme a spějeme k němu, sami tam nemůžeme dorazit. Proto při všem úsilí je tím posledním a rozhodujícím u křesťanů to, že očekáváme. …odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. Očekáváme na nové Boží oslovení a milosrdenství teď, na trase. A očekáváme z nebes svého Spasitele, Pána Ježíše Krista. Nejen v adventu. Ke každému dni křesťanů patří tohle adventní očekávání.

A všimněme si, že Pavel neříká, že očekáváme Spasitele jen svého, našeho. Ale připomíná nám, že my, kteří máme z milosti občanství v nebesích, očekáváme odtud i Spasitele všech, Pána Ježíše Krista. Proto to osvobodivé občanství v nebesích rozhodně neznamená nějaký únik před zodpovědností tady a teď. Občanství v sobě nese osobní zodpovědnost za společnou a veřejnou věc. I to nebeské občanství to v sobě nese. Možná si máme na jedné straně připomenout, že církev se nemá propojovat s politickou mocí, nemá usilovat o světské pozice a o světskou moc. Má se mít na pozoru i před světským oceněním a vyznamenáváním. Ale taky máme zřejmě slyšet, že naše nebeské občanství neznamená vyvázat se z odpovědnosti nás křesťanů v nynější lidské obci.

Vždyť to, že očekáváme Spasitele, který už tu byl a přijde jako Pán, Ježíše Krista, je nadějí nejen pro nás, ale taky pro všechny na zemi. On totiž promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy. A to silou, kterou je mocen podřídit si všecko.

Křesťanskou existenci označuje Pavel jako „tělo naší poníženosti“. Jak je to s ní? I my jsme třeba všelijak ponížení a pokoření. Někdy svou vinou, hříchem, protože hříchem se ponižujeme. Ale takové ponížení Pavel nemyslí. Prožíváme poníženost. A bývá to někdy moc těžké i dlouhé už. Chtěli bychom už nebýt ponížení. Proč to Pane Bože a Pane Ježíši už konečně nezměníš!? Ale slyšíme, že poníženost patří k podobě vezdejšího života křesťanů. Apoštol Pavel zakusil mnohou poníženost. Právě jako duchovní autorita. Na řadě míst svých dopisů to vyslovil. I tahle slova z dopisu Filipským psal v poníženosti, z vězení, kde byl pro Krista. Ta poníženost Kristových napodobitelů by nás neměla překvapovat. Vždyť je to známka toho, že napodobujeme Ježíše Krista, který se jako člověk ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt a to smrt na kříži. Tahle křesťanská pokořenost je taky projevem Ježíšova smýšlení. Znamená taky to, když se v pokoře podřizujeme jeden druhému a dáváme mu přednost, abychom usilovali o to, co slouží všem společně a zachovali jednotu.

Tohle je teď cesta úzká a pracná. Vyžaduje sebezapření, sebeupozadění, vytrvalost. A lidmi, kteří dají na vnější úspěch a sebeprosazení, není oceněná. Z hlediska světa je to cesta neslavná. Vždyť, jak mi říkal holič při stříhání: se slušností se v životě neprosadíte. Slušní budou spíš na to doplácet. Natož pak poníženost, pokořenost! A kdo jí volí dokonce dobrovolně, to jsou jistě blázni! Ano, blázni pro Krista. Jeden takový nás z vězení, kde byl pro Krista, povzbuzuje: máme občanství v nebesích, sestry a bratři, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění naši nynější poníženost v podobu své slávy. Jakou mocí? No přece tou, která mu byla Bohem dána. Když ho právě pro jeho dobrovolnou poníženost a poslušnost až k smrti na kříži, vyvýšil nade všechny a nade všechno. Tou silou, kterou je mocen všechno si podřídit. To se ještě ukáže. Ale my už z toho čerpáme sílu a naději. Sestry a bratři, jestli je Pán, kterého čekáme mocen podřídit si všecko, tak tedy i všecko nynější lidské utrpení, všecko ponížení i všecku zpupnost, všecko lidské zoufalství a všecku beznaděj, všecku nespravedlnost. Ano, i všecko naše ponížení a trápení, osobní i rodinné, kterým teď strádáme, Pán Ježíš transformuje, promění silou, kterou je mocen všecko si podřídit. Ani to naše ponížení a trápení není neměnné a definitivní. Ani to zlé, s čím si teď nevíme rady a které nejsme schopni sami změnit.

Vždyť jsme slyšeli evangelium, že i člověka, který byl jako mrtvý zaživa, sobě i druhým byl nebezpečný, sebe poškozoval a nikdo si s ním nevěděl rady a nic s ním nezmohl, Pán Ježíš ze zlého vysvobodil. Pro lidi ztracený případ není pro Ježíše ztracený! I celou legii zlého Pán spoutal a vydal sebezničení a toho člověka od toho osvobodil.

Ale copak nám z téhle naděje neplyne taky výzva a síla měnit to, co změnit lze? Nemáme snad nechat Pánu Ježíši Kristu už teď v našem životě podmanit to, co lze, s čím můžeme něco dělat? To, co nás zbytečně ponižuje. Pokořenost, která není na místě, která není křesťanská? Rezignovanost, skleslost, utrápenost, beznaděj si chce přece Pán Ježíš už teď podmaňovat! Silou, kterou je mocen si všechno podmanit. Vždyť i smrt už v rozhodující bitvě porazil. A až přijde, tak se to naplní a ukáže.

Proto se modleme: Pane Ježíši, děkujeme za dnešní povzbuzení. Za dar, milost a naději našeho nebeského občanství. Proto chceme vírou a Tvou mocí měnit a podřizovat Ti to, s čím můžeme něco dělat, co můžeme v našem životě měnit. A nechceme být rezignovaní a beznadějní ani v tom, v čem jsme teď bezradní, a co sami změnit nemůžeme. Smiluj se nad námi, prosíme, a pomáhej nám. Amen.