31. prosince 2008 - Silvestr

Petr Pivoňka

čtení: Izajáš 51,1–8 / kázání: Lukáš 12,35–43 / poslání: 1 Tesalonickým 5,4–11

To je tedy slovo na Silvestra!?
My jsme se těšili, že se trochu uvolníme, pobavíme s přáteli, a teď tohle? Místo uvolnění – buďte připraveni, v pohotovosti a bdělí. Místo rachejtlí – vaše lampy ať hoří!
Copak není těch nároků vrchovatě? V práci, abychom byli bdělí a pořád v pohotovosti, abychom něco nepokazili, abychom včas zabránili nějakému průšvihu. Abychom podávali stále vysoký výkon. A taky ostražití vůči lidskému chybování, chamtivostí, nezodpovědností, i zlodějství. Snad si můžeme chvíli, aspoň na Silvestra, trochu polevit.
A je to vůbec splnitelné? Je vůbec možné, abychom žili v takovém napětí, v tak vypjatém očekávání, v takové pohotovosti? Není to slovo církvi do jiné doby? Nebo spíš pro nějakou exkluzivní skupinku, než pro nás, kteří žijeme dnes se vším všudy? Je vůbec takovéhle vypjaté křesťanství sdělné a lákavé pro dnešní lidi, kteří mají rádi úlevu od všech starostí a pohodu aspoň párkrát v roce? A ještě něco: vždy připraven! Copak tu nebyli ti, co tohle vnucovali, a brali nám svobodu? A copak tu i dnes nejsou, ti co se lidem jak zloději vlamují do života, a rázem jim berou klid, pocit bezpečí a klidný spánek?

Tyhle otázky mohou být prostředím, do něhož nám dnes zní ty Ježíšovy výzvy i zaslíbení.

Nejprve bych upozornil na to, že jeho slova nejsou určena jen nějaké exkluzivní skupince radikálních křesťanů. Ani z nás takovou výlučnou skupinu nevytvářejí. Na počátku 12. kapitoly říká evangelista Lukáš, že se k Ježíši shromáždily nespočetné zástupy… a že Ježíš začal mluvit nejprve ke svým učedníkům. Ty nespočetné zástupy kolem Ježíše představují všechny lidi, kteří nějak hledají spásu, potřebují slyšet slovo života, hladovějí po spravedlnosti, svobodě a naději. Však už ze starozákonního proroctví slyšíme Hospodinovo zaslíbení: … mé právo svitne všem lidem…ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mou paži. Ty zastupují ty nespočetné zástupy kolem Ježíše. Tu otázku, komu to Ježíš říká, otevřel vzápětí apoštol Petr. A Ježíš mu odpovídá jinak. Neškatulkuje, neoznačuje, neodděluje vyvolené od ostatních, povolané od nepovolaných. Všichni ho mají a mohou slyšet. Záleží na každém, kdo uslyší a přijme ta slova pro sebe jako výzvu i zaslíbení. Čím se liší ti, kteří se pak Ježíše přímo dotazují jako Petr? Jsou mezi všemi, k nimž Ježíš mluví, správci jeho slova, jeho výzev a zaslíbení. Mají ostatním včas rozdílet pokrm, aby vydrželi čekat na Pána, aby neztratili naději v něm. Ježíš neříká, abychom se oddělili od ostatních, kteří dnes bujaře slaví a nevědí ani co. Ani že si nesmíme ani připít. Vyzývá, abychom mezi těmi mnoha lidmi, s nimiž sdílíme radosti a starosti i úzkosti, a s nimiž sdílíme naději na spásu, byli těmi, kteří vědí, koho čekají. A těmi, kteří přijímají pokrm od něj nejen pro sebe, ale aby jej včas rozdělovali dalším.

Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána… Co dnes lidé čekají a my do jisté míry taky? Že nás nějak zasáhne světová finanční krize. Že mnozí asi ztratí zaměstnání. Že leccos zdraží a platy tak neporostou. Že snad to bude vyváženo jinými výhodami. Že snad nebude až zas tak zle. Že snad všechno překonáme a zvládneme, když budeme mít dobré a pevné vztahy v rodině, přátele, a navíc společenství sboru. A pak jsou naše osobní očekávání. Třeba, že se snad dočkáme změny k lepšímu nebo že se něčeho dočkáme, dožijeme.

V tom všem, co očekáváme s obavami i nadějí, s ostatními lidmi i soukromně, slyšíme Ježíše: buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře.

V tom všem, co očekáváme s obavami i nadějemi, i v tom všem, co přijde nečekaně, je tohle nadějné, spolehlivé a osvobodivé: čekáme na svého pána. Ano, smíme být lidmi, kteří čekají především, nade vším a po všem na svého pána.

A víme, kdo to je, ten Pán, kterého čekáme: Ježíš. Ten, jehož příchod na svět jsme právě oslavovali. Jehož jméno znamená, Bůh s námi, a Ten, který nás vysvobozuje z vin. Ježíš, který se ve službě a v lásce k nám hříšným cele vydal až na kříž. Ježíš, k němuž se Bůh přiznal vzkříšením. Toho čekáme, že se k nám vrátí, ze svatby, aby byl s námi. Na toho čekáme jako na svého pána, který k nám mluví a dává nám své zaslíbení: Blaze těm služebníkům, které pán až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.

Ano, slyšíme dobře! I když je to neslýchané. Pán se vrátí, aby sám jako služebník obsluhoval své služebníky. To slyšíme, abychom pod všemi pány, ve všem, co nás chce ovládat, co nás přitom ponižuje, co nás staví do pozoru a přitom nám bere svobodu, abychom v tom všem nezapomněli, kdo je naším pánem. A abychom jej nepřestali čekat. Ve světle Pána, který nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil, a dal svůj život jako výkupné za druhé, máme vidět a posuzovat všechno, co si na nás dělá falešný nárok. Proto potřebujeme bdít, abychom jeho za vším viděli, jím vše poměřovali, jemu patřili a sloužili, jím se stávali svobodnými, jeho za vším čekali. To znamená bdít.

Teď ale nás může padnout strach, že to nedokážeme. Ano, nedokážeme. Vždyť ani ti nejvěrnější nedokázali chvíli bdít s trpícím Ježíšem v Getsemanech. Chtít se pod těmito Ježíšovými slovy vybičovat k nějaké výrazné připravenosti a bdělosti vstříc jeho příchodu, nejíst a nepít a nespat – to by nevedlo k ničemu dobrému. Já myslím, že tu bdělost, pohotovost a očekávání, k nimž nás vyzývá Ježíš, probouzí právě jeho slovo. Jeho duch. Jeho blízkost a přítomnost. Copak nás nechává ospalé a pohodlné, když ho slyšíme říkat: …Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží…“. Copak nás neprobouzí a neuvádí do pohotovosti, když slyšíme: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat…“? A copak, když slyšíme, že je blízko, že může každou chvíli zaklepat, a že blaze bude těm, kteří nepropásnou jeho příchod, protože je posadí ke stolu a bude je sám obsluhovat, copak nás to nechá v nečinnosti, ospalosti či jen nějakém bujarém veselí? Šťastní jsou všichni, kteří to zaslíbení nepromarní a to setkání nepropásnou.

Proto: Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Doslova: Ať jsou vaše bedra přepásaná. Jako u lidí připravených vyjít odněkud, z něčeho tam, kam vede Boží výzva. Jako u služebníků, kteří se připravují, aby byli pohotoví ve službách Pána, jehož čekají. Jako u lidí, kteří se chystají, aby jim nic nepřekáželo rozdělovat včas pokrm svým bližním, když je dostali na starost. Přepásejte svá bedra a vaše lampy ať hoří.

Tedy nemusíme jako Kristovi lidé všechno odložit a odhodit a třeba jako nazí adamité z doby husitské očekávat přepjatě příchod Páně a Božího království. Stačí, když to, co by nám v bdělém očekávání a službě překáželo, převážeme, když to nějak zvládneme a podřídíme tomu našemu zaměření a výhledu. Protože je mnoho věcí, které na sebe poutá naši pozornost, jeví se jako důležité a určující náš život, a přitom to překáží přicházejícímu Pánu. Bděle ho očekávat znamená taky, že se učíme toto rozlišovat.

Tak i toho Silvestra a přechod do nového roku můžeme, milí přátelé, oslavit s touhle střízlivou bdělostí. S pochopením pro očekávání našich bližních a zároveň s připraveností ke službě jim. Vděční a v očekávání na Pána, který je i dnes mezi námi jako ten, který slouží.

Modleme se: Ach, co tebou hnulo, Pane, abys tak po nás toužil? Co tě k tomu mělo, abys hříšným sloužil? Jen tvé srdce svaté, milostí k nám vzňaté; chtěls nám bratrem býti a nás k sobě vzíti. Vítej, Králi náš! Amen.