31. prosince 2011

Petr Pivoňka

čtení: Římanům 4, 14–5, 5 / kázání: Žalm 119, 116

Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. Ž 119, 116

Milí bratři a sestry,

vybrat si ze 176 veršového žalmu jeden jako základ, je dost opovážlivé a riskantní. Protože žalmista chce, abychom s ním procházeli celým tím svědectvím. A teprve tak se můžeme opravdu učit, co znamená žít z Božího slova. Přesto jsem si dovolil vybrat právě jeden verš, protože mi přijde vhodný pro naše dnešní shromáždění. Při ohlížení se za uplynulými dny a na prahu roku nového.

„Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj“.

Především: takhle se nemodlí člověk, který se dovolává Boží pomoci jen nebo až když mu je ouvej. Tohle není modlitba tonoucího, který se stébla chytá. Tohle je 116. promluvení ze 176 člověka, který usiluje a zápasí o život podle Božích přikázání, o život z Božího slova. „Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj“.

Tohle se modlí člověk, který před chvílí řekl: Nesnáším obojetné lidi, kteří chtějí jít jednou nohou po cestě Boží, a druhou za svým.

Miluji tvůj Zákon. To ale přece věřící člověk nemůže říct v nějaké suverénní zbožnosti a sebejistotě. Tím si přece on sám ujasňuje, že chce-li skutečně milovat Boží zákon, nemůže se smířit v první řadě se svou vlastní obojakostí, polovičatostí a vlažností.

A vzápětí vyznává: Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo.

Ne, úkryt a obrana v Bohu nás nezbaví zlého a těžkého. Úkryt a obranu v Bohu hledá právě ten, kdo tím zlým a těžkým prochází. A kdy a jak ten úkryt a tu obranu v Bohu nalézá? Když čeká na jeho slovo. Nedostává hned odpovědi. A většinou nedostává od Boha vůbec odpovědi. Ale dostává úkryt a obranu Boží, když čeká, že Bůh něco nějak přece řekne do mého života. Do mého zápasu o dobré, o věrnost, do mého zápasu se zlým.

A že to znamená, že se nově vzchopím a vzepřu všem zlovolníkům a všemu, co mi bere dobrou vůli a sílu se zlým bojovat – to vysvítá z následujících slov žalmisty: Pryč ode mne, zlovolníci! Já budu zachovávat přikázání svého Boha.

Kdo se snaží žít a jednat poctivě, slušně a pravdivě, ten dřív nebo později narazí na nějaké zlovolníky. Na ty, kteří to nemyslí dobře a nějak se dopouští zlého. Natož pak ten, kdo se chce držet Božích přikázání. Ten narazí velmi brzy taky na zlovolníka v sobě.

Zřejmé je, že ten, kdo se tu obrací k Hospodinu, ví, co je to, odhánět od sebe zlé lidi i myšlenky a svody, když se nechce nechat odpojit od Božích přikázání a zaslíbení.

A teprve teď a právě takový bojovník o věrnost Božímu slovu, prosí a vyznává: „Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj“.

Z tohoto hlediska žít neznamená jen fyzicky existovat. Žít smysluplně a nadějně nemůžeme jen sami ze sebe a podle sebe.

Žít nemůžeme bez dvou věcí: bez podpory Boží a bez opravdové naděje. Kterou ani zlí lidé, ani zlé události, ani má selhání, ale ani Bůh sám nezahanbí.

Žalmista vyznává, že žije a bude žít, díky Boží podpoře. Co to může znamenat?

Na PF mi kdysi jeden můj kolega napsal: Je dobré mít někoho silnějšího v zádech. Podpírej mě, jak jsi řekl – věřím, že mám někoho silnějšího v zádech, za sebou. Oporu, kterou jsi mi dal poznat ve svém slovu. Ve tvých přikázáních a zaslíbeních. A nejvíc ve slovu, které se stalo tělem, v evangeliu Ježíše Krista. V jeho slovech. V něm.

Bylo to nakonec to, co jsi Ty řekl. Tvé slovo, o něž jsem se mohl opřít a jít dál. Tvé slovo mi umožnilo nově doufat a znovu se modlit. Ale také blízcí lidé, kteří při mně stáli, i jejich modlitby, byly mi oporou. To si můžeme dnes, bratři a sestry, s žalmistou připomínat. To smíme přece i my, právě dnes na zlomu roků vděčně vyznávat. Na to můžeme navázat a to znovu očekávat. Pro to, co Bůh řekl. A ještě chce říct.

Opět se mi připomíná nedávná adventní bohoslužba za zemřelé děti. Vystoupila při ní se svým svědectvím matka jednoho z chlapců, které zabil spadlý strom. Vzpomínala, jak se za svého syna 10 dní úpěnlivě modlila, když byl v komatu na ARU v Brně. A říkala: Bůh mě nevyslyšel. Ale dostala jsem jakési uklidnění a jistotu, že to budu moci zvládnout, že budu moci dál žít. „Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, ….

A jedním dechem k tomu patří ta prosba: v mých nadějích mě nezahanbuj. Asi i proto, že věřící člověk ví, jak je ta naděje jeho víry ohrožená a křehká, vším tím nepochopitelným, zlým a absurdním. A jak je ohrožená a křehká v něm samém. Podobné vyznání máme vlastně tady v čele našeho kostela.

Ale musíme jít nakonec ještě o krok dál a hlouběji, aby se nám tohle svědectví mohlo stát Božím slovem. „Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít…“

Už jsme řekli, že žalmista takhle prosí a vyznává uprostřed svého úsilí, opravdu milovat Boží zákon. Uprostřed zápasu s lidskou obojakostí a zlovůlí. Předně s tou svou. Když se učí čekat na Boží slovo. A právě tehdy prosí a vyznává: Jen když ty mě budeš podpírat, jen když ty se mne zastaneš, Pane, budu žít.

To proto, že právě člověk Božího slova si uvědomuje svou hříšnost a nedostatečnost před Boží tváří a před jeho soudem. Copak jsem v Božích očích tak upřímný a opravdový? Copak skutečně miluji jeho zákon? Copak opravdu tak pokorně a vytrvale čekám na jeho slovo? A copak opakovaně nevítězí zlovolník a svévolník ve mně? A i kdyby ne, jak mohu obstát jednou na Božím soudu?

Ano, jedině, když v důvěře můžeme takto prosit Pána: Podpírej mě ty sám, Pane Ježíši. Zastávej se mě ty sám, před Bohem, před zlým i přede mnou samým, a budu žít. Buď ty sám, mým přímluvcem, a budu žít. S nadějí, která nezahanbuje. Protože to není je jedna z mých nadějí. Ale je to naděje z tebe nám darovaná. Naděje tvé věrné lásky. Protože tvá láska je v Duchu svatém vylita do našich srdcí. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení)