6. prosince 2009 - 2. neděle adventní

Jiří Kabíček

čtení: Izajáš 35,1–10 / kázání: Izajáš 35–8.10b / poslání: Židům 10,19–25

Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. Iz 38,8–10b

Milí bratří a sestry, od stolu Páně jsme vyslechli proroctví o návratu judského lidu k Hospodinu. Není zcela jisté, kdy bylo toto proroctví vysloveno. Někteří soudí, že to bylo v babylonském zajetí, kam byl odveden judský lid pro své mnohé hříchy a selhání. Jiní mají za to, že to bylo až po návratu, v zemi judské, když se mnohé naděje nesplnily a na lid odpadla únava. Slyšeli jsme o ochablých rukách, klesajících kolenách, nedostatku odvahy a o nerozhodných srdcích. Slovo proroka je má potěšit, že Bůh přichází, aby změnil jejich beznadějnou situaci a probudil v nich novou naději.

Naše situace je dnes ve mnohém podobná těm prvých adresátům prorockého slova. Před 20 léty jsme se radovali z daru svobody, ale mnohé naše naděje se nesplnily. Pro mnohé nebyla vnější svoboda návratem k tomu, co je dobré, ale naopak k tomu co je zlé. Žijme ve společnosti, která je z velké části odcizena Božímu slovu. Jistě neseme na tom svůj podíl viny. Jsme svědky toho, že se Boží přikázání neberou vážně. Lidé se nejednou na stránkách časopisů chlubí tím, že nedodržují sliby manželské věrnosti. Podvádí se a krade tak, že se někdy zdá, že se blíží soumrak naší civilizace. To, co dělá většina, se automaticky, pokládá za dobré. Neblahý duch času tak koná své zhoubné dílo a naše víra je tím ochromena. Dostavuje se únava a ochablost podobná té, o které jsme slyšeli do stolu Páně.

Prorok Izaiáš však mluví o něčem, co nás chce z naší ochablosti vyvést. Mluví o silnici a cestě, která se bude nazývat svatou a po které nebude ubírat nečistý. Je tu řeč o cestě dobré, po které půjdou ti, kteří ochotně přijmou pozvání Hospodinovo a na tuto cestu vstoupí. Křesťanská církev rozuměla tomuto proroctví tak, že se naplnilo v životě, ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Jeho životní příběh ukazuje, jak se vyvarovat vší nečistoty, neselhal ve své víře v boha, nepodlehl pokušení, tak jak podléháme my. Jeho cesta byla skutečně svatá, oddělená do našich cest. Evangelista Jan to vystihl Ježíšovými slovy: Já jsem ta cesta, pravda život, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

V tomto adventu jsme pozváni k tomu, abychom po této cestě šli i my. Abychom dali novou důvěru Bohu, opustili křivé cesty, které nikam nevedou a nalezli očištění od všeho nečistého, které nás zbavuje radosti a ubírá síly.

Adventní poselství však není určeno jen lidem věřícím, jak by se snad ze čtení od stolu Páně mohlo zdát. V Ježíši Kristu přišel Bůh na pomoc všem lidem bez rozdílu. Chce, aby všichni lidé byli spaseni a ke známosti pravdy přišli. V Izaiášově proroctví je nabízena alternativa k těm našim cestám, které nevedou k dobrému cíli, jak se o tom znovu a znovu přesvědčujeme. Až příliš často čteme a slyšíme zprávy, které dokládají, jak velkou moc má ten Zlý v tomto světě.

Ale ta dobrá cesta má zaslíbení. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci, pokračuje text. Bratří Kraličtí to překládají tak, že po té cestě jdoucí i nehloupější nezbloudí. Slyšíme odtud nádherné ujištění, že ta cesta je pro všechny bez rozdílu, zcela srozumitelná a zbohacující. Pro vzdělané i nevzdělané, pro chytré i méně chytré. Jde zde něco, co přemáhá svou vnitřní pravdivostí a silou. Však to prožíváme při našich shromážděních, kde jsou lidé nejrůznější. Zvlášť působivě se to ukazuje při Večeři Páně. Vzpomínám, jak jsem po konfirmaci v roce 1948 v Brně byl překvapen, jak vedle sebe stál profesor techniky a uklízečka. Z Boží lásky se může těšit každý, každý ji může rozumět.

Nestačí však jen o této cestě vědět, je třeba na ni vstoupit A po ní jít. Teprve pak se může člověk sám přesvědčit jak dobrá je to cesta. To je smyslem toho co je v textu naspáno na závěr. Je zde naznačen užitek, který okusí ti, po této cestě skutečně půjdou. Dojdou veselí a radosti a na útěk se dají starosti a nářek. Veselí a radost je něco co si nemůžeme dát sami, co můžeme jen přijmout. Nemohou být nikdy cílem, jehož dosáhneme, když se za ním budeme pachtit. Jsou vždy důsledkem, se kterým se potkáme, když po této cestě skutečně půjdeme. Jsou jakousi „přidanou hodnotou“, abychom užili příměru z ekonomiky.

Starosti a nářek jsou zajisté našim lidským údělem. Každý z nás by mohl o tom vyprávět a přece – to je adventní zaslíbení – se může stát, že dají na útěk a my prožijeme moc Boží, která k nám přišla v Ježíši Kristu a nově přichází v jeho slovu. To je advent, že už nejsme sami, že je necestě za námi náš Pán. On nám nabízí cestu, na které, když ji pokorně a vděčně přijmeme – nebudeme bloudit.

Modleme se: Pane, Tvé Slovo vyhání z našich srdcí strach i bázeň a přináší novou víru i naději. Ať se i v tomto adventu hluboce zakoření v našich srdcích. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)
Poslechnout si kázání