6. prosince 2015

Petr Pivoňka

kázání: Lukáš 3,1–6

V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“ jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘

Sestry a bratři,

když se člověk víc začte do novin a sleduje zpravodajství v televizi, napadne ho třeba jako mě: Pane Bože, co je to tvé evangelium proti těm silám hýbajícím dnešním světem!? Co znamená a dokáže to naše kázáníčko kázání vzhledem k tomu, čeho jsou schopni lidé – užitečného i strašného? A tu přichází to dnešní evangelium jako nadějná zvěst o tom, že se stalo slovo Hospodinovo k jakémusi Janovi zvanému Křtitel. A to, jak zdůrazňuje evangelista Lukáš, právě v takových politických podmínkách ve světě, které rozhodně nebyly o nic lepší, klidnější ani příznivější pro ten Boží příchod. Když byl u kormidla světové moci císař Tiberius, v Judsku prokurátor Pilát a v Galileji Herodes – jeden mocichtivější a krutější než druhý. A ani velekněží té doby Annaáš a jeho zeť Kaifáš se neštítili tzv. výhodné politiky a nezákonnosti, jak se pak ukázalo při odsouzení Ježíše. A přece právě v té těžké a chaotické době se stalo slovo Boží k Janovi, synu kněze Zacharjáše, spravedlivého člověka.

Když se Jan narodil, jeho otec Zacharjáš pronesl chvalozpěv: A ty synu, budeš nazván prorokem nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha…

Slovo Boží, evangelium, se stalo tenkrát k Janovi v poušti a uvedlo ho do pohybu. Začal kázat Boží zvěst, stal se hlasem volajícího. Z toho svítá naděje i pro nás. I v poušti dneška může Boží slovo někým pohnout, aby připravoval cestu Pánu Ježíši a Božímu království. Nemusí to být prorok. Může to být obyčejný člověk jako ty a já, oslovený třeba tímto dnešním evangeliem. Ale něco se začne dít…

Jan byl osloven na poušti, ale vyšel odtud a procházel okolím Jordánu a kázal. To je symbolické. Připomíná to exodus, vyjití Izraelců z Egypta a cestu z pouště do zaslíbené země. K Jordánu. A v něm Jan křtil. Ponoření a vynoření v Jordánu symbolizovalo očištění dosavadního hříšného života a vstup do života nového v darované zemi. Křest jako znamení Janova ohnivého kázání: Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.

Ve srovnání s Matoušem nechává evangelista Lukáš stranou Janovy prorocké rysy – velbloudí kůži, kobylky a med divokých včel. Lukáš totiž všechno soustředí na Janovo kázání a jeho obsah. Kazatel ustupuje zcela do pozadí kázání, které je naplněním zaslíbeného proroctví. Hlasem volajícího.

Jak je psáno v knize slov proroka Izajáše: Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů. Tedy: aktuální prorocké kázání nepadá z nebe. Uskutečňuje, naplňuje už dříve zapsané slovo proroctví.

Čiňte pokání…slyšíme? Pokání máme činit. Pokání není jen chvilková lítost, nýbrž kající jednání. Ale co je jeho smyslem a cílem? Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky. Tedy: zdaleka nejde jen nás samotné! Nejde jen o naše narovnání a napravení, o naše osobní spasení. Svým kajícím jednáním máme připravovat cestu Pánu Bohu a jeho Mesiáši – Kristu k lidem – do dnešní situace, pro spásu dalších. Jeho stezkám spravedlnosti a milosrdenství, soucitu a pomoci ubohým, máme vyrovnávat terén ve svém životě i v našich vztazích. V rodině, sboru i mimo něj.

Čiňte pokání… vždyť Starý zákon a na jeho vrcholu Jan Křtitel vzkazují: pokání je přece osvědčená cesta – možnost, šance jak připravit cestu Hospodinu – Bohu, který se slitovává. Proto nepřeslechněme Jana Křtitele, sestry a bratři, říká evangelista Lukáš: že totiž advent je čas pro pokání. Vždyť pokání opravdu činěné je osvědčená cesta k odpuštění hříchů.

Lukáš na rozdíl od Matouše nezmiňuje v Janovu kázání, že se „přiblížilo Boží království“. Zato zdůrazňuje, že spása přichází v odpuštění hříchů. Jan křtil na znamení osobní připravenosti k Božímu odpuštění. My jsme pokřtěni a křtíme ve jméno Ježíše Krista – na znamení, že pro nás Boží odpuštění osobně platí a že jsme je osobně přijali. Ale i když věříme, že nám Bůh pro Ježíše Krista hříchy odpustil, potřebujeme činit pokání. Aby Pán mohl nově přijít – nejen k nám samým – ale i k dalším lidem, k nimž mu máme připravovat cestu.

Lukáš na rozdíl od Matouše právě rozvíjí Janovo kázání tímto směrem – abychom uslyšeli, že každý z nás má Kristu připravovat cestu: vyrovnáním nesrovnalostí, křivd a sociálních rozdílů:

Každá propast bude zasypána – kolik je i v dnešní době takových propastí mezi lidmi! Už v rodinách. Natož pak mezi různými skupinami a národy. Mezi bohatými a chudými. Mezi domácími a přistěhovalými. Mezi křesťany a muslimy. Ale i v církvi a sborech. A okatě i skrytě se činí ti, kdo takové propasti zdůrazňují a hloubí. Ovšem hlas volajícího volá z evangelia ty, kteří mají působit k tomu, aby každá propast byla zasypána, vyrovnána – aby mohl přijít Pán spásy a s ním odpuštění hříchů a smíření.

Kdo z nás uslyší, že hory i pahorky lidské pýchy a zpupnosti, hory i pahorky křivd budou srovnány a něco pro to udělá? V první řadě u sebe a ve svém jednání?

Kdo uslyší a promění ve skutek, že co je křivé, pokřivené, křivácké bude přímé? Kličky a výmluvy a neupřímnosti se stanou přímou řečí a přímým jednáním. I láska v církvi bude bez přetvářky a upřímná. Hrbolaté, nerovné cesty a poměry mezi námi – budou rovné – aspoň trochu i naším přičiněním?

Ano, máme různé nesrovnalosti a překážky mezi sebou navzájem, ve vztahu k někomu. Kde je blízko nás někdo takový, vůči komu mám nějaké nesrovnalosti napravit nebo nějakou překážku odstranit – nakolik mohu? Aby k nám a mezi nás mohlo přijít Boží uzdravení, odpuštění, smíření? To je výzva tohoto adventu.

**Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží. Bude – budou – uzří!? To se prostě stane. S vaším přičiněním, ale i bez vás. Pán si k tomu zkrátka najde své služebníky. Z jeho vůle a jeho mocí to bude.

Ale dnes se to zdá tak málo pravděpodobné, viďte? Jak se to tedy stane? Jak to bude? Skrze odpuštění hříchů. Skrze smíření. Skrze to veliké narovnání Boží** – které už přišlo – v Pánu, Mesiáši, Kristu. V tom, kterého ohlašuje Jan a kterému připravil cestu. Skrze něj a v něm se to stane – bude to.

Už to začalo – už se to uskutečňuje – jsme voláni, abychom byli aktivně při tom a dělali tomu cestu, jak můžeme. Než přijde čas, kdy každý tvor uzří spasení Boží. Modleme se: Pane Bože, chválíme tě, že tvé slovo se stává svým způsobem i k nám dnes. Pro tvého syna Ježíše Krista a v moci Ducha svatého nás aktuálně a nově voláš. Pomoz nám, abychom činili pokání, vyrovnávali nesrovnalosti, a tak připravovali cestu odpuštění, smíření a pokoji. Pro tvou čest a slávu. Amen.