6. února 2011

Jiří Kabíček

čtení: Žalm 93 / kázání: Marek 6, 45–52 / poslání: 1. Petrova 5, 6–7

Hned nato přiměl Ježíš své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh k Betsaidě, než on propustí zástup. Rozloučil se s nimi a šel na horu, aby se modlil. A když nastal večer, byla loď daleko na moři a on jediný na zemi. Spatřil je zmožené veslováním, neboť vítr vál proti nim; tu k nim před svítáním kráčel po moři a chtěl jít dál kolem nich. Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domnění, že je to přízrak; všichni ho totiž viděli a vyděsili se. On však na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Vstoupil k nim na loď a vítr se utišil. I byli celí ohromení úžasem. Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby, neboť jejich mysl nebyla vnímavá. Mk 6, 45–52

Milí bratři a sestry, máme dnes 5. neděli po Zjevení Páně. V těchto nedělích před postní dobou si křesťanská církev odedávna připomínala slávu Páně a přemýšlela, v čem spočívá. Ta sláva Páně není v tom, co si lidé přejí a co obdivují, ale v tom co nejvíce potřebují. To je hlavní poselství dnešní perikopy.

Naznačuje to co předchází dnešnímu textu. Ježíš nasytil na jednom pustém místě pět tisíc lidí a dle toho, jak se zástup rozsadil, po vojensku po 50, oddíl za oddílem, se vyjevuje, co od Ježíše vlastně očekávali. V paralelním oddíle u Jana je to řečeno naplno, že se chtěli Ježíše zmocnit a učinit ho králem. Králem podle svých představ, který bude dávat lidem zadarmo chléb. Ježíš toto ďábelské pokušení odmítá.

To je patrně nejhlubším důvodem toho, proč Ježíš na začátku naší perikopy propouští zástup a přiměje učedníky, aby se plavili na druhou stranu jezera Genezaretského, kterému se říkalo galilejské moře. Sám pak jde na horu, aby se modlil. Zřejmě proto, aby hledal nejvlastnější Boží vůli, aby rozpoznal, v čem je jeho poslání, tak abychom my mohli poznat, v čem je jeho pravá sláva.

Chůze po vodě nebyla pro antického člověka nemyslitelná tak, jak se to jeví nám. O jednom ctiteli Budhy se vypráví, jak při myšlence na svého učitele byl schopen jít přes vodu na druhý břeh. Proto také první křesťané, jímž byl tento příběh vyprávěn, se neptali, jak je něco takového vůbec možné, ale zaujalo je něco zcela jiného. Když slyšeli, jak Ježíš přišel v době kolem čtvrté noční hlídky časně ráno mezi třetí a šestou hodinou ke svým učedníkům, připomnělo jim to, že Bůh pomáhá vždy před rozbřeskem dne. Z večera potrvá pláč, ale s jitrem vrátí se prozpěvování, vyznává žalmista ve 30. žalmu, 6. verši.

A to je také základní poselství dnešního textu. Slyšeli jsme, že když byla loď učedníky daleko na moři a dostala se do bouře, takže jí hrozilo ztroskotání, šel jim Ježíš po vlnách na pomoc. Chce tím být řečeno, že nic nemůže Božímu Synu zabránit, aby se dostal ke svým učedníkům, kteří jsou v kritické situaci a jejichž život je ohrožen. Jistě odtud smíme slyšet ujištění, že i tehdy, když procházíme zkouškami a zdá se nám, že jsme docela sami, je Ježíš připraven nám pomoci. Je silnější než všechny vlny, které si můžeme představit, je silnější také než vlny zhoubných nemocí, které nás nečekaně přepadají, i vlny samoty, které nás tíží a naplňují nás hrůzou.

V našem vyprávění je důležité si uvědomit, že strachem svázaní učedníci Ježíše nepoznávají a domnívají se, že je to strašidlo, FANTASNA. Jak je to pravdivé! Jak bychom to neznali! Jsou chvíle zkoušek, kdy Ježíše nevidíme, nepoznáváme, že je blízko a vidíme jen hrůzu zkoušky, která nám bere všechnu naději.

V našem textu je pak zvláštní zmínka, jen u Marka, ne u Matouše, že Ježíš, který vidí učedníky, jak jsou zmoženi veslováním, chce jít dál kolem nich. Rozumím tomu tak, že je tím naznačeno, jak jsou učedníci na tom tak špatně, že nejsou schopni ani prosit, aby jim Ježíš pomohl, protože nevidí jeho slávu. Jistě tomu rozumíme, často to také prožíváme.

Ale Ježíšova ochota učedníkům pomoci, chvála Bohu, je větší než jejich víra, která je prakticky nulová. Ježíš se jim dá poznat, když promluví ve svém slovu: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se. Jinak řečeno: Buďte dobré mysli, jsem s vámi, není důvod propadat beznaději. V tom je, bratři a sestry, evangelium této perikopy.

Ježíš tedy nečeká až ho učedníci budou prosit o záchranu, ale když vidí jejich bezmocnost smiluje se nad nimi, jeho milosrdenství je větší než jejich víra. Vstoupí na loď a vítr se utiší. Všechno je najednou jiné a učedníci se tomu mohou jen divit a nad tím žasnout, že ten, kterého nepoznávali, a od kterého už ani nic nečekali, jim pomohl.

Tak je to také s námi. Ve chvíli, kdy jsme byli zachráněni ze zkoušky, která nás chtěla zahubit, se tomu můžeme jen divit a žasnout. A Pána Boha chválit, protože jsme spatřili jeho slávu.

A tak můžeme shrnout: V tom je tedy sláva našeho Pána. Nikoli v tom, že plní naše přání, vždyť jsou často všelijak sobecká, jak jsme to viděli na Ježíšových učednících, ale že nás zachraňuje i tehdy, kdy už to ani nečekáme.

Pane Bože, děkujeme Ti, že o nás stojíš a že nám pomáháš, i když s tebou už ani nepočítáme. Tím více Ti děkujeme a Tebe chválíme. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)