7. prosince 2008 - 2. neděle adventní

Petr Pivoňka

čtení: Daniel 7,1–14 / kázání: Lukáš 21,25–28 / poslání: Lukáš 21,33–36

Znamení na nebi a na zemi úzkosti národů, bezradnost a smrtelný strach před tím, co přijde…
Sestry a bratři, to první potěšitelné je, že to nejsou televizní zprávy, ani citát z nějaké sektářské brožurky, hlásající katastrofický scénář dějin světa. Je to z bible. Jsou to slova z evangelia Ježíše Krista. Je to oddíl zvolený ke zvěstování v církvi pro dnešní druhou adventní neděli.
Úzkosti národů na zemi byly – obrovské úzkosti za světových válek, za holocaustu, pod rudým terorem. A bezradnost z nebezpečí, zhouby, valící se jako rozbouřené moře. To na světě bylo. A je i v tomto čase. A zřejmě to ještě bude a může to být tak zlé na světě, že lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Na celou lidskou ekuménu. Ne, neexistuje žádný stálý pokrok, žádný lidmi vybudovaný ráj na zemi, žádný stálý růst blahobytu – to jsou omyly, možná ještě modly, ale to je všem jasné. Bible v tom dělá lidem jasno dávno. Skutečné východisko dějin a opravdová naděje pro svět souvisí s otřesem všeho a všech. Vždyť i mocnosti nebeské se zachvějí. Úzkosti konce prožijí všichni – bohatí i chudí, věřící i nevěřící, i křesťané. Ale už se rozhodně z těch dvou veršů nedokážeme dozvědět, kdy to všechno začne. Nebo už to začalo? My to ale ani vědět nemůžeme a nemáme. Však on to ani Pán Ježíš nevěděl. I v tom byl lidský, tohle nevěděl.

Ale co věděl a v čem nás chtěl ujistit – jak o tom tady svědčí evangelista Lukáš – je to, že to všechno je zahrnuto do Božích plánů, které se uskutečňují svým časem. V 9. verši této kapitoly čteme: Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se: neboť to musí nejprve být, ale konec nenastane hned.
Když Římané v r.70 dobyli Jeruzalém a zbořili židovský chrám, mnozí očekávali konec světa. Už Marek vnímal, že křesťané, horlivě vyhlížející druhý příchod Ježíše Krista, by mohli být svedeni nějakým lžimesiášem, kterých vyrostlo, jako hub po dešti. A proto varoval: nenechte se svést. To všechno je jen začátek porodních bolestí. Lukáš už tento Markův apokalyptický materiál zpracovával 10 let poté. A řekl to ještě jinak: neděste se, neboť to musí nejprve být, ale konec nenastane hned.
Lukáš povzbuzuje církev tím, že všechny ty otřesy, úzkosti a hrůzy, neohrozí jasné Boží záměry v dějinách. Ne, to vše je jejich součástí. Vždyť rozhodující událostí v dějinách je už vzkříšení Ježíše Krista. A seslání Ducha svatého, který tvoří církev a je hybnou silou jejího poslání až do naplnění Božích plánů. Ano, tento mezičas budou provázet hrozné konflikty mezi národy, katastrofy, hlad a nemoci v mnoha krajinách. Rozpory, absurdity, které vyústí až v bezradnost a smrtící strach před tím, co přichází. Ale evangelista Lukáš tomu nevěnuje hlavní pozornost. Ten čas soužení bude také časem církve, příležitostí ke svědectví. Časem působení Ducha svatého. Bude to čas pohanů, lidí, kterým není nic svaté a pro své cíle se neštítí násilí, ale mají prostor, dokud jejich čas neskončí. Dějiny, svět i časy jsou určovány záměry Božími, o nichž můžeme číst v Písmu. Proto i naše úděly, životy, duše, časy, i našich blízkých, jsou pod vládou Boží, i když si připadáme někdy jako třísky na rozbouřeném moři.
Už to je veliké potěšení. Všechno to, co nedokážeme sami dohlédnout, čemu nerozumíme, co nemůžeme svými silami zvládnout. Co nás děsí, co se nás valí jako mořská vlna. To vše, ať už se to týká nás osobně, našich rodin, anebo národů a širšího lidského soužití, nepřekročí své meze, únosné meze, protože tomu dává meze Bůh, Stvořitel a Spasitel náš – svými záměry a svými časy.

A jaká je to obrovská úleva a výsada, když smíme z evangelia slyšet k tomu mluvit rozhodující slovo Ježíše Krista. Ujišťuje nás, že ty úzkosti, bezradnost a smrtící strach, které dolehnou na všechny lidi, nebudou tím posledním a o všem rozhodujícím. Tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou.
Víme z evangelia, že od určité chvíle své cesty do Jeruzaléma přibližuje Ježíš smysl svého poslání právě slovy o Synu člověka. Podle proroctví Danielova se v soudním sporu Hospodina se šelmami troufalé a zvrhlé moci objevuje Syn člověka jako jejich protivník, protipól a přemožitel. A právě jemu je dána nepomíjející vláda a sláva a úcta všech lidí.
Ježíš směřující k odsouzení a zavržení představiteli náboženské i světské moci v Jeruzalémě, zřejmě porozuměl svému poslání právě takto. Je nositelem Boží spravedlnosti jako protivník a žalobce zvrhlých mocí. Vzkříšením se k němu Pán Bůh přiznal, vyvýšil ho do pozice Nejvyššího soudce nad všemi národy, lidmi a dějinami. Jeho čekáme.
Jak dobrá zvěst! Že tehdy až budou úzkosti národů, bezradnost a strach lidí neúnosné – všichni uzří právě jeho Syna člověka přicházet! Ne už v ponížení a nenápadně, jako v dítěti či v přijíždějícím na oslátku, ale nad slunce jasně všem, v moci a slávě, tzn. s plnou váhou, kterou mu Bůh dá.
A je pozoruhodné, že se evangelista Lukáš odvážil touhle vírou a nadějí odlišit i od starozákonních proroctví. Protože s příchodem Syna člověka v moci a slávě nespojuje tresty pro pyšné a nevěrné, jakkoli by se to po předchozích verších hodilo. Neslyšíme hrozivé proroctví, ale veliké povzbuzení.
Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. Tímhle ojedinělým povzbuzením se Lukáš odlišuje i od Marka a Matouše, kteří říkají, že potom Syn člověka shromáždí své věrné ze všech úhlů světa. Lukáš chce zřejmě ty všechny věrné už pro tento čas tím vyhlížením Syna člověka povzbudit. Je blízko naše vykoupení. Vysvobození ze všech úzkostí a strastí, spojených ovšem právě také s věrností Synu člověka, Ježíši Kristu.
Napřimte se a zvedněte hlavy! Když potom, pak už nyní! Už nyní, v tom co vás hrbí, ohýbá a skličuje, napřimte se a zvedněte hlavy. Buďte dobré mysli, vysvětlují Kraličtí. Vždyť vyhlížíte Syna člověka a s ním plné vysvobození.
Napřimte se a zvedněte hlavy! Ne povýšeně nad svět, který ve zlém leží, ne povýšeně nad lidské zmatky, snahy a naděje. Však jste na jedné lodi. Ale nadějně! A taky s určitou hrdostí, důstojností a odvahou křesťanské víry, neshýbat a neztrácet hlavu, ale napřimovat se a hlavu zvedat.
Slyšíme to nejen jako povzbuzení pro sebe, ale taky jako naše současné poslání. Je to výzva nejen dovnitř církve. Je to zároveň i výzva ke svědectví lidem navenek. Kdo jiný má a může být svědkem naděje, než my, kteří víme, kdo přijde pro spravedlnost a pokoj všech, a proto se už napřimujeme a zvedáme hlavy? Kdo jiný může a má konkrétnímu člověku říct: víš, když se někdo nezkřivil, přestože mu bylo nespravedlivě ublíženo, bude mít ještě zastánce!? Ale i ti mnozí, kteří byli sehnuti lidskou zvůlí anebo sklíčeni nemocí, ti ještě budou mít zastánce! A kdo jiný než my, bratři a sestry, má prakticky dosvědčovat, že přímé a dobré jednání má smysl a budoucnost? Protože všichni uzří přicházet Syna člověka v moci a slávě, má lidskost smysl, cíl, spravedlivé zhodnocení, naplnění i oslavení!
Patřit Kristu a s hlavou v nebi a nohama na zemi pomáhat všemu, co je dobré… – tím je krásně vyjádřeno na pamětním listu k devadesátinám naší církve, jak můžeme být dnes křesťany – evangelíky.

Modleme se: Pane Ježíši, napřimuješ nás, pozvedáš nám hlavy i srdce. Míváme je sehnuté a skleslé obtížemi, úzkostmi, starostmi i tím, co jsme sami dobře nezvládli a malověrnou. Ale ty nás pozvedáš svou věrností a osvobozuješ nás svou láskou. Dáváš nám vyhlížet za všechny ty krize a strachy! K tobě, který jsi při nás, a také ještě přijdeš, pro naše vykoupení. V tobě je naděje všech na spravedlnost a vysvobození ze všeho zlého. Pomáhej nám neztrácet tenhle výhled. Amen.