8. prosince 2013 - 2. neděle adventní

Filip Němeček

Čtení: Izajáš 62, 1–7 / kázání: Zjevení Janovo 3, 7–13 / poslání: Jakub 5, 7–11

Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: „Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval. Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“ Zj 3, 7–13

Bratři a sestry, jeden den je prý u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Nyní nám tedy byl doručen dopis odeslaný přibližně před dvěma dny. Za tak krátkou dobu zřejmě nemohl pozbýt aktuálnosti. Původní adresa zní: andělu církve ve Filadelfii. Anděl měl být snad jakýsi nebeský nebo možná i pozemský představitel církve. Filadelfie – menší vnitrozemské město, často postihované zemětřeseními. Dopis je jedním ze sedmi listů různým sborům, které vystupují jako vzorové. Anděl církve ve Filadelfii tím pádem může v určitých souvislostech reprezentovat i anděla církve ve Zlíně. Dále se ptáme, kdo je původcem listu. Slyšeli jsme, že ten Svatý a Pravý. To je vznešený titul Ježíše Krista – našeho nejbližšího a zároveň neznámého Pána. Svatý, jiný a jedinečný. . . Pravý, pravdivý a věrný. Tento Tajemný k nám zaujímá nejdůvěrnější možný vztah; důvěrnější, než jaký dovedeme zaujmout k sobě navzájem. . . Nebo k sobě samým. A on je tím, „který má klíč Davidův“. Dříve šlo o klíčovou pravomoc v Judském království, v prorocké řeči Zjevení Janova je již míněn klíč od celé mesiášské říše. Klíč, který je zároveň i klíčem od smrti i hrobu, jak stojí psáno na začátku Zjevení. A dostáváme ujištění, že když Kristus jeho pomocí otevírá, nikdo ani nic jiného nezavře, a že když on zavírá, nikdo ani nic jiného neotevře. I kdyby byl otevřený prostor zatarasen náhrobním kamenem, i ten bude odvalen.

A nyní už přichází osobní oslovení. Ten Svatý a Pravý, o němž jsme byli nejprve informováni nepřímo, chce hovořit s každým z nás i s námi jako s celou komunitou. Napřed ujišťuje: „Vím o tvých skutcích. “ Taková věta nemusí vždy povzbudit. Víme, že mnohé naše skutky nejsou ani svaté ani pravé, že nejsou ani trochu dobré. A Bůh o nich ví. Je beze sporu nejlepší variantou, že o nich ví právě on a že je můžeme předkládat jemu. Výrokem ale prosvítá ještě jiná naděje: Bůh ví o všech našich skutcích. Tedy i o těch, které jsme nejspíš vykonat měli, které snad byly v souladu s jeho vůlí. Akorát že třeba byly od základu chatrné. Jejich praktická realizace dopadla hrozně. Nebo se události vyvíjely jinak a ty skutky úplně zapadly. Nebo se nám za ně dostalo akorát pohrdání. Nebo o nich vůbec nikdo neví. . . Ale Bůh o nich ví.

„Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. “ Nikdo a nic, tedy slovy apoštola ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc. . Snadno podléháme dojmu osudovosti těch sil. O drtivé působnosti smrti není pochyb. Ve slepých uličkách však nejednou končí i náš život. Tehdy si člověk připadá ode všeho vzdálen a nejraději by to už měl za sebou. Budoucnosti se mnohdy bojíme, minulost nás často pronásleduje. A žádná moc? Počínaje mocí politickou, přes paralyzující moc nemocí, ztrát a krizí, konče mechanickou mocí přírodních zákonů? Neoddělí nás od lásky Kristovy, píše apoštol. „Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. “ Jako by Bůh pokaždé znovu vynalézavě vklínil svou otevřenost do našich všedních dní. Mnohdy spíš jako nouzový východ. I my tedy máme šanci se mu otevřít. Nebo procházet otevřenými dveřmi ke druhým lidem. Kristus sám říká: „Já jsem dveře. “ Mluví též o tom, že kdo vchází do ovčince dveřmi, je dobrý pastýř. Kristus zůstává dveřmi a přichází dveřmi. Neznásilňuje nás, nemanipuluje námi, zve nás. Díky němu se ocitáme na prahu vchodu z jednoho světa do druhého. Sice tu nastávající realitu ještě nevidíme. Někdy probleskuje v náznacích. Chrámová opona pukla, náš výhled ovšem zastírá kříž. Anebo, jak si připomínáme nyní v adventním čase, bída nebo úmorná všednost, do které se mesiášské dítě narodilo. A tudy vedou ty dveře. A nikdo je nemůže zavřít.

Můžeme se nakonec zeptat, jestli ty dveře jsou otevřené automaticky. Jestli do nich můžeme vstoupit, aniž bychom se kdy hnuli. Jestli je nemůžeme minout. Vzpomeneme si na podobenství o pošetilých družičkách, které přišly na svatbu v momentě, kdy dveře již zůstaly již zavřeny. Nebo na výjev hospodáře, který sám dveře – a jsou to úzké dveře, jak píše Lukáš! – zavřel. Nevěrní učedníci se do nich zvenku dobývali a volali: „Jedli jsme s tebou a pili a na našich ulicích jsi učil!“ Takže jakou má sbor záruku, že dveře zůstávají otevřené?

Odpověď zní: „Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. “ Zachoval slovo. Na vnější síle nezáleží. Filadelfský sbor zřejmě vůbec nebyl početný, mimoto byl asi zdecimovaný pronásledováním. My bohudíky pronásledovaní nejsme. I nás ale znepokojují různé rozkladné síly, které sbor ovlivňují. Například nedůvěra společnosti vůči církvím. Je zjevné, že kostelní lavice nebývají přeplněny. Není však naší úlohou zmocňovat se okolního světa vlastní mocí. Podle dopisu je oproti tomu klíčové, že sbor zachoval slovo. Dnes můžeme být skeptičtí vůči moci slov. Vždyť přece mnohá z nich jsou lživá, mělká, přemnožená. Tlachání do větru není vzácné. A přesto v záplavě chaosu zůstávají slova, která nezapřou svou váhu. Ta, která vyvěrají až z hloubi Božího života. A hledají nás. Můžeme vzpomínat na okamžiky, kdy se nás dotkla. Nečekaně námi hnula, rozjasnila naše perspektivy, stala se těly a rozproudila akce. V životě víry a ve sborovém dění pátráme po klasech takových slov. Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu. Filadelfský sbor navíc nezapřel jméno – Boží a Kristovo. Nezapřel identitu, která zdaleka není jen identitou jednotlivých jeho členů nebo kolektivního ducha sboru. Je identitou Kristovou. Sbor nepopřel, že se ke Kristu hlásí, ani v období pronásledování, tehdy šlo o vrcholnou podobu zachovávání slova.

Sbor je pak potěšen zvláštní větou: „Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. “ Vůbec tu nemůžeme hledat podnět pro antijudaismus, natož pro antisemitismus, i když se toho dřívější církev pohříchu dopouštěla. Doslovné znění to neumožňuje: říkají si židé, ale lžou. Nevíme, o jakou skupinu lidí přesně šlo. Mohlo jít o židy, kteří udávali křesťany římským úřadům. Nevíme. Nacházíme zde především ujištění o moci lásky Kristovy, které se sbor nevymkl. A následně jí podlehnou i jeho utlačovatelé: „Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval. “ Kristova zamilovanost je tedy základní hybnou silou. Jako domečky z karet se pod jejím vlivem zhroutí i nepřátelské mocnosti a lidé jim podřízení.

Sbor o to nezvratněji slyší: „Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. “ Zemětřesení, nebo již zmiňované pronásledování, takové zkoušky si mohli snadno představit filadelfští. V dopise ovšem stojí, že zkouška přijde na celý svět a prověří všechny obyvatele země. I mnozí z nás procházejí intenzivními zkouškami. Opět si vybavujeme všechny ty mocnosti, které se pokoušejí vloudit mezi nás a lásku Kristovu. A rozráží je slovo o vytrvání, slovo vytrvalosti, v původním znění je psáno trochu krkolomně „slovo vytrvalosti mé“. A tak, ačkoliv máme nepatrnou moc, je nám umožněno vytrvat při tom, že Bůh při nás vytrvá. Nemusíme úzkostně taktizovat a všemi silami se připravovat na eventuality zkoušet, které se na nás ještě přivalí. Bedlivě zachovávejme slovo a budeme sami zachováni. Bůh bude bojovat s námi i za nás.

Již nám vzkazuje: „Přijdu brzy. “ Přicházím rychle, neodkladně. Tímto apelem se tehdejší křesťané vyzývali k bdělosti. Zdecimovanému sboru zde naplno zní nejpřímější možná útěcha, pohotová odpověď na klasickou střelnou modlitbu: „Pane, přijď. “ Pán dodává: „Drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. “ Z vnějšího pohledu toho nemáš mnoho, ale to, co se v tobě osvědčilo jako funkční, ono již zachované slovo, si rozhodně zaslouží, abys to nadále ochraňoval jako oko v hlavě. A navíc jsi již předběžně prohlášen za vítěze, i když možná ještě musíš podle slov apoštola běžet dlouhý závod. Ale pokud jsi nyní na pokraji sil, neboj se, nemusíš je přepínat k nesnesení. Věř, že jsi poháněn mocnější milostí než si dovedeš představit. Jenom se toho drž!

Ale protože jsi ještě nezvítězil, náleží ti i výhled do budoucna. Na věčnosti můžeš být učiněn sloupem stejně pevným jako původně tak vratký filadelfský sbor. I Starý Zlín se stává parcelou Nového Jeruzaléma. A tak střežme to cizí, krásné slovo. Svědčí o skutečnostech nevýstižných, týkajících se nejen Boha, ale i nás. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení)