9. října 2011 - Díkůvzdání

Petr Pivoňka

čtení: Jan 6, 1–15 / kázání: Žalm 147, 1–11 / poslání: Židům 13, 15–16

Haleluja. Je tak dobré Bohu našemu pět žalmy, rozkošná a líbezná je chvála. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozehnané z Izraele, uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje. On určuje počet hvězd, on každou vyvolává jménem. Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze. Hospodin se ujímá pokorných, svévolníky snižuje až k zemi. Pějte Hospodinu píseň díků, zpívejte našemu Bohu žalmy při citeře, tomu, který zahaluje nebe mračny, který připravuje zemi deště, který dává na horách růst trávě, tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí. Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže. Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství. Ž 147, 1–11

Haleluja. Je tak dobré Bohu našemu pět žalmy, rozkošná a líbezná je chvála.

Jako když ten kdo tohle zpívá, právě něco moc dobrého okusil. A je toho plný. Proto říká: Páni, to je vám taková dobrota, zpívat našemu Bohu! Chválit ho, to tak dobře chutná!

Copak jsme to taky už aspoň trochu neochutnali? Jak dobré jsou písničky víry a díků? Jak nás nenápadně proměňují, přinášejí úlevu do našich úzkostí, obtíží, do naší únavy, do našich zranění a trápení?

Ti, kteří to okusili, nás dnes a právě dnes svým žalmem zvou, ano lákají, abychom toho dobrého znovu okusili – díkůvzdáním za úrody pozemské i duchovní!

Vždyť to je přece tak dobré nejen pro nás! Hospodin v Kristu chce, aby tuhle dobrotu chvalozpěvů a díkůvzdání, okusili i další lidé! Když zpíváme vděčně a ze srdce Pánu Bohu, myslíte, že to pro svět, kde se prosazují jiné síly, nic neznamená? Možná se to zdá. Ale není to tak. Je tak dobré zpívat Bohu našemu a děkovat mu i pro svět!

Proč je to tak dobré?

Protože, když zpíváme Hospodinu a vzdáváme mu chválu – děje se něco s námi!

Nesoustředíme se už tolik na sebe a na všechny naše starosti a problémy ani na zneklidňující okolnosti. Soustředíme se na to, co koná Hospodin. Kristus Ježíš. Duch svatý. Všímáme si toho.

Žalmista nám s tím pomáhá. Hospodin buduje a shromažďuje svůj lid. Lidi zkroušené a zraněné v srdci léčí a obvazuje. To přece i pro nás něco znamená!

Hospodin, který buduje Jeruzalém, buduje taky svou církev, i náš sbor. Hospodin nás buduje duchem Kristovým, abychom se pokořili, neprosazovali jen sebe, ale usilovali o to být společenstvím duchovní jednoty. Nejen tady při bohoslužbách. I všude, kde se sejdeme. Třeba i na sborové dovolené buduje s námi a z nás Hospodin Jeruzalém Kristův.

A shromažďuje rozehnané. Z Izraele i z ČCE a z tohoto sboru. I nás něco rozhání, odvádí od společenství Kristovy církve. Ale Pán nás jako dobrý pastýř shromažďuje. A tady v tom kostele už 75 let shromažďuje svůj sbor. V tom je naděje i pro ty nyní vzdálené sestry a bratry, děti i vnuky.

A Hospodin uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje.

Je toho dost, co lidská srdce i naše srdce zkrušuje, svírá, vyvolává úzkosti, obavy. Neseme si rány na duši a na srdci. Ale Pán uzdravuje a rány na srdci obvazuje. Kristus jako lékař je takovým nablízku. Duch Utěšitel působí. Ano, to se děje, tiše a většinou nepozorovaně. Z médií o tom sotva uslyšíte. Ale děje se to v našem životě, ve světě tolika zkroušených srdcí a zraněných duší. Však to taky zakoušíme. A právě když spolu děkujeme a chválíme Pána, v modlitbách i písních – děje se to – On uzdravuje a rány obvazuje.

Proto: Zpívejte Hospodinu píseň díků…Protože je to dobré. Ale taky, protože je to náš úkol, zvláštní poslání. Abychom byli jako lidé víry pěveckým děkovným sborem Pánu Bohu v tomto čase a místě. Děkovným sborem, který připomíná a odkazuje ještě k jinému pohledu na skutečnost. Předjímá budoucnost, kdy se Boží dobrota i spravedlnost, jeho moc a sláva zjeví naplno.

Proto: Zpívejte Hospodinu píseň díků… I my, bratři a sestry, potřebujeme k tomu povzbuzovat. Aby se neozývala pořád dokola jen ta naše stará písnička nespokojenosti, zapomnětlivosti, sobeckosti, nevděčnosti a náročivosti. Aby se neozývaly jen hlasy: ach jo, už zase je zamračeno, tak už nám léto končí. Aby nezněly jen plytké řeči o počasí a přehnaně sledované předpovědi.

Abychom do toho všeho zpívali písně díků – tomu, který zahaluje nebe mračny, který připravuje zemi deště, který dává na horách růst trávě, tomu, který zvířatům potravu dává i krkavčím mláďatům, když křičí.

Že by se na nás zapomnělo? Jistě že ne! Právě naopak! Když i travičce na horách dává růst, natož pak na našich zahrádkách a předzahrádkách, na našich polích i políčkách dodává zemi sílu plodit A když i na křik mrchožroutích mláďat dává, natož pak na potřeby svých dětí.

Ale jedno je znovu jasné. Když zpíváme Hospodinu píseň díků, nejsme středem všeho. Připomínáme si péči Boha, který dává potřebné k životu i na nepřístupných a zapomenutých místech. I těm, na které zapomínáme, přehlížíme je, i o ty malé hrobníky v přírodě se stará.

Ale není tohle celé příliš idylické? Nenasazuje nám tady víra růžové brýle? Copak ve světě nevládnou peníze a hrubá síla? Copak v džungli světa nepřežijí jen ti nejlstivější a nejsilnější?

Žalmista na to nezapomněl. Ale zřejmě právě proto a navzdory tomu zpívá: :.

Netěší ho síla koně, nemá zalíbení ve svalech muže.

Nejde o sílu jako takovou, nýbrž o boj. Síla koně i muže je potřebná – k práci, ochraně. Svalnatý mužský, pravda, není k zahození. Jenže síla koně a svaly muže tady připomínají boj a způsob boje. Falešné spoléhání na svou bojovou sílu.

Na sílu svých koní a válečných vozů a vycvičených bojovníků spoléhali tehdy v Egyptě a taky všechny velmoci kolem. V dnešním světě se na tom moc nezměnilo. Jen je to užívání ničivé a dobyvačné síly mnohem zákeřnější a děsivější. Protože vlastně kdokoli může zničit všechno a všechny.

Lid Boží do toho zpívá: Netěší ho síla koně, nemá zalíbení ve svalech muže. Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.

Ne v síle hrubé, pyšné a nelítostné, dobyvačné, a přitom falešné a slepé. Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí opomíjet, zklamávat, opouštět. V těch, kteří čekají na jeho milosrdenství – na jeho slitování, pozvednutí, posílení, zastání.

A jedinečně to okouší kolem jeho stolu. Ve společenství, kde připomínáme, že on kdysi na břehu jezera v Galileji – když kolem něho byly zástupy lidí čekajících na Boží milosrdenství, vzal těch 5 chlebů, vzdal díky a rozdílel všem. A podobně, když naposled večeřel se svými učedníky, vzal chléb, vzdal díky a lámal svým učedníkům. I náš Pán než dával, sám vzdal díky. Z dobroty svého Otce čerpal víru a sílu. Z vděčnosti a díkůvzdání rozdával sám sebe.

Společenství jeho stolu se už v mladé církvi začalo říkat „eucharistie“ – díkůvzdání. K němu jsme dnes nové zváni. Tam smíme do hloubky okoušet, jak je Pán dobrý ke všem. Tam nás Pán buduje a shromažduje jako svůj lid. Uzdravuje naše zkroušená srdce a obvazuje naše rány. Dává nám okoušet, že nežijeme, nesejeme a nesklízíme jen ze svým sil a pro sebe. Zve nás, sytí nás a sílí, abychom se ho v dalších dnech báli zklamávat. Abychom znovu očekávali, že on se on nás stará, pozvedne nás, obváže a zhojí.

Modleme se: Pane, chválíme tě za tvou nevýslovnou a nepochopitelnou dobrotu. Místo, aby ses od nás pro náš hřích odvrátil, zveš nás znovu k díkůvzdání za vše dobré, čím pečuješ o nás i o život všech tvorů. Místo zaslouženého trestu, chystáš nám dobrotu chvály a svého stolu. Jak jsi dobrý, Pane! Očekáváme na tvé milosrdenství­. Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení) | MP3 (pro poslech)