9. února 2014

Petr Pivoňka

Čtení: Matouš 5, 1–12 / kázání: Matouš 5, 13 / poslání: Koloským 4, 2–6

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Mt 5, 13

Sestry a bratři,

komu to Pán Ježíš vlastně říká?

Chudým duchem, tichým, plačícím, hladovějícím po spravedlnosti, milosrdným, lidem čistého srdce, působícím pokoj, pronásledovaným pro spravedlnost. Vlastně všelijakým lidem bez vlivu a uznání. Všelijak souženým, usilujícím o to, co se často zdá marné. Těm, které blahoslaví: jste šťastni, i když se vám to teď nezdá, Bůh právě s vámi ve svém království a budoucnosti počítá. Na vás staví.

A pak taky přímo svým učedníkům: I vy na tom budete podobně. Nedivte se tomu, když vás budou pomlouvat a dělat vám problémy – kvůli mně, kvůli mé spravedlnosti a mé věci… podobně na tom byli už starozákonní proroci… jen, aby to bylo opravdu „kvůli mně“!

Vy, ano právě vy, se kterými se v rozhodujících pozicích nepočítá, se kterými se ani ve společnosti nepočítá (snad trochu v kultuře a sociální oblasti) – právě vy, moji učedníci, jste solí země. Právě vy dáváte výraznou chuť, která je jednoznačná a potřebná, ve vší té dnešní všehochuti. Jestli nám připadá ta dnešní společnost v lecčems nechutná, tak vy jí dáváte a vracíte dobrou chuť. Jestli se mnohým zdá, že je něco zkaženého ve státě českém, tak jste právě vy, milí učedníci, potřeba jako sůl, která působí proti hnilobě.

Nevíme, co si první učedníci vybavili, když slyšeli: vy jste sůl země. Zřejmě pro ně sůl měla ještě jiné asociace než má v nás. Třeba se jim víc než nám vybavila její vzácnost. My si můžeme soli koupit kolik chceme a ještě s jodem nebo bez jodu. Nám se možná dokonce vybaví: sol s mírou, moc solit není zdravé. To, přeneseno na církev Kristových učedníků, by dnes mělo úsměvný význam: té opravdu slané církve s mírou, aby nebylo přeučedníkováno, Příliš pravé církve může taky škodit, dokonce by to mohlo být lidem nepoživatelné. Tohle by dokonce mohlo být blízko názoru řady dnešních lidí: Církev? Budiž, ale s mírou. Jenže to jsou opravdu naše asociace a zřejmě ne původní smysl Ježíšova výroku.

Ten, jak slyšíme, směřuje spíš právě ke dvěma rysům soli, slanosti církve. První je ona vzácnost, ano nepostradatelnost jeho učedníků ve společnosti. Tou ujišťuje a povzbuzuje ty, kteří si mohli tehdy připadat přímo nenávidění, vytlačovaní a nepotřební. A dneska si mohou připadat, že je sice nikdo otevřeně neponižuje a nepronásleduje, ale že jsou většině prostě fuk. Ne, moji milí, říká Pán, slaná církev mých učedníků je v každé době a v každé společnosti nepostradatelná, nezbytná. A ať si to třeba většina lidí vůbec nepřipouští, pravá církev činí nechutnou společnost chutnější a působí v ní proti zkaženosti.

Tím Pán houf svých učedníků povzbuzuje a ujišťuje. Vy jste ta sůl nad zlato! Nenechte se svést jinam, ani unavit či otrávit. Neztraťte víru a vědomí, že věřit Ježíši a následovat ho má smysl, význam i budoucnost.

Ale to druhé, co jim Pán spolu s tímhle povzbuzení klade na srdce, je připomenutí: jen abyste byli opravdu slaní. Abyste neztratili tu výraznou chuť mých učedníků. Protože církev nemastná neslaná není nejen nikomu po chuti, ale hlavně ztrácí svůj smysl pro druhé, a tak není divu, kdyby jí lidé opovrhli a přestali s ní úplně počítat. Běda pak takové církvi zahozené a pošlapané. Běda nám, sestry a bratři, být neslanými křesťany.

Nechci tady teď dělat nějaké přemety a zkraty. Jistě se musíme v současnosti zabývat problematikou cesty k samofinancování. A mluvit spolu o tom, zač nám náš sbor stojí. A jak zaplatíme své kazatele. A musíme vyplňovat a vyhodnocovat dotazníky a odvádět je v termínech. I to je církev, jistě. A přece, chceme-li být opravdu reformační církví a hlavně církví Ježíšových učedníků, je pro nás rozhodující jeho slovo, jeho náhled, jeho program a vůle. Ano, chceme-. li slýchat biblickou zvěst od vzdělaných kazatelů, souvisí to i s naší peněženkou. Ale, když už jsme u toho: budeme-li hledět především, abychom byli slaní podle Pána Ježíše, jistě si zaplatíme i své kazatele. Tedy: jsme slaní nebo neslaní křesťané? To je naše hlavní otázka.

Co to konkrétně znamená, ta slanost, nám Ježíš přímo neprozradí. Asi proto, že se o to máme zajímat na cestě za ním. A když se budeme držet jeho slova a příkladu a budeme si je nějak pouštět do svědomí a do každodenního života, zřejmě zjistíme brzy, co to znamená být slaný.

Jedno je ale z jeho slov hned jasné. Sůl tu není pro sebe. Sůl nemůže být slaná sama pro sebe. Sůl je tu vždy připravena sloužit druhým, dát svou chuť, aby to, co si navařili, bylo vůbec k jídlu. Stejně jako je nesmysl neslaná sůl, je nesmysl sůl někde odložená sama pro sebe. Třeba chvíli, ale stejně přijde chvíle, kdy je použita, nemá-li být zmařená a na vyhození. Miloš Rejchrt na farářském kurzu ve své přednášce „Quo vadis ČCE?“ řekl, že ČCE zřejmě kráčí k čím dál větší soběstačnosti, ve smyslu, že si stačí pro sebe. To by bylo zmařené evangelictví! A tak: jistě, svou slanost přijímáme od Ježíše Krista. Z jeho slova – jen jestli ho zvěstujeme slaně!? Duch svatý nás solí. Ale tu slanost dostáváme pro druhé. Nechodíme se sem jen sami posolit, potěšit a ujistit ve víře. Tady nás Bůh solí, abychom se stávali Kristovými učedníky, solí tady toho kousku země.

Sestry a bratři, zdá se, že většině lidí dnes ta sůl nestačí. Mnozí hledají jiné chutě a příchutě. A co je dobré poměřují podle toho, jak to chutná jemu. Jen neochabujme ve víře, že i v tomto prostředí je sůl nepostradatelná. I těm, kteří o jasnou základní sůl Kristova slova nezavadí, jsou jako sůl důležití ti, pro které je rozhodujícím měřítkem Ten, který říká: Vy jste sůl země; jen abyste byli a zůstali slaní, solí země.

V týdnu mi jeden představitel města, křesťan, řekl: „Lidi dneska nepotřebují církev, nebude-li stát při nich v jejich existenčních problémech. Lidi nezajímá, co se děje v kostelích, když často nemají co do pusy“. . A já to pro sebe a pro nás překládám: Lidé církev nepotřebují, nestojí-li při nich výrazně jako sůl milosrdenství, konkrétní podpory, obětavé služby. Neměli bychom něco společně, ekumenicky udělat pro to, aby zde ve Zlíně byla církev takhle výrazně slaná v pomoci potřebným lidem? Aby lidé skutečně a výrazně mohli pocítit, že blahoslavení jsou ti a ti…, že nejsou zapomenuti a odepsáni, ale mají svou důstojnost a budoucnost?

Ke spiritualitě současných necírkevních lidí prý patří i dobrý pocit z dobročinnosti: že patřím k lidem dobré vůle. Ale má to své meze: aby mě to příliš nebolelo. Není pro nás dnes Ježíšovo slovo i v tom výzvou? Ti jeho první učedníci se přece dokázali pro něj vzdát i svého dosavadního bydla. Opustili své domovy i svou dosavadní práci, aby byli s Ježíšem a byli jemu k dispozici. I tak byli solí země: obětovali dost pro Boží království a službu jemu. Tolik se zas po nás nechce. Jen, abychom jako Kristovi učedníci dokázali dát víc, než jen aby nás to nebolelo. A nejen přece pro svůj dobrý pocit nebo z jakési náboženské povinnosti. Ano, dnes zase víc než dříve proto, že nám za to stojí náš samostatný evangelický sbor a vlastní kazatel. Ale ani to ještě není ten nejhlavnější důvod. Tím je přece vyznání, že nám za to stojí Kristus a důvěra v jeho slovo. Vždyť i v tom vydání pro jeho církev a pro potřeby druhých jde o to, že máme být solí země. A ne neslanou a zmařenou.

Ostatně, copak není i to podivné evangelické slovo „salár“ taky od soli? Salarius znamená solný, od solných dávek, jimiž se kdysi platil žold a služné. Neměl by proto být i ten náš salár křesťansky slaný?

A jak to zpívali naši předkové ve víře, k nimž se hlásíme? Kristus nám za škody stojí, stokrát víc slibuje…

Amen.


Stáhnout kázání ve formátu: PDF (pro čtení)