Miroslav Kubíček - Jizvy a stigmata

5. 8. 2010 – 19. 9. 2010

Foto z vernisáže zde.

Náhoda tomu chtěla, že třídním profesorem Miroslava Kubíčka byl na třebíčském gymnáziu Ladislav Novák. Kubíček tedy neabsolvoval onu malířskou krajinářskou drezúru jako jeho přátelé z třebíčské Skupiny 4 a začal se zabývat technikou, která v té době prožívala svou renesanci – koláží. Možnostmi koláže byl Kubíček fascinován na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let, postupně se toto první zralé, ale jistě také ještě iniciační tvůrčí údobí proměnilo v přehodnocení koláže i alchymáže do velice originální syntézy, která byla v různých variantách skoro jeho signifikantním znakem: používal v třebíčském okruhu oblíbenou metodu alchymáže, ale dal jí na první pohled odlišnou charakteristiku, možná bychom měli říci v souladu s jistou programovou subtilností, která je stále charakteristickým rysem jeho usilování.

Důležitou složkou je větší či menší kresebný komentář, který v souladu s autorovým lyrickým naturelem se někdy jenom dotýká zvoleného místa struktury, ale časem se stane komplementárním vymezováním plochy, až v dalším tvůrčím údobí se vlastním tématem stane „konceptuální“ vztah mezi plochou, pokrytou touto quasitextovou strukturou a plochou čistou, pouze vymezenou určujícími liniemi. A linie jsou u Kubíčka formovány výhradně celou řadou jednotlivých doteků perem a tuší, tedy zase tím nejjemnějším a nejsubtilnějším způsobem, jak může vůbec kresba vzniknout. Všechny formy jsou v podstatě nezobrazující, podstatné je formování plochy, ale snad nikdy nejsou čistě neosobně lineárně geometrické, jejich geometrie je organická, můžeme snad říci v nejobecnějším slova smyslu, jako by to byla paralela jakýchsi přírodních útvarů.

V poslední dekádě dominuje subtilní kontrapunkt mnohonásobných kresebných záznamů a vynechané bílé plochy, případně plošek, artikulovaných stopami nalezených, tvarově zcela jednoduchých objektů. Tak vzniká jemné lyrické napětí mezi bílou plochou a strukturou mnoha desítek linií, které ji obklopují. Obrazy a kresby Miroslava Kubíčka jsou lapidárním stvrzením faktu, že reflektování určitých podob řádu přírody může být i výsledkem cesty od struktury sémanticky exponované k její naprosté autonomii. Řád jeho nejnovějších děl je paralelou řádu přírody, aniž by se orientoval na deskripci jakéhokoliv konkrétního přírodního útvaru (ten může být dřív otiskem či stopou, která je touto strukturou „komentována“).

V minulém politickém systému byl Kubíček mužem „devatera řemesel“, změněná situace mu umožnila, aby se stal tím, co jej skutečně uspokojuje, tedy v jeho případě farářem Církve československé husitské. To ovšem neznamená, že by rezignoval na výtvarnou činnost, naopak, právě v posledních letech se propracoval k oproštěnosti lapidární vazby mezi otiskem jednoduché či složitější formy a strukturou, kterou kolem nich formulují mnohonásobně řazené linie, a možná právě ono hledání jednoduchého primárního řádu je jen zdánlivě paradoxně komplementární k jeho současným společenským aktivitám.

Jiří Valoch