24. prosince 2016 - Štědrovečerní kázání

Petr Pivoňka

Kázání: Mt 2,1–12

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.

Sestry a bratři,

mudrci z východu jdou – za znamením narozeného krále Židů, které rozeznali. Jdou za hvězdou ke Kristu Králi, kterého ještě neznají. Jdou a nikam neuhnou. Nenechají se vykolejit, svést jinam, zastavit – i když ty tlaky tu jsou značné: Herodes, jeho znepokojení a skryté zlé plány, zmatky, neznámý prostor. Těm mudrcům bychom se měli jako křesťané podobat. Jdeme za Kristem, který se narodil jako dítě kdesi v Betlémě. Ale na rozdíl od těch třech už o něm víme více, známe ho blíž, protože se nám přiblížil. To je první povzbuzení a výzva dnešního evangelia: abychom šli dál za Kristem. Víme, že může být i dnes nenápadně přítomen v těch maličkých na tomto světě. Jako ti tři mudrci jděme za Kristem. Nenechme se vykolejit a odvést jinam. Nenechme se zastavit. Zmatky, znepokojivými tlaky a strachy – vnějšími i vnitřními. Držme směr, kterým nás k sobě vede Ježíš, Král králů a Pán pánů. Apoštol to řekl tak: držme se toho, co vyznáváme. Abychom došli až do „betléma“ setkání s Ním… Ale už ne jen s dítětem, ale Králem v jeho slávě.

Někdo se i v těchto dnech snaží, aby Vánoce byly ve stínech slepého násilí. To mají Herodes i teroristé a všichni zaslepení násilníci těchto dnů společné. Ti tři mudrci Heroda vyslechli, ale nenechali se jím vykolejit ani zastrašit ani zmanipulovat a získat pro spolupráci. Kéž bychom se jim podobali a šli dál o to rozhodněji za hvězdou Ježíše Krista.

V souvislosti s Herodem mě při přípravě tohoto kázání oslovila aktualizace Pavla Hoška. Poukazuje na to, že Herodes jako nepravý král dosazený Římany reaguje na zvěst o narození pravého krále tím, že mu odmítá uvolnit trůn. I my často sedíme na trůnech svých životů, chceme si za každou cenu udržet vládu, která nám úplně nepatří. Tak se možná máme sami sebe ptát: nepodobám se snad já někde Herodovi? Kde se znepokojím, vzepřu nebo i rozčílím, když uslyším, že je tu Kristus, pravý král, který se má ujmout vlády v mém životě, počínaje mým srdcem? Pokušení být si sám králem a pánem, na místě krále pravého, je v naší povaze.

Mudrci šli za hvězdou. Za zvláštním nebeským úkazem. Ale uvěřili, že to má spojitost s prorockým zaslíbením zrození krále, které se jich týká. Rozpoznali hvězdu jako jeho znamení, uvěřili a šli za ní. Naší hvězdou – a nejen na vánočním nebi – je evangelium. My můžeme jít a jdeme za světlem, kterým je Kristus, když se budeme držet evangelia. Máme daleko víc než jasnou hvězdu na nebi. Slyšíme jeho slova: Já jsem přišel na svět jako světlo… Já jsem světlo světa…. Mudrci se nepřestali držet hvězdy a šli za ní až do betlémského chléva. My se držme světla Kristova slova a svědectví o něm.

Taky pod různými zmatky a tlaky – vnějšími i osobními scházíme z cesty. Ale když se zcela neuzavřeme před Kristovým světlem, znovu cestu nalézáme. To je ta veliká milost, která nás zahrnuje jak Marii kdysi. Potřebujeme k tomu jeden druhého. Abychom jeden druhému ukázali na tu hvězdu Kristovy milosti a odpuštění, které se smíme zase chytit a nechat vést dál. Až k tomu, že se s Ním setkáme a jeho světlo se stane taky naším světlem. To když se poutníci za narozeným Kristem setkají s ním a on se narodí v nich a oni se stávají jeho učedníky. A prý je to na nich znát, že vyzařují jakési světlo – někdo by možná řekl optimismus, laskavost, neutrápenost, nezachmuřenost, nadhled.

Mudrci přinesli narozenému králi své dary. Dali mu to nejlepší, co mu celou cestu nesli. Aby mu tak vyjádřili svou úctu a víru. Odvozujeme z toho, abychom i my dali Ježíši Kristu to nejlepší, co můžeme ze sebe. Ale někdy, možná právě teď se cítíme tak, že mu nemáme co dát.

Já bych to dnes pověděl trochu jinak. Zkusme si to představit: docela obyčejný zastrčený betlémský chlívek a v něm se narodilo dítě dvěma chudým lidem. Všude panuje zmatek, v pozadí i plíživý strach. Mnozí se na tom snaží přiživit a obohatit. A to ubohé dítě, které po narození potřebuje nejvíc teplo, nemá než plenky na zabalení. Král v situaci těch nejubožejších lidí v našem světě. A najednou se tu objeví tři cizinci, klaní se a dávají tomu dítěti vzácné dary. Jakoby vnesli záři té hvězdy do tmy chléva. Podivnou slavnostnost do nejobyčejnější všednosti. Bohatství úcty a víry do veliké bídy. Teplo do chladu. Přítomnost Boží do lidské opuštěnosti. A tak právě ti tří mudrci dali poprvé zazářit Ježíši jako pravému Králi. Jako světlu světa a života, které přišlo pro každého člověka ve tmě a stínech.

Není to snad to, co máme dělat i my? Právě my? Co je naším posláním? Nechat zazářit Ježíše jako pravého krále uprostřed naší všednosti, všelijakých zmatků a všelijaké lidské bídy? Vnášet trochu světla té úcty k němu a víry v Něho, když se navenek všechno jeví jen jako obyčejně a uboze lidské a v pozadí je cítit strach z nějakých Herodů? Nemáme tak a tím vlastně my křesťané slavit Vánoce? Že vneseme jakousi slavnostnost do všednosti? Teplo do chladu? Boží přítomnost do lidské opuštěnosti? Říká se tomu posvěcení. Posvěcovat naši všednost – to může znamenat slavit Vánoce, oslavovat zrozeného Krista.

Možná by se nám spíš chtělo před tím vším lidským i osobním shonem a zmatkem a před těmi strachy někam uzavřít. Utéct. Nebo se aspoň zamknout do svého soukromí, do své samoty, ano třeba se svým soukromým Ježíšem Kristem. S pocitem, že mu stejně jako králi nemáme co dát. Leda svou vlastní bídu.

Jenže, král narozený v chlévě i o tvou bídu a možná právě o ni stojí. A nemůžeme přeci jen tak přejít či zapomenout tuhle lekci vtělení, Božího vtělení. My, kteří chceme Ježíše uctívat, poslouchat a následovat jako pravého krále nemůžeme přeci z toho všeho utéct nebo se před tím uzavírat. Spíš máme všechnu tu člověčinu, všechen ten vánoční shon, i to znepokojivé a tíživé transformovat. Posvěcovat to jeho světlem, jeho vládou.

Nechceme se přece podobat Herodovi, nýbrž těm třem mudrcům. Ti nás učí, že pravá moudrost je sklonit se před pravým králem, uznat jeho moc, přivítat jeho vládu, darovat mu svou úctu a víru, ať si připadám jakkoli.

Modleme se: Duchu svatý, ukaž nám, kde se jedná nebo i bojuje o to, jestli mi bude vládnout Kristus a jeho mír anebo moje pochybnosti anebo nějaký Herodes a jeho nepokoj a strach? Ty, Pane Ježíši, jsi hoden žehnání a chvály. Tvoji moc a sílu slavíme. Před tebou se, Pane Kriste, králů králi dobrovolně skláníme. Kéž je to na nás znát, až půjdeme odsud – k večeři a ke stromečku i v dalších dnech. Amen.