21. května 2017 - neděle Rogate - rodinné bohoslužby

Petr Pivoňka

Čtení: Da 5,1–16 Kázání: Da 5,17–30

Daniel na to králi odpověděl: „Své dary si ponech a své odměny dej jinému. To písmo však králi přečtu a výklad mu oznámím. Slyš, králi! Bůh nejvyšší dal Nebúkadnesarovi, tvému otci, království a velikost, slávu a důstojnost. Pro velikost, kterou mu dal, se před ním třásli všichni lidé různých národností a jazyků a obávali se ho. Koho chtěl, zabil, koho chtěl, nechal žít, koho chtěl, povýšil, koho chtěl, ponížil. Když se jeho srdce povýšilo a jeho duch se stal náramně zpupný, byl svržen ze svého královského stolce a jeho sláva mu byla odňata. Byl vyhnán pryč od lidí, jeho srdce se stalo podobné zvířecímu, bydlel s divokými osly, za pokrm mu dávali rostliny jako dobytku a jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, dokud nepoznal, že Bůh nejvyšší má moc nad lidským královstvím a že nad ním ustanovuje, koho chce. Ani ty, jeho synu Belšasare, jsi neponížil své srdce, ačkoli jsi o tom všem věděl, ale povýšil ses nad Pána nebes. Přinesli před tebe nádoby z jeho domu a pil jsi z nich víno ty i tvoji hodnostáři, tvé ženy i ženiny, a chválil jsi bohy stříbrné a zlaté, bronzové, železné, dřevěné a kamenné, kteří nic nevidí, neslyší ani nevědí. Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil. Proto bylo od něho posláno zápěstí ruky a napsáno toto písmo. Toto pak je písmo, které bylo napsáno: ‚Mené, mené, tekel ú-parsín ‘. Toto je výklad těch slov: Mené – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel – byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký. Peres – tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.“ Belšasar hned poručil, aby Daniela oblékli do purpuru, na krk mu dali zlatý řetěz a rozhlásili o něm, že má v království moc jako třetí. Ještě té noci byl kaldejský král Belšasar zabit.

Milé děti, sestry a bratři,

větší děti mají tentokrát výhodu. A náskok před námi dospělými. Protože jste si v předchozích nedělích už dvakrát vyprávěli o tom statečném mladíkovi v babylonském zajetí. I když byl v zajetí skoro sám, kdo věřil Hospodinu. Jak že se jmenoval? Daniel. A jak že se podivně jmenoval ten pyšný babylonský král? No ten, který si nechal postavit sochu, a každý se měl před ní klanět? Nebúkadnesar. Však se rozpomeneme, jak poznal, že je Pán Bůh nad něj daleko mocnější. Že může i v ohnivé peci být se svými věrnými, jako byl Daniel a jeho přátelé. Pán Bůh tu a tam pošle do světa takové znamení. Jenže lidé pyšní, kteří spoléhají na svou moc, snadno a rychle zapomínají. Jako král Nebúkadnésar. Zase se opájel svou mocí. A čas běžel. A všem lidem, které ponižoval a trápil, se zdálo, že tak to prostě na světě je. Že všemu vládne ten pyšný král a ti všichni neživí bohové, které uctívá. Ale zase se Hospodin ozval. Vzpomínáte? Nebúkadnesar byl z toho snu vyděšený a neuměl si ho vysvětlit. Když mu ho pak Daniel vyjasnil, ten pyšný král se snad úplně pomátl, takže žil najednou jako nějaké zvíře. Tak byl pokořen. Než pochopil a uznal, že jediným Bohem, nad něj i nad všechny mocným, je Hospodin. A že ty, kteří si vedou pyšně, může ponížit. Stačí tak málo. A Pán Bůh jim pošle znamení, že jsou nic. Ale potřebuje a používá k tomu věrného člověka. Jako byl Daniel. Který tomu znamení porozumí a má odvahu je pyšnému vládci pravdivě vyložit.

Jenže. Zase plyne čas. A po králi Nebúkadnésarovi, který tohle pochopil, přijde na trůn Belšasar. Ten je zase opojen svou mocí. A na zkušenosti svého otce zapomíná. Možná ještě spíš na ně kašle. Tak se znovu zdá, že je to on, kdo na světě vládne a rozhoduje. A Pán Bůh že k tomu mlčí. A na jeho věrného služebníka Daniela že se taky dávno zapomnělo.

Král Belšasar hoduje. A přitom nedaleko už nepřátelé boří jeho říši. Ale on na nic nedbá. Opíjí se nejen vínem. Taky pýchou. Je si sebou a svou mocí tak jistý. Vždyť má kolem sebe a pod sebou tolik poddaných. A taky tolik bohů. A přitom, děti, jak je ten král směšný a ubohý. No řekněte! Bozi zlatí, stříbrní, bronzoví, železní, dřevění a kamenní. Co je to za bohy? Vždyť jsou neživí. Jen kusy něčeho. Co ti zmůžou? A přece jim podobným dodnes mocní věří. Král Belšasar je pýchou bez sebe. A přitom je tak směšný. Běda mu.

Ano. Běda mu. Opilý pýchou nechal přinést nádobí, zlaté číše a kalichy, které jeho otec ukradl z Božího chrámu v Jeruzalémě. Pili z nich a chválili přitom všechny ty bohy nebohy. Běda, běda! Vždyť tím dávali najevo, že všechno to, co připomíná Hospodina, se hodí akorát tak na to, aby se z toho opili. Ale když byli takhle zpití královým rouháním, uviděl Belšasar něco podivného. Co to bylo? – předvádím: zpoza flipchartu píšu nápis…

Čteme, že král zbledl a roztřásla se mu kolena. Doslova se z toho málem po… A zvolal: zaklínači, hvězdopravci, planetáři – všichni sem! Honem. Potřebuji výklad. Kdo tu šifru přečte a vyloží mi ji, dostane zlatý řetěz a vysokou funkci – kam se na něj bude hrabat synodní senior nebo primátor. Děti, no není to tragikomické? Jak málo Pánu Bohu stačí – nesrozumitelný nápis, rukou která není lidská – aby se tak mocný pyšný král z toho málem pokakal a supervelmoc se otřásla v základech! A všechno se dalo do pohybu.

Když všichni ti královi experti nedokázali nápisu porozumět, začal králův obličej měnit barvy a všichni byli zmateni. V tu chvíli však přišla královna. A říká: „Králi, uklidni se. Je tu ve tvém království jeden moudrý muž. Už tvůj otec poznal, že rozumí snům a záhadám. Však si vzpomeň, že ho proto udělal nejvyšším vykladačem všech záhad. Jmenuje se Daniel. Tvůj otec mu dal jiné jméno, velmi podobné tvému. Ale je to prostě Daniel. Pošli pro něj, ať ten nápis vysvětlí“.

Daniele přivedli před krále a ten mu nabídl bohatství, funkci a moc, když mu vyloží, co ten nápis znamená. Určitě to nebyla náhoda, že ho i král oslovuje jménem Daniel. To znamená: Bůh můj je soud. Proto asi Daniel králi statečně řekl: Své dary si nech. Povím ti, co ta slova znamenají. Už tvůj otec musel poznat a pochopit, že všechna jeho moc závisí na Pánu Bohu. Když se stal pyšným, byl najednou tak ponížen, že se spíš podobal zvířeti a jako zvíře žil stranou od lidí. Až když uznal, že Pán Bůh má moc nad ním i nad každou vládou a nad každým vládcem, získal všechno zpět. To aby každý pochopil, že pýcha člověka znetvořuje, ale teprve, když člověk uzná Pána Boha nad sebou, stává se zpět člověkem.

Ty jsi, ale, na to nedbal. Nevzal sis to k srdci. Naopak myslíš si, že nad tebe není nikdo. Velmi ses povýšil. I nad Pána Boha, kterého jsi zesměšnil. A přitom sám věříš bohům, kteří nevidí a neslyší a nic nezmůžou. Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil.

Proto ti on posílá tento vzkaz: Mené – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel – byl jsi zvážen na jeho vahách a jsi lehký. U parsín – tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům. Nic nevážíš, králi, nic neznamenáš. Skončil jsi. Tvá moc je dána jiným. Kde vzal Daniel odvahu něco takového králi sdělit? Jedině ve víře, kterou nese jeho jméno: Bůh můj je soud.

A co král Belšasar? Hned nařídil, aby Danielovi dali vše, co mu slíbil. Ale jinak? Předtím se chvěl strachy, a teď nic! Žádná lítost. Žádná známka toho, že by se to jeho srdce dotklo. To je zvláštní ne? Někdo může uslyšet přímo Boží soud a ani to s ním nehne! Běda, běda. Takový člověk nejspíš zle skončí. Jako král Belšasar.

Milé děti, sestry a bratři, někteří lidé si myslí, že nad ně není. Že si všechno mohou dovolit a nic se jim nemůže stát. Pána Boha se nebojí a lidmi kolem sebe pohrdají. A neslyší na žádné napomínání. Že taky o takových víte? Může se dlouho zdát, že jim to všechno projde. A že Pán Bůh k tomu mlčí. Příběhy o Danielovi nám dávají naději, že to tak není. Pán Bůh drží své slovo a své záměry. Má a bude mít ještě rozhodující slovo nad vší lidskou pýchou. Nad bohorovností, která ponižuje mnohé, ubližuje a trápí, a Pánu Bohu se vysmívá. Lidská pýcha, moc a zloba ale nestačí na jeho věrnost, lásku a blízkost. Na to všechno, čím Pán Bůh dává odvahu a statečnost naší víře.

A to taky slyšíme z tohoto příběhu. Že Hospodin je na straně slabých a ponížených. Že pamatuje na svůj zajatý lid. Na každého, kdo v něj nepřestává ve svém trápení doufat. Připravil a otevřel jim přece kdysi cestu z egyptského otroctví. Chystá jim pomalu, zatím nenápadně, ale jistě cestu i z tohoto zajetí. A z každého zajetí. V to můžeme doufat a čerpat z toho odvahu pro sebe i pro své děti. Proto je necháváme křtít v jeho jméno. Vždyť Boží slovo nám dává věřit, že žádná pyšná, ponižující a zlá moc na světě nestačí na jeho věrnost, lásku a blízkost.

Modleme se: Pane Bože, děkujeme za tohle povzbuzení a ujištění. Že tvá věrná láska je nade vše nejvyšší a bude mít rozhodující slovo. Ve světě i v našem životě i v životě našich rodin a dětí. Taky ale i o nás platí to slovo: Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil. Bože, způsob v nás opravdovou pokoru a lítost. Abys nám mohl dát do srdcí skutečnou odvahu a sílu důvěry. Pomoz nám, když ti chceme ze srdcí děkovat a tebe vyvyšovat a chválit. Amen.