4. června 2017 - svatodušní neděle

Petr Pivoňka

Kázání: J 4,3–24

… opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“  – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“

Milé sestry, milí bratři,

z první části tohoto příběhu slyšíme, jak se Pán Ježíš snaží překonat ty různé společenské i náboženské překážky, aby se setkal v rozhovoru s tou samařskou ženou. Jak připravuje toto setkání postupně nejprve k poznání a rozhovoru o tom, že přes to, co nás rozděluje, čerpáme ze společných zdrojů. Tak nám tenhle příběh od začátku klade otázky: co my? Hledáme spíše to, co nás spojuje, nebo to, co nás rozděluje? Je i mezi námi a v nás zájem pátrat po společných zdrojích? Snažíme se vytvářet prostor k setkání a rozhovoru s odlišnými, abychom překonali to, co nás rozděluje? Anebo spíš v takovém setkání stvrzujeme svou odlišnost a bráníme to své?

Ale Ježíš nechce skončit jen u toho, že nakonec čerpáme ze společných zdrojů. Od vody z Jákobovy studny vede tu ženu ke zdroji života věčného. Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

Je zřejmé, že přístupem k téhle vodě není rozumět tomu, pochopit Ježíšova slova, nýbrž věřit mu. K tomu ale vede proces, cesta, po které Ježíš vedl tu ženu a vede i nás.

Co mohla ta žena zaslechnout a co můžeme zaslechnout i my, že Ježíš nenabízí jen nějaké poučení o životě, o lepším, nadějnějším, zbožnějším životě. Ježíš nabízí zdroj života samého. Pramen života plného, naplněného. Proto, kdo se chce u Ježíše jen na skok občerstvit nebo jen poučit o životě – vlastně se míjí s tím, co Ježíš má a dává. Kristovo evangelium dává občerstvení pro celý život. I pro situace, kdy jsme „na suchu“ a ani pěkné řeči o Bohu nás nepotěší.

Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky… Tohle je krásné a mocné povzbuzení a ujištění, které nám Pán Ježíš dává. Že kdo se napil vody jeho slova, jeho víry, jeho Ducha, jeho života – nebude už nikdy bytostně žíznit – i když mu je třeba zrovna dost mizerně. Nebo neví, jak unese, co je na něj naloženo. Nebo zrovna ohledává křesťanskou cestu. Nebo je úplně na začátku cesty víry anebo se tak zrovna cítí. Přesto, nehledě na tyto stavy a pocity, slyší: jestli ses vírou napil vody, kterou ti dává Ježíš, ten pramen v tobě vyvěrá k životu věčnému, i když se zrovna i v tom běžném životě všelijak plácáš. Sestry a bratři, Pán Ježíš nám dává napít se dnes tímhle jeho mocným ujištěním.

Ale zpět k tomu dnešnímu příběhu. Ta samařská žena ta slova pojala po svém a prakticky. „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu“. Takoví jsme i my. Co nám Ježíš říká a dává, pojmeme po svém a prakticky, aby to bylo pro nás pochopitelné a pohodlné. Ježíš s ženou nepolemizuje. Ale vede ji k poznání, že vidí do jejího života a rozumí mu tak, jak ani nepomyslela. A žena na to reaguje: Pane, vidím, že jsi prorok. Ježíš vede tu ženu i každého, s kým mluví, postupně k prozření, kdo je on. Protože jedině až dojde k tomuto prozření, může člověk uvěřit, že mu Ježíš skutečně může dát vodu, o které mluví. A může pochopit, co znamená, ji od něj přijmout, napít se z ní. Že to znamená uvěřit mu. Ale k tomu vede Pán Ježíš člověka, s nímž se dal do rozhovoru, postupnou cestou a někdy mnohem delší, než kterou prošla ta Samařanka. Celý ten další rozhovor o tom, kde je to místo pravé bohoslužby, směřuje k tomu, co znamená, když Ježíš říká, že je na čase uctívat Boha v Duchu a v pravdě. Ale předtím v tom rozhovoru Ježíš řekne: Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.

Zvláštně vymezující výrok! Asi bychom ho od Ježíše Krista ani nečekali. Ale na cestě k uctívání Boha v Duchu a pravdě ho zřejmě nemůžeme přejít. A taky je tím naznačeno, že sblížení neznamená zamlčet pravá východiska.

Neboť spása je ze Židů. Kristus se k nim přiznává, hlásí. Vyšel od Otce nebeského, ale taky z Židů. Hlásí se k jejich exodům, k jejich dějinnému údělu, k jejich poznání. I k jejich bohoslužbě. My uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Proto církev, která se sesláním Ducha svatého narodila, jasně rozpoznala, že potřebujeme číst zas a znovu Starý zákon, abychom porozuměli, kdo je Ježíše Kristus. Abychom rozuměli svému Pánu. Neboť spása je ze Židů.

Jak o tom přemýšlím, otevřu si časopis Roš chodeš, a čtu si tam úvodní biblické zamyšlení rabína J. Sachse nadepsaném Zkouška charakteru: … židovství je víra pro ty, kdo chtějí změnit svět. A to není obvyklé. Zatímco většina náboženství spočívá v přijímání světa takového, jaký je, židovství je protestem proti stávajícím pořádkům, ve jménu světa, jaký by měl být. Být Židem znamená usilovat o změnu. Jenže lidé nemají změny rádi – a proto připadal Mojžíšovi, Davidovi, Elijášovi a Jeremjášovi život někdy ta bezútěšný…. Pokoušet se o změnu, je velká zkouška charakteru, ale právě taková snaha znamená být Židem. Neznamená to snad proto – ano s odvoláním na Ježíšova slova právě proto – být i křesťanem!?

Ve světě, kde je stále zdrojem různých odcizení, napětí a konfliktů – otázka kde a kdo Boha správně uctívá? Kdo má v těchto věcech pravdu? Ve světě, kde se právě tyto náboženské odlišnosti a otázky stávají zdrojem napětí a konfliktů. Není proti této podobě světa, ale právě taky uctívání Boha, protestem ta změna, kterou ohlašuje Pán Ježíš: „Věř mi, že přichází hodina, ano už je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“? Ano, bratři a sestry, už je čas, abychom uctívali Otce nebeského v Duchu a pravdě Ježíše Krista. A to nejen v neděli, ale aby se náš každodenní život stal uctíváním Boha Otce v Duchu a v pravdě. A to jistě znamená výzvu ke změně. Má-li se náš osobní život, i ten skrytý a soukromý, i naše každodenní vztahy stát uctíváním Boha v Duchu a v pravdě. Ano, jistě, patří k tomu také krásné, radostné bohoslužby, plné vděčnosti a chval. Ale hlavně to znamená změnu v myšlení a jednání směrem Kristova lidství. Protože to je cesta ke změně stávajícího světa. Tudy se v něm rodí a roste svět nový, jehož počátkem a znamením má být opravdová Kristova církev. Ta, která se kdysi narodila z Ducha a z pravdy. A znovu se z Ducha a pravdy Ježíše Krista obrozuje a reformuje, i nově rodí. V každém z nás.

Lidé, kteří takto opravdově uctívají Boha v Duchu a v pravdě, stávají se příslibem, že rozdělení lidstva může být překonáno. Mění k lepšímu svět strašlivých skutků náboženské a rasové nenávisti. Jsou příslibem, že lidé najdou společnou řeč – díky Duchu a pravdě.

Proto věříme, že se Bohu líbí, když se snažíme, aby příslibem toho byly i naše společné bohoslužby. Vždyť je slavíme nejen my tady, nýbrž společně se všemi, kdo po celém světě, různými jazyky a způsoby, a přece v jednom Duchu a v jedné pravdě uctívají Boha a naslouchají Kristu.

Kéž vás, milí bratři a milé sestry, povzbuzuje ujištění, že Duch svatý je vylit. Do dnešního světa, do našich dnů, do našich srdcí. A nově se vylévá a dává jako voda, kterou živý Pán Ježíš Kristus dává každému, kdo mu opravdu věří. Aby se v něm stávala pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.