18. června 2017 - 1. neděle po sv. Trojici

Petr Pivoňka

Čtení: Iz 61,1–9 Kázání: Iz 61,10–11

Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky. Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody.

Blíží se prázdniny. A vy se už určitě těšíte, že na chvíli odjedete z domova. S rodiči, někam na dovolenou. Nebo někam k příbuzným. Nebo na tábor. I my, dospělí, se na to asi těšíme, že na chvíli „vypadneme“ z domova. Ale těšíte se pak zase domů? Kde najdeme svůj pokoj, své věci, kde to dobře známe a cítíme se tam bezpečně. A taky náš kostel najdeme a zase se sem těšíme. Ale představte si, že jste z domova neodjeli jen na prázdniny a na dovolenou. Ale nějací cizí lidé sem vpadli a násilím vás odvlekli z domova. Daleko, do ciziny. A tam vás drželi dlouho, měsíce a roky. Dlouho jste byli v tom cizím zajetí smutní. Moc se vám stýskalo po domově. A taky po našem kostele. Ale pak už jste si zvykli. Jenže se stalo něco nečekaného. Zázrak. Někdo mocný dovolil, že se můžete vrátit domů. A někdo říkal, že to se Hospodin, Bůh nad námi smiloval. A že to on nás vysvobozuje a potěšuje, že se můžeme vrátit po mnoha letech domů. A víte, že mnohým se už nechtělo vracet? Už si v té cizině zvykli. Ale vy jste se moc těšili domů. Na váš domov a na náš kostel. A tak jste mezi těmi, kdo se nedávno vrátili z té ciziny po tak dlouhé době domů. Ale jak strašný šok to byl! A jaké zklamání. Když jste viděli ten váš drahý domov. Dům pobořený, zpustlý. A taky kostel. Když býval jen zvenčí špinavý, jaký býval krásný. Teď je pobořený, varhany a lavice zničené, věž už není a zvon je ukradený. Kde budeme bydlet, tati? A kde budeme mít bohoslužby, mami? A všude, kde bývali známí lidé a sousedé, jsou nějací cizinci. Divně i škaredě se na nás dívají. Vždyť už s námi tady nepočítali. Nikdo si nemyslel, že bychom se mohli vrátit. Ano, je to zázrak. Ale jak je to všechno těžké a smutné! To jsme si nepředstavovali. Vždyť, vzpomínáte? Ještě tam, v té cizině, jakýsi zvláštní člověk – říkali mu prorok Boží – hlásal tak krásné a nadějné věci! Povstaň, a rozjasni se – říkal. Protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Vy, kdo se vracíte domů, se budete radovat. Už nebudete mít ustrašené srdce. Dny tvého smutku skončily. Ano, tak to ten podivný muž Boží říkal. Jenže, když jsme se vrátili, padl na nás všechny zase smutek. Snad ještě větší, než kdysi. Tak jsme se těšili, že už život bude konečně lepší a krásný. Vysvobozený od všeho našeho ponížení a trápení. A ono je to zas tak těžké. Jak to? Vždyť Bůh vzkázal: dny tvého smutku skončily! A my jsme z toho všeho ještě smutnější. A nevíme, kde vezmeme sílu, všechno to pobořené znovu opravit. Náš domov, náš kostel. Nás samotné. Ale, děti, sestry a bratři, ztišme se! Dávejme pozor! Poslouchejme dobře. Vždyť tady k nám někdo zase tak zvláštně mluví. Slyšíte, co říká? Duch Pána Boha je nade mnou. Poslal mě k vám, abych nesl radostnou zvěst pokorným. Ano, vám, kdo jste Božím slovům a zaslíbením nepřestali věřit. I když je to všechno těžší, než jste si představovali. Uvěřili jste, že dny vašeho smutku skončily. A Pán Bůh o vás všech ví. Že znovu potřebujete potěšit. A proto poslal a pověřil toho, kdo k vám mluví. Říká Hospodin mě poslal obvázat rány vám, kdo jste zkroušeného srdce. A poslal mě vyhlásit svobodu vám, kdo jste v něčem zajatí a uvěznění. Vyhlašuje se vám léto Hospodinovy přízně, Boží prázdniny od toho, co vás svírá. Nezmizí to sice. Ale můžete se nadechnout, zažít úlevu a nabrat sil. Protože je vám blízko ten, kdo má potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijonu v Jeruzalémě, ale i ve Zlíně a kdekoli jsou a slyší. Má jim dát místo popela ponížení a pokání na hlavu čelenku, jak nevěstě. Olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Necítíme, děti, tu vůni? Jak ta jeho slova voní, jako ten olej veselí, který on dává místo truchlení? Jakoby ho i tady vyléval ten Mesiáš, Kristus, který k nám mluví. Na každého, kdo ho potřebuje a kdo před ním neuhýbá. A pak říká, že co je v troskách, ti, kdo Hospodinu věří, vybudují, opraví, znovu postaví. Že k tomu dostávají a dostanou novou sílu. A naději. Že se nemusejí bát dalších dnů, že to tak zpustošené nezůstane. Že to tak s Boží pomocí nenechají. A představte si to! Když si připadali skleslí a slabí a zahanbení, budou je lidé, i ti cizí lidé kolem nazývat „Hospodinovi kněží“. A budou jim říkat „Sluhové našeho Boha“. Protože to tak Bůh rozhodl a dá jim k takové službě Ducha víry, síly a věrnosti. No to je tedy něco, děti! A ještě něco. Ti cizí lidé, co na ně koukají všelijak, poznají, že je to zázrak, že jsou tihle Boží služebníci tady. Že jsou zpátky. A jejich děti, že jsou tady. A že taky Hospodinu a Kristu věří. Že je to podivuhodné, že jsou tady. Že tu už neměli a nemuseli být. A proto, když tu navzdory všemu jsou a pokračují a taky jejich děti, lidé poznají, že Hospodin jim žehná a že Kristus mluví pravdu. A jak ho tak poslouchají, ti posmutnělí a skleslí, dospělí i děti, začíná smutek z jejich srdcí mizet. Jako by do nich někdo vléval živou vodu. A tu se ozve nejprve jeden a pak další a pak další. Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oblékl rouchem spásy, zahalil mou hanbu i mé nedostatky pláštěm spravedlnosti. Jak ženicha, představte si, a jako nevěstu, která se krášlí šperky. Najednou si připadám, jak kdyby mě Bůh, Kristus a Duch svatý pozvali na svatbu, a já tam byl ženich, a já tam byla nevěsta. A jeden kouká po druhém, co veselého a krásného to říká. A pak jedni chytnou kytaru, druhý harmoniku, a děti vezmou bubínky a flétnu a chřastítka a začnou zpívat: Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha. Slovo Boží opravdu potěšuje! Duch Kristův skutečně dává novou radost a chválu, za kterou se nemusíme před nikým stydět! A schválně se dnes koukněme do zahrad. Vždyť jako země dává vyrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co někdo zasel, tak dá Pán Bůh vzklíčit tomu, co zaslíbil. Spravedlnosti a chvále – a to před všemi lidmi a národy světa. Já něco z toho Božího klíčení v minulém týdnu zažil. Nejdřív ve čtvrtek při nábožku s většími dětmi. Samí kluci nezbedníci. Navrhl jsem: co kdybychom se dnes pomodlili tak, že každý řekne jednu dvě věty. Nejdřív ne, ne. Ale pak Matěj začal, přidal se Kryštof….a já nakonec. A mé srdce se rozveselilo, čemu dal Pán Bůh mezi námi vzklíčit. A pak v pátek s menšími dětmi. Začali jsme zpívat chvály. A pak šla jedna píseň za druhou. A Zuzanka hrála na kajon a Verunka s Anežkou seděly na zemi a bušily do bubínku a tamburíny a zpívali jsme na plné pecky – a zas to byla taková chvíle, kdy se mé srdce rozveselilo tím, čemu dal Hospodin mezi námi vzejít. Amen.