30. července 2017 - 7. neděle po sv. Trojici

Petr Pivoňka

Čtení: J 6,1–29 Kázání: J 6,30–35

Řekli mu: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Řekli mu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.

Milé sestry a milí bratři,

nevím jak vy, ale já má z těchto veršů vždy divný první dojem. Jak se stále znovu ti, kdo s Ježíšem mluví, s ním míjejí. Jak jsou natvrdlí, nechápaví, přízemní. Ale nemáme to snad slyšet jinak?

Hle, jakou trpělivost má Pán Ježíš s těmi, kterým chce dát chléb pro život věčný! Jak se znovu vystavuje jejich otázkám, nechápání, pochybnostem, námitkám. Jejich zvláštní žádosti, aby jim dal nějaké očividné znamení, aby mu mohli věřit, když jim ho přece právě dal. Ale oni ho nerozeznali nebo nepochopili. Jsme snad my už o tolik zralejší a vnímavější?

Tuhle trpělivou lásku, která se jim znovu vystavuje a dává, má ten, který je nechce jen poučit, ale chce, aby v něm objevili a přijali chléb života a jedli z něho. A tak, když Ježíš říká: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se“, není to povzdech nad nimi. Ani zahanbující odhalení nebo výčitka. S pochopením, že za ním přišli, protože se u něj nasytili, k nim Ježíš znovu mluví. Naváže na tu jejich potřebu a zkušenost a vede je dál. K chlebu života, který jim chce dát.

I když i dál nedokáží reagovat přímo na jeho výzvy. A odpovídají jakoby mimoběžně: „Co máme dělat, aby to bylo to, co žádá Bůh?“ On slyší, co hledají a potřebují, a navazuje na tu otázku. Slyší, že se starostlivě a možná trochu nedůvěřivě i unaveně ptají: co máme všechno udělat? Co máme ještě udělat, aby to bylo, co chce Bůh? A obstarali si tak ten pokrm pro život věčný? Co máme pro to ještě udělat?

Nemusíte nic zvláštního dělat, říká, abyste si ten chléb pro život věčný obstarali. Ten vám už Otec nebeský obstaral. Jen ho přijměte a jezte z něj. Věřte tomu, kterého poslal. A tu přichází nová zátěž pro jeho trpělivost a lásku. Chceme něco vidět, abychom ti mohli věřit. Našim předkům Bůh dával viditelné znamení, jedli manu na poušti, však je to i vícekrát v Písmu zapsáno. Ale co dokážeš ty, abychom ti mohli věřit?

Divná zapomnětlivost, slepota i hluchota – může nás napadnout. Vždyť nedávno zažili znamení zvláštní nové Boží přítomnosti, když nasytil zástup 5 tisíc z pěti chlebů a dvou ryb. Je to tady zapsáno, že lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, a viděli v něm Proroka posledního času a vzápětí ho chtěli provolat králem chlebodárcem. Tak proč teď znovu po něm žádají vidět znamení jeho moci, aby mu mohli uvěřit?

Ale, copak i my, sestry a bratři, kteří jsme mu uvěřili, bychom někdy nechtěli spatřit důkaz jeho moci? Jeho uzdravující, osvobozující moci. Když přece Pánu Ježíši věříme. A v jeho jménu se upřímně modlíme za vysvobození ze strachu, z různých traumat a svázaností? Jak rádi bychom viděli znamení, že je dobré a smysluplné mu věřit! Jenže, z vidění se víra neživí. Za chvíli to Ježíš řekne: Viděli jste mě, a přece nevěříte. A známe jeho slovo: Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.

Tady v tomto rozhovoru Ježíš nechá být tu jejich provokující žádost. Ale opět naváže tak, aby je v lásce vedl k tomu pravému chlebu. A k tomu, který jim ho i dnes, právě teď dává. Řekl jim: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“

Uslyšeli to? Snad přece jen? Konečně? Že jejich víra nežije, nemusí žít jen z toho, co Bůh konal kdysi dávno? Ale co koná dnes. Že dnes vám ten pravý chléb z nebe dává Bůh. Ten, který je přítomný a mluví k vám a dává vám skrze mne, jako můj Otec – říká Ježíš. Uslyšeli to a pochopili? Nebo spíš: uvěřili mu a chtějí ten chléb od něj přijímat? Když překvapivě řekli: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ A uslyšeli i tu druhou jeho klíčovou větu: „Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“? Uslyšeli ten provokující paradox: že právě ten, který visel bezmocně na kříži, světem ukřižován, stal se chlebem, jímž se živíme? Všichni, nejen my? Že právě ten z lásky se obětující stává se pokrmem živých? Všech, i těch, kteří ho neberou vážně nebo mu nevěří. Protože dává život světu. Slyší, že právě ten bezpodmínečně milující, prošlý výhní utrpení, jako když se peče chléb, sám se stává chlebem, který ukojí všechen hlad – hlad po lásce a po smysluplném životě? Slyší to, uvěřili tomu, anebo myslí pořád hlavně na sebe, když na to říkají: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“?

Ať tak či onak, láskyplný Ježíš na to říká: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Tím staví všechno dosavadní do nového světla. On nejen ten chléb života dává. On sám chlebem života je. Tím se liší od všech Božích poslů i distributorů duchovní stravy.

Sestry a bratři, Ježíš si osobuje schopnost uživit nás uprostřed každé životní pouště. Ve všem, čeho se nám nedostává. I ve všem emocionálním zmatku. I v dotírání všech strachů a démonů. V tom všem a všude – říká – se nám může stát chlebem života – tím nejzákladnějším pro život a pro cestu dál. Nejen abychom přežili. Nýbrž tou nezbytnou stravou, abychom mohli žít a jít dál smysluplně a nadějně. Jako Bohem chtění, milovaní, živení.

Protože Ježíš říká: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Kdo přichází ke mně. A kdo věří ve mne. To potřebujeme taky nově uslyšet! My prosíme: Pane, dávej nám ten chléb – a stále. Pořád a zase znovu potřebujeme, abys nám ten chléb života dával. Ale on říká: vy přicházejte ke mně. A přijímejte, jezte ze mne a pijte ze mne. A na to vám dávám své slovo, že nebudete nikdy hladovět ani žíznit. I my chceme, aby nás Pán obsluhoval, stále. Ale tak to nejde. My máme přicházet k němu a z něj přijímat, protože se nám dává. A netřeba žadonit ani nic dalšího dělat a plnit – jen přicházejte ke mně, a jezte a pijte. A věřte, že i když se hned necítíte silní a sytí a zcela osvobození – i když hned nevidíte, věřte, že kdo přichází ke mně, i když se mu i víry nedostává, nikdy nebude hladovět ani žíznit.

Modleme se: Otče nebeský, i já, i my, jsme břemenem pro Tvou trpělivost. Jen tvá láska, věrná a stálá, nás dokáže unést, přijímá nás, navazuje s námi rozhovor, znovu a znovu s námi začíná. Děkujeme, že jsi nám poslal svého syna Ježíše, abychom v něm měli chléb života. Děkujeme za Tvé dobré slovo, za evangelium, že k němu můžeme přicházet – v různé poušti našeho života, v níž i vlastní vinou všelijak bloudíme. Děkujeme, Pane Ježíši, že můžeme v naší situaci k tobě přicházet. Ty jsi chléb milosti. U tebe můžeme pít z Božího odpuštění. Potřebujeme nejdřív pokorně vyznat před Tebou, nebeský Otče, že jsme zhřešili myšlenkami, slovy, činy i nekonáním. Nejprve každý v tichosti. Tichá chvíle

Otče nebeský, jako jsme plýtvali jídlem, nezodpovědně jsme nakládali s dary a potřebami k životu, plýtvali jsme taky chlebem Tvé milosti, nevážili jsme si chleba života. Sami se nemůžeme ze svých hříchů vykoupit. Naději hledáme jen ve Tvém nekončícím milosrdenství a toužíme po milosti a odpuštění pro tvou oběť smíření, Pane Ježíši. Daruj nám nové společenství s Tebou a spolu navzájem.

O to společně prosme Pána slovy „Pane, smiluj se nad námi!“ S: Pane, smiluj se nad námi!

Smíme upokojit svá svědomí a přijmout za svá slova milosti:

Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal…Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Amen.