27. srpna 2017 - 11. neděle po sv. Trojici

Petr Pivoňka

Kázání: L 19, 1–10, zvl. v. 10.

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, mohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.

Sestry a bratři, v tomto příběhu se často zdůrazňuje ta změna, která u Zachea nastala a kterou způsobilo překvapivé setkání s Ježíšem, že Ježíš k němu vešel. Vše nahradím čtyřnásobně…. Ale víme my, jak to s ním bylo dál? Jestli to Zacheus uskutečnil? Anebo zůstalo jen u tohoto rozhodnutí a odhodlání znovuzrozeného člověka? O tom se už v evangeliu nemluví. Zůstává to otevřené. A právě tady chci dnes navázat. A pokračovat v evangeliu.

V evangeliu, že ten Zacheus po setkání s Ježíšem nebyl člověk dokonalý, ale byl přesto člověk nový. Je to i dost pravděpodobné. Že hned nežil jako člověk bezhříšný. Že pravděpodobně to veliké první odhodlání, když se jako by znovu narodil díky lásce Ježíše, nenaplnil cele, dokonale. Třeba jen zčásti. A pravděpodobně se mu do toho nového pohledu na lidi a život, do toho odhodlání žít jako Kristův učedník, hodně motala jeho minulost. Dosavadní život nelze jen tak vygumovat, když se člověk stane křesťanem. A přesto, byl novým člověkem….

Tohle evangelium jsem nově objevil přečtením knížky Diesel II. Je to autentický příběh muže, který byl profesionálním vojákem. Utekl před kriminálem do cizinecké legie v Arábii. Jeho zpověď začínám krutým vězením v Sýrii. Po návratu sem se potloukal v podsvětí. Dělal různé vyhazovače a vymahače dluhů. Užíval přitom vojenský výcvik a svou brutální sílu. Nenáviděl lidi. A pití bylo jeho jediným únikem z nesmyslnosti. Když se dostal do vazby v Ruzyni za vydírání a těžké ublížení na zdraví, paradoxně to cítil jako úlevu od nenáviděného života bez perspektivy. V knize popisuje život v kriminále, kde se užívají drogy daleko běžněji než venku a kde vládne silnější a brutálnější. Což on byl. Po propuštění z vazby ho čekaly dva roky vězení. Než nastoupil, stačil se zaplést s nezletilou prostitutkou, která ho nařkla ze znásilnění. A on se poprvé ocitnul ve vězení za něco, co neudělal. To ho srazilo do krize a oslabilo jeho suverénnost. A právě tehdy se poprvé setkal s evangeliem a křesťanstvím. Neplánovaně. Byl jen zvědavý na ženskou v taláru. Ale překvapila ho ta drobná čilá evangelická farářka a hlavně to, co říkala i jak to říkala. Začal číst z Bible, kterou našel na cele v šuplíku. A divil se, když hned napoprvé nalistoval slova Kazatele: Pomíjivost, samá pomíjivost… Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění? Začal chodit na setkání s farářkou. Překvapila ho, když mu velmi brzy navrhla křest. Najednou mu začalo být strašně moc líto, jak dosud žil a na všechno se začal dívat jinýma očima. Ale taky poznal, že křesťanství mu dává úctu a sebeúctu. A že faráři jsou jediní, kteří se na něj dívají ne jako na kriminálníka, ale jako na člověka. Při křtu v zatuchlé cele slyšel slova apoštola Pavla: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové. Proto si začal říkat Diesel II, protože starý Diesel ve křtu umřel. Ale jeho život se tím nezměnil o 180 stupňů. Znovu a znovu ho napadalo: Hle, je tu nové, ale on poznával, jak se ten starý člověk pořád připomíná. „Já myslel, že se ve křtu utopil, ale zjišťuju, že ten chlap umí plavat.“ Ale přesto, jako by ho provázela jakási mocná milost. Byl nečekaně propuštěn z vazby. Ale zase ho starý Diesel I dostal do kriminálu. Popisuje těžký zápas o to být křesťanem v dalším výkonu trestu. Nejhorší jsou tam Vánoce. Ale zase se ozvala ta nečekaná milost, když mu a dalším vězňům jeho farář o Vánocích zařídil koncert oblíbeného muzikanta. Pořád přemýšlel, jak bude žít po propuštění. Farář mu navrhl, aby šel studovat teologii a on skutečně začal v base studovat. A po propuštění se opravdu dostal na Evangelikální kazatelský seminář, přičemž všechny náklady mu hradila církev, sbor CB. Ovšem opět se dostal do velkého průšvihu, když brutálně zmlátil chlapa, který mu začal chodit za ženou. Ten na něj podal křivé obvinění a zaplatil křivé svědky, takže Dieselovi hrozil znovu mnohaletý kriminál. Chtěl všechno vzdát. Ale svědkové kupodivu při soudním přelíčení vypovídali jinak, tak, že byl zproštěn obvinění. Znovu dostal podivně milost a Bůh mu ponechal šanci.

A tady knížka končí. Je to autentický příběh, který ještě neskončil. Velmi mě to zaujalo a oslovilo. Zvlášť závěr kazatele CB Bronislava Matulíka, který napsal: „Roman se stal mým přítelem, bratrem a ve křtu novým člověkem. Ne dokonalým, neselhávajícím a bezhříšným, ale novým.“

Apoštol Pavel došel ve 2 Kor 5 k tomu jedinečnému a velmi odvážnému poznání: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo, hle je tu nové… Z příběhu Diesela II dopadá světlo pravdy do příběhu Zachea, ale i do příběhu každého z nás.

Ani my nežijeme v Kristu, ve víře život bezhříšný, dokonalý – ale přesto žijeme život nový! A třeba procházíme právě anebo už dlouho něčím, co nás dusí, co to chce popřít, a zdá se nám, že ten nový život se ztratil, zahynul. Ale slyšme, Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Pro něj není nikdo a nic definitivně ztracené a zahynulé.

Vyřizuji to dnes zvlášť jako povzbuzení pro každého, kdo se o nový ráz života snaží. Z příběhu Zacheova i Diesela II je zřejmé, že kde se hříšný člověk skutečně setká s Kristem, nebo spíš Kristus s ním, tam takový člověk začne svůj dosavadní život i všechno nahlížet jinýma očima. A nejdřív mu je moc líto, jak špatně jednal, komu ublížil, komu co dluží. A pak to chce napravit, vynahradit, třeba násobně. A tak to asi je i v našem životě. Kde se tě nějak dotkne blízkost a milost Ježíše Krista a radost, že i když si to vůbec nezasluhuješ, stal se ti Přítelem, tam začneš nahlížet, kde jsi někomu ublížil, kde něco dlužíš. A chceš to nějak nahradit, napravit. Usiluješ o smíření, kdes nechal Ježíše, aby tě smířil s Bohem. A tak i pro tebe, kdo se snažíš žít tenhle nový život a poznáváš, jak je ten tvůj starý člověk pořád čile na živu, a jak se ztrácí nebo hyne odhodlání žít jinak, líp – pro tebe je tu tohle povzbuzení. Že to není definitivně ztracené, pohřbené, jestli je tu Ježíš, Syn člověka, který přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. A jako vzkříšený do i dnes dělá.

Sestry a bratři, přijměme to pokorně a vděčně: že nikdy nebudeme jako křesťané žít život bezhříšně a dokonale, a přece žijeme díky Kristu život nový.

Ježíš je opravdu Nenahraditelný, jak hlásal teď na Vsetíně křesťanský festival United. Třeba se někomu může zdát, že např. nějaká šamanka pomůže rychleji a jasněji a že je úžasná…Nechci to teď rozebírat. Jen chci na základě dnešního evangelia a příběhů, které jsme slyšeli říct. Šamanka třeba i může nějak pomoci. Ale myslím, že takové utíkání se k dnešním šamanům brání člověku, aby poznal nenahraditelnost Ježíše Krista a blokuje člověka, aby Ježíši hlouběji důvěřoval a aby přijímal to, co jen on dává a může dávat. To, co slyším z příběhu Zacheova, Dieselova, ale i z příběhů některých lidí, které znám. Žádná šamanka ti nedá smíření, radost z milovanosti Bohem. Neprohlásí tě novým člověkem a nevnese do tvé duše, do tvého srdce a života sílu žít nový život z krve a ducha Boží lásky.

Modleme se: Otče nebeský, oslavujeme tě za všechno Tvé podivné dobré dílo. Zvlášť za to, že jsi nám poslal toho, který je nenahraditelný, svého syna, který dokáže proniknout i tam, kde je člověk a jeho život zdá se zavřený a ztracený. Děkujeme, že se tyhle zázraky i dnes dějí. A že díky Ježíši a ve víře v něho můžeme žít i my, každý nový a nenahraditelný život, přestože máme ještě mnoho chyb a nejsme zdaleka dokonalí.